Jak jsem se proplížil všemi nástrahami, které na mne líčil osud i vojenští páni.

 
                                                                                   Bejvávalo, bejvávalo dobře,           
                                                                                   za našich mladých let
                                                                                   býval svět jako květ,
                                                                                   bejvávalo, bejvávalo dobře
 
Popěvek, převzatý z repertoáru našich babiček, ukazuje, že všechny generace si přikrášlují vzpomínky na léta, básníky označovaná jako „čas her a malin nezralých¨. Ovšem, v hovorovém jazyce mluvíme spíše o tom, že to byla naše „telecí léta“. Mužská populace má tento časový horizont uložen ve svém paměťovém tresoru nejčastěji jako éru úliteb bohům a to jak něžnému Amorovi tak i válečníku Martovi.
 Všichni cítíme, že násilí odporuje logice rozumu i filosofii lidské morálky. Přesto výuka o tom, jak efektivně zabíjet druhé a služba se zbraní v ruce jsou, co paměť sahá, považovány za prvořadou čest, symptom mužnosti či občas i za demonstrací zbožnosti.  Po staletí tvořila a bohužel do současnosti nadále formuluje tato doktrína jakýsi nacionální mravní imperativ, doplněný systematickou brannou výchovou maskulin. Zkušenost však ukazuje, že dojde-li nakonec k militantní realitě, všechny iluze, ideály a teoretické představy vtloukané kandidátům „hrdinství na poli cti a slávy“, ztratí své populistické pozlátko a diametrálně se rozchází s vysněnou skutečností. Bylo by pošetilé nevnímat či lehkovážně přehlédnout významný psychologický faktor, že výchova i výuka se dějí převážně ve věku, kdy mladíkům končí jejich adolescence a stávají se „de jure“ dospělými. Jsou však „de facto“ stále ještě jen a jen životní zelenáči. Jejich mysl bývá naplněna v tomto věku jak naivní mladickou fantasií, tak i bláhovou vírou v morální kredit pro jejich zidealizované vzory. Obojí se postupně v kadlubu života rozpouští a mizí do ztracena.
Když podle zákonů státní moci je kdekoliv na světě mužské embryo povoláno k výkonu branné povinnosti, doprovází jej obvykle změna z navyklého životního stereotypu. Tato transformace se pochopitelně zapíše většinou nesmazatelně do paměťových buněk v lebeční dutině. Většina chlapů trpí tím, že po celý zbytek života tyto vzpomínky oprašují a barvitě líčí svůj úděl, jak byli „modifikováni ve hmotu, obalenou zeleným suknem, napájenou černým kafem a poháněnou buzerací“. Dokáží o tomto kousku života předkládat posluchačům celé ságy a s mužnou pýchou presentovat své žoldnéřské osudy. Snadno se při tom ztratí v mlze zapomnění všechny doprovodné nepříjemné jevy, které představuje standardní duchovní útlak a systematické potlačování vlastního názoru i lidské osobnosti. Jestliže mechanizmus našeho mozku umožňuje po čase vymazat z paměti přestálou bolest, tak snadno se zapomeneme i na neadekvátní fysickou zátěž vojenské služby, nepopulární šikanování či sekýrování, kterému se ve vojenském slangu říká buzerace. Naproti tomu, všechny nevšední, často trochu i absurdní, někdy až komické situace, které se vyskytnou v denním režimu vojáka, jsou neutuchajícím zdrojem inspirace pro vypravěče o jeho osobních hrdinských skutcích či fanfarónském životě. Je nesporné i lehce pochopitelné, že stupidní denní kasárenská rutina je šedivá a nudná. Teprve různá vzepření se ustáleným „pravidlům hry“ a z toho plynoucí švejkoviny, vytvářejí z vypravěče pohádkového reka či bohatýra. Klasické osudy slavných vojevůdců, které pohnuly dějinami, nabízíme mládeži jako povinnou čítankovou náplň. Avšak literární díla typu „Osudy dobrého vojáka Švejka“ nebo „Černí baroni“ zaujmou čtenáře mnohem více svým atraktivnějším obsahem. Nepochybuji, snad všichni chápou, že se většinou jedná o autorovu společensky tolerovanou uměleckou nadsázku. Vzdor tomu, rádi se v našem podvědomí ztotožníme s románovými postavami. Teprve potom, nastane-li naše správná identifikace s fiktivními hrdiny, jsme schopni positivně vnímat mechanismus vojenské mašinérie, její kulturní zvrácenosti a z toho vyplývající i specifický vojenský humor. Je téměř až neuvěřitelné, že základní fabule je ve všech světových prózách tohoto typu podobná jako vejce vejci. Nebuďme však k autorům příliš přísnými a nevděčnými kritiky. Nevyčítejme veteránům, že jejich memoáry časem přecházejí v pohádky. To je přece obvyklý doprovodný důsledek funkce času v oblasti vzpomínek, obecně praktikovaný i tolerovaný při mezilidské komunikaci.
Zalistuji-li ve vlastní historii a pominu dětské hry na vojáčky, pak první zkušenost a podobu „muže se zbraní v ruce“, jsem získal v květnu roku 1945. Když vypuklo Pražské povstání, rozpomněli se revolučním kvasem opojení páni profesoři mojí středoškolské „Alma mater“ na své oktavány. Bez dlouhého přesvědčování se jim podařilo zmobilizovat nás v jakousi pseudovojenskou jednotku. Navlékli nám na levé předloktí pásku s písmeny RG, do ruky vrazili pušku a poslali nás hlídat sklad. Štěstím asi bylo, že ten „magacín“ co jsme měli za úkol střežit, nikdo neměl zájem přepadnout. Byli jsme vyzbrojeni trofejními puškami, čili jak jsme ihned jazykem válečníků hrdě říkali „kvérem“. Leč pro jistotu, abychom si jako militantní nemluvňata neublížili, nevydali nám žádnou munici. Prakticky jsme představovali jen jakési živé figuríny pro odstrašení zlodějů. Celá tato šaškárna trvala pouze jen krátký čas, a když prvotní euforie revolučního kvasu pominula, ihned nás moudří pedagogové zahnali šupito presto zpět, do školních škamen, abychom si obnovili vědomosti, zapomenuté při totálním nasazení, než nás připustili k maturitě. Na „revoluční zásluhy“ jsme si, my kandrdasové komedie života nehráli. Na rozdíl od řady zkušenějších a protřelejších, jsme z toho nedokázali vytěžit jakýkoliv hmotný prospěch.
Zeměkoule se točila dál, čas plynul jako voda ve Vltavě. Když se na kalendáři objevil letopočet 1947, dostal jsem jako každý mladý muž povolávací rozkaz. Podle paragrafů branného zákona a stupidně dodržované tradice, předstoupit jsem v rouše Adamově před vojenskou odvodní komisi. Byl jsem shledán „schopen bez vady“ a tudíž, jsem se stal tímto okamžikem nejen brancem, ale „pléno titulo“ též odvedencem. Na rozdíl od běžných folklorních zvyklostí jsem nijak nehalekal a ani po rekrutském mravu jsem se přiměřeně neopil. Po dvanáctihodinové probdělé noční službě ve funkci výpravčího vlaků, která odvodu bezprostředně předcházela, vábilo mne více pohodlí postele než hospoda, kytka na klopě a následná kocovina. Myslím, že jsem tuto absenci rekrutských radovánek nepociťoval ani jako nějaké tělesné či duchovní ochuzení.
Legislativa republiky převzala jako dědictví po c.k..rakouském eráru zvyk, dodržovat jako standardní nástupní termín nováčků začátek října. Jednoho dne se naplnil i můj čas, jít se učit bránit vlast, Poslední zářijový večer Léta Páně 1948 jsem se rozloučil s maminkou i všemi tehdejšími láskami a pádil rychlíkem za svojí vojenskou budoucností na Slovensko. Povolávací rozkaz zněl na Nové město nad Váhom. Neměl jsem žádnou představu o místě deklarovaného působiště. V koutku duše se uhnízdila naděje, že to nebude žádný „vystrkov“, ale jak název napovídal „město“. Bohužel ztráta iluzí nenechala na sebe dlouho čekat. Na nádraží už na „kandidáty válečnického řemesla“ číhali zupáčtí kaprálové. Za patřičného řevu, což je pro všechny armády světa typickým jevem, vedli nás jako stádo do kasáren. Cestou jsme přecházeli přes centrální náměstí, kde byl park. Tam se na trávníku pod stromy vesele pásly rohaté kozy. Z představ očekávaného velkoměsta jsem byl hbitě vyléčen a o pravdivou realitu místní lokality i municipální folklorní zvyky bohatší.
Prvotní čas strávený ve vojenském otroctví se v odborné terminologii nazývá „přijímač“. Jeho stěžejním úkolem je vymývat novopečeným příslušníkům branné moci mozky, aby nabyli vnitřního přesvědčení, že jsou úplní ťulpasové a kreténi, zkrátka lidé s hodnotou I. Q. v oboru militantní inteligence blíží se nule. Výchovná metoda odpovídá více cirkusové drezúře než humánní pedagogice. Za krátký čas jsem odkryl i velké tajemství, že mám být vycvičen na „spojaře“. Denním programem bylo vedle různého nesmyslného poskakování po nádvoří, kterému se říká pořadová příprava i škrabání brambor a nekonečný úklid ubikací, spočívajícím v máčení podlah. Jako „novicové“ jsme brzy pochopili, že základní zákon kasárenské podlahové kosmetiky zní: „Co je mokré to je čisté“. Činnost, která byla vznešeně nazývána jako odborný výcvik, spočívala převážně v tréninku nosit balík drátu na zádech, rozmotat jej a zase zpátky svinout do klubíčka.
Nepříjemná i poněkud tristní stala se pro mne místní slovenská „menáž“. Se stupidní jednotvárností byla nám ráno servírována do ešusů černá špína, v oficielní terminologií označovaná jako káva, doplněná krajícem suchého chleba. V poledne brambory s kousíčkem hovězího masa ze stoleté krávy a večer opět hrnec kafe, chleba a kus salámu, případně značně aromatický sýr. Tato dieta měla na mne blahodárný účinek, neboť jsem během šesti týdnů shodil přebytečné kilogramy podkožního tuku, a tudíž jsem byl schopen při prověrce tělesné zdatnosti přeskočit laťku v předepsaném limitu. Tehdy ještě jako maturant jsem byl při splnění stanovených požadavků automaticky zařazen do „Školy pro důstojníky v záloze“. Nalévali mně do hlavy válečnickou teorii i mučili pěšáckou praxí na břehu Váhu. Pro nás to představovalo záludné místo, neboť bylo houfně poseto rektálními pozdravy ze stáda pasoucích se jalovic, které se v dané lokalitě s vojáčky střídaly. A tak při povelu: „K zemi, plížením vpřed“, dalo se snadno s těmito ne příliš voňavými exkrementy důvěrně seznámit. Snad jediným světlým bodem tohoto městečka bylo, že zdejší cukrárny, na rozdíl od Čech, oplývaly volně prodávanou spoustou sladkostí, zejména dorty se šlehačkou. To pro mne, člověka v mlsání drasticky ochuzeným válečnými léty, byla přímo Mekka.
 Na první „opušťák“, tj. dovolenku udělenou po přísaze, jsem honem ještě využil volnou jízdenku pro cestu do rodné Prahy. Zbyla mně jako památka na kariéru ozdobenou okřídleným kolem. V Bratislavě mne čekala tříhodinová přestupní pauza. Přítel - spolubojovník se chtěl pochlubit a pozval mne do jejich rodinných vinných sklepů na předměstí Rača. V životě jsem v podobném prostředí nebyl a netušil jeho záludnost. Samozřejmě, že kamarád se předváděl a dával mi ochutnat odrůdy ze všech sudů. Když se naplnil čas, abych pádil zpět na nádraží, vylezl jsem z chladného sklepení do teplého slunného podzimního dne. Spiritus viní si bezprostředně počal vybírat svojí daň. Jako vyděšený nováček, tak řečený „bažant“, pochodoval jsem mírně opojen slovenskou metropolí a salutoval všemu, co mělo nějakou uniformu nebo kulatou čepici, včetně vrátných a hornických učňů. S nezměrnou vděčností k andělíčku strážníčkovi jsem se bez havárie konečně usadil v kupé rychlíku a spal ještě dříve, než jsme minuli odjezdové návěstidlo. V okamžiku procitnutí z říše snů, koukal jsem jak vyplašený výr, že vlak projíždí již Běchovicemi. Co bylo mezi tím nevím.
Absolvoval jsem prvé Vánoce daleko od domova a silvestrovské radovánky jsem si užíval jako mrznoucí stráž u muničního skladu. K mému značnému překvapení, začátkem ledna roku 1949, z ničeho nic, byl mně velitelem přečten rozkaz, že jsem přeložen k železničnímu vojsku do Pardubic. Pátral jsem proč, jaké je v tom čertovo kopýtko a teprve po čase jsem se dozvěděl, že pro organizační neschopnost doplňovacích velitelství, tento vojenský útvar trpěl nedostatkem odborně fundovaných železničářů a tak nás dodatečně, cca 15 vojínů - aspirantů, v civilu výpravčích vlaků z různých míst celé republiky, soustředili k této speciální jednotce, abychom prý svojí odborností pozvedli její reputaci. Zamával jsem na pozdrav Čachtické paní i rozvalinám jejího hradu, které tvořily dominantu nenáviděnému cvičáku a přesídlil do města perníku. Tady jsem pokračoval v nabírání moudrosti v oboru vojenské strategie i taktiky, ale též v nauce o stavbě či ničení železničního svršku a válečných mostů. Upřímně řečeno, bylo pro mne mnohem příjemnější sídlit v českých kasárnách, s českou kuchyní a o 200 km blíže k domovu.
 Vojenská posádka v Novém Městě n./V. neměla u tamní dámské populace nikterak příznivou pověst. Turnus před námi tvořili na rozdíl od našeho odvodního ročníku letitější pánové, tak zvané náhradní zálohy, kteří oplývali nejen bohatšími životními zkušenostmi, ale i lepším kapitálovým zázemím. Důsledek byl, že svojí morálkou podlomili důvěru místních „bab“ v solidnost úmyslů nositelů vojenské uniformy. Jak se zde tradovalo, „co nevylezlo na strom, nebo neskočilo do vody“, stávalo se jejich kořistí. My bažanti, ač věkově atraktivnější, leč finančně chudší, neměli jsme u místního fraucimoru žádné šance. Jedině snad naději, že snadno můžeme od domácích žárlících galánů dostat nějakou nakládačku.
Když první rok služby se stal minulostí, ukončil jsem školu pro důstojníky v záloze a byl jsem po aprobaci vyřazen. Přidali nám na ramena hodnost četaře-aspiranta a rozstrkávali do různých posádek. Sudičky sídlící na velitelství, určily, že mám nastoupit v Poličce, jako správce vlečky v muniční továrně. Už jsem měl vše sbaleno, když jsem náhodou potkal na nádvoří kamaráda Tondu, v civilu kolegu výpravčího ze Smíchova. Ptal se mne na nejbližší budoucnost a nabídl možnost jít místo něho na projekční oddělení štábu, protože končil a odcházel do civilu. Dostal příkaz od svého představeného navrhnout za sebe „spolehlivou“ náhradu. Nepohrdl jsem nabídkou a poznal jsem už tenkrát, že vojnou nevládnou plukovníci, ale spíše různí „Radarové“ jako v americkém televizním seriálu M.A.S.H., kteří zvládnou zdánlivě nemožné. Nevím, mám-li to považovat za osud nebo šťastnou náhodu. Místo mne putoval do Poličky někdo jiný a já už druhý den spokojeně seděl v závětří za rýsovacím prknem a maloval plány železničních kolejí. Byla tam vynikající parta, velice solidní šéf, teplo i relativní zátiší. Hodně jsem se tam naučil a vlastně to formovalo i mojí budoucnost, protože po skončení presenční služby jsem měl z dráhy zaječí úmysly s reálnou představou nastoupit v nějakém stavebním podniku jako projektant. Tento záměr se sice splnil, ale teprve až s tříletým časovým odstupem, neboť jak jsem poznal, nevyzpytatelné vojenské sudičky neváhaly mým osudem znovu pořádně zatřepat.
Pardubice byla příjemná posádka. Útvar byl orientován více technicky než militantně. To se bezpochyby odrazilo i ve vztahu mezi mužstvem a velitelským sborem. Přiznám, a dovoluji si tvrdit, že jako pro většinu mladých mužů, bylo i pro mne dobrou školou odloučení od pohodlíčka poskytovaného mateřskou péčí. Pardubice nebyla Praha, ale krajské město bohatě poskytovalo všechen potřebný kulturní servis, který vojáček pro volný čas potřebuje. Byla zde kina, divadlo, zimní stadión i pěkné slečny, které netrpěly zavilou averzí k zelené uniformě, jako tomu bylo na Slovensku. Nelze pochybovat, že jsme náklonnosti místního něžného pohlaví využívali plnými doušky našeho mládí, neboť věk odpovídal epoše, vhodné k navazování mezilidských duchovních i fysických kontaktů.
K mým povinnostem patřilo mimo jiné, podílet se aktivně čas od času při zeměměřických úkonech na stavbách. Tvořili jsme při této činnosti odloučené malé skupiny, pracující mimo kasárenský dozor, což jsme pochopitelně zneužívali jako lehkomyslní frajeři. Konečně, který kluk je v tomto věku bez podobných ambicí. Nevyhnuli jsme se tudíž střetům s dozorčími vojenskými orgány a trestům za přehlížení armádních předpisů. Někdy jsme to odnesli kárně, ale došlo i ke groteskní situaci, která by mohla inspirovat spisovatele humoristické literatury. Při vytyčování stavby vlečky v Milovicích jsme podcenili blízkost velké posádky, Brzy se objevil na obzoru jeden čerstvě vylíhnutý poručík, který nás počal pedantsky usměrňovat. Nemohl přenést přes srdce, že při práci nejsme předpisově oblečeni. Jeden, jinak celkem velmi slušný a inteligentní muž z naší party, projevoval vůči této mrňavé, ale nesmírně sebevědomé a sveřepé vrchnosti pohrdání, upřímně řečeno, až nepřiměřenou neúctu, doplněnou radou, aby šel strašit do rekta. Rozhořčený, bojovně rozpálený a uražený poručíček rudnul, poskakoval jak pérák, vyhrožoval peklem i raportem ke stále vyšší instanci. Když jeho zlostný hlas poslal zpupného vojáčka, aby se hlásil u samotného generála, velitele posádky, dostal souhlas s poznámkou „To beru, to je můj táta, tak že my si to doma v kruhu rodinném při večeři vyřídíme“. Lampasáček protáhl obličej a zmizel raději z obzoru, neboť přece jenom z příbuzenského vztahu delikventa s „velkým zvířetem“ dostal strach. Inu tentokrát šikana nabrala k našemu potěšení opačný směr,
Stalo se, že jsme si jednou při návratu ze stavby nevyzvedli klíče od kanceláře a pouzdro s měřickým přístrojem jsme jako lajdáci, s bohorovným klidem, nechali do rána stát na chodbě velitelské budovy u dveří. Byli jsme normálně líní se vracet. K naší smůle to rozčílilo našeho „prvního po Bohu“, pana plukovníka, který pospíchal po našem odchodu přes chodbu se vyčůrat a málem v tom kvaltu zakopl. Aby nás mohl přiměřeně potrestat, sebral tento poměrně drahý přístroj a strčil si jej pod stůl do své kanceláře. Druhý den si zavolal majora, co byl našim představeným, a žádal jej o přinesení tohoto geodetického přístroje. Nic netušící šéf tedy přišel za námi a přikázal, abychom panu plukovníkovi dodali do jeho svatyně požadovaný teodolit. Stalo se to bez problému. Ráno totiž vojáček, který měl v náplni práce uklízet velitelovu kancelář, nalezl pod stolem pohozenou bedýnku, o které věděl, že patří nám a tak jí ve své pořádnosti vrátil a šoupnul k nám do skříně. Rozpaky pána s třemi hvězdami a zlatou paspulí olemovanými nárameníky byly věru nesmírné. Připraven na řádný „sprdunk“, zůstal s udiveným obličejem, neboť nemohl pochopit zázrak. Ó jak je dobré míti pořádkumilovné lidi za nezištné přátele.
Přísloví o džbánu a jeho utrženém uchu může potkat každého. Došlo i na mne. Není divu, že mi při tom atrofovalo řitní svalstvo a měl jsem patřičně nahnáno. K vybavení kreslírny patřila i kopírka na výkresy. V této době, plné strachu z cizích špiónů a z fobie tehdejších mocipánů před rozmnožováním protistátních letáků, byla všechna zařízení podobného charakteru pod přísným dohledem. Jenže, jako duchem rozverní a legrace lační, leč ne dost rozumní mladíci, rozhodli jsme se šířit mezi vojáky i nepolitickou osvětu. Pro obveselení přátel, vydali jsme jako nevinnou publikaci známou, klasikem naší literatury napsanou, ovšem s hlediska školní morálky poněkud „košilatou“ báseň o rytíři Smilovi. Jeden kreslířský všeuměl ji ilustroval patřičně naturalistickými kresbami hanbatých dam a výraznými znaky po lásce toužícího rytíře. Když jsem byl s kopírováním tohoto díla v nejpilnější práci, vrazil do místnosti na kontrolu obávaný hlavní politruk. Přiznám se, srdce mi téměř spadlo do kalhot. Pánovitým, mečivým oficírským hlasem mne okamžitě setřel: „Co to tu děláte, podívejme se, takové svinstvo, styďte se!“ Po kratičké pauze už docela potichu doplnil: „Udělejte mi také tři kopie“ a zmizel. Inu láska k čuňačinkám si nevybírala cíl jen mezi řadovým vojáky, ale i oficírům občas zaplavovaly mozek hormony testosteronu.
Chodili jsme hodně tancovat. Jednou jsme zbystřili pozornost. Do sálu v hotelu Grand se trousila spousta pohledných dívek v dlouhých róbách. Zvědavě jsme očumovali. Bylo to slavnostní zakončení tanečních kursů, tak zvaný „věneček“. Tu se najednou před dveřmi zjevil upachtěný taneční mistr a prosil nás o pomoc, že mu nepřišlo hodně kluků a chybí mu tanečníci. Nedali jsme se mnoho nutit, vstupné na nás nechtěl, ba i pivo nám jako odměnu sliboval. Vpadli jsme na parket a přinesli trochu změny i vzruchu mezi potící se studentíky. Asi to byl opět poťouchlý skřítek a nezbeda, řečený Osud. Můj zrak zaregistroval jednu tanečnici, která vypadala poněkud dospělejší než ostatní. Slovo dalo slovo a já se dozvěděl, že šla jen doprovodit o tři roky mladšího brášku a také do tanečního kursu vlastně nepatří. Asi mezi námi něco zajiskřilo. Pozval jsem ji na rande, a abych vyzkoušel její smysl pro humor, koupil jsem dva lístky do kina na film „Zvonokosy“. Když jsem viděl, že se prudérně neupejpá, že dokonce ten román četla a její otec prý s oblibou cituje některé pasáže z tohoto díla, řekl jsem si, to je dívka do nepohody, navíc i z dobré rodiny. Držel jsem se jí a o tři roky později jsme si navzájem navlékli snubní prstýnky. Inu co má člověk od Pánaboha nalajnováno, tomu neuteče.
Po dvou letech věrné služby vojenské vrchnosti, nastal toužebně očekávaný okamžik a byl jsem propuštěn do zálohy. Opět jsem přehlédl běžnou tradici a vynechal potřebu zkrápět alkoholem návrat do civilu. Nastoupil jsem znovu k ČSD, vyměnil zelenou čepici za červenou a začal znovu prohánět vlaky, Ale už mne to tolik nebavilo jako dřív. Obhlížel jsem se po novém zaměstnání. Práce u rýsovacího prkna mě více okouzlila. Měl jsem dokonce na dvou místech dojednáno, že jsou ochotni přijmout mé služby. Historie však nabrala obrátky, Generála Svobodu vystřídal na postu ministra generál Čepička, který začal přetvářet armádu. Jako blesk z čistého nebe zasáhla mne výzva, že se mám ihned hlásit na doplňovacím velitelství. Zde mne překvapili nabídkou, abych se upsal vojákům jako důstojník z povolání. Odmítl jsem. Nemám ani modrou krev militantního šlechtice ani dědičné žoldácké geny. Mazlení se palnými zbraněmi, řvaní na vojáčky či tak zvané „upevňování kázně“ nepatří mezi moje prioritní hobby. Pro takto orientované nevděčné vzpurníky, kteří nepocítili žádné nadšení za nabídnutou čest nosit kalhoty s lampasy, měli vojenští verbíři připraven záludný § 39 branného zákona. Povýšili mne na podporučíka a povolali na tři roky na mimořádné cvičení. Dlouho jsem pátral, jak na mne přišli. Nijak jsem se veřejně ani politicky neangažoval, ani tak říkajíc „vojnu jsem nežral“. Za nějaký čas jsem se to přece dozvěděl. Krátce před mým nástupem na vojnu, usnul jeden výhybkář ve službě a způsobil zpoždění mezinárodního rychlíku. Věc jsem jako výpravčí přikryl simulovanou poruchou na zabezpečovacím zařízení a zachránil jej před nepříjemnostmi. Mezitím co jsem chodil v zeleném oblečku, tento muž, co se na práci moc nehodil, ale stranu a vládu bohatě velebil, byl povýšen na „kádrováka“. Bohužel, když potom vojenští páni lovili oběti k rozšíření svého důstojnického stáda, dal jim na mne z vděčnosti, že jsem jej zachránil před průšvihem, jako kompenzaci prvotřídní kádrový posudek a já z toho důvodu, místo obvyklých dvou let sloužil pod generálem Čepičkou ještě tři roky navíc, než obnášela běžná norma. Inu staré přísloví říká „pro dobrotu na žebrotu“, nebo „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“.
Alláh, prozřetelnost nebo osud zařídili, že jsem se opět putoval zpět do Pardubic. Dobrodinec ministr národní obrany mně nechal ušít uniformu na míru, na hlavu posadil talíř zvaný brigadýrka a rameno ozdobil jednou hvězdou. Podporučík ve slangu prostého vojenského lidu je definován poněkud drsnými, leč pravdivými slovy “Je to pán mezi hovnama, ale také hovno mezi pánama“. Omlouvám se je to vulgární vyjádření vztahu mezi mužstvem a „velitelským sborem“, ovšem jedině v originálním znění má svůj věcný a pravdivý obsah. 
Začátkem ledna, roku 1951, stál jsem znovu s černým kufrem před branou Masarykových kasáren v Pardubicích.  Po tříměsíční přestávce, musel jsem opět na rozkaz vrchnosti zaměnit stejnokroj železničáře za uniformu barvy khaki, a jak se novinářským jazykem říkalo „z vůle strany a vlády“ sloužit ve zbrani. Ač se ve všech mediích bez ustání přežvykovala hesla o míru, ve skutečnosti byla už „studená válka“. Na všech armádních štábech se připravovala přísně utajovaná předmobilizační příprava. Stal jsem se nechtěně jednou z obětí této militantní fobie politiků v jejich vojenské mašinerii. Nebyl to pro mne vítaný životní úděl, ba ani nějaká lukrativní finanční výhoda. Spíše naopak. Zdravý rozum však varoval, že není žádné schůdné cesty, jak se bez neblahých následků vyhnou rozkazům těch, co měli v ruce moc výkonnou i soudní.
Klima v ozbrojených složkách, vlivem politických kotrmelců nové vládní moci, se značně změnilo. Snaživí „soudruzi - proletáři“, podporování jako vždy ochotnými „řiťoturisty“ začali servilně a bezhlavě aplikovat sovětské předpisy do života českých vojáků. Překlady byly provedeny neodborně, amatérsky, tudíž výsledky hýřily často přímo nesmysly. Navíc, to co bylo možná logické pro stepní, kavkazské neb sibiřské podmínky, ve středoevropském geografickém prostředí bylo absurdní. V duchu nesmyslných „revolučních názorů“ exekutivy všemocné KSČ, nastoupili po politických čistkách na náčelnické posty místo zkušených a i dlouholetou praxí prověřených velitelů útvarů převážně tlučhubové, vybraní z tak řečené politicky uvědomělé dělnické třídy. Dokázali omračovat okolí frázemi a s drsností, typickou spíše pro jim blízké společenské prostředí, uplatňovali svojí pravomoc a nadřazenost. Opět bylo možno si připomenout české přísloví: „Stane-li se z děvky selka, tak je horší než půl čerta“ Myslím, že to vyjadřovalo tehdejší klima nejen v kasárenském životě, ale určitě i v civilním sektoru.
Český člověk je svými dějinami vychován, aby uměl plavat i v kalných vodách. Komu zbyl pod čepicí zdravý a propagandou nenarušený mozek, snažil se proplížit tím mořem politické špíny a filtrovat nesmyslné příkazy svých šéfů do přijatelné podoby, jaká je obvyklá v normální lidské společnosti. Poctivě jsem se snažil být katalyzátorem těchto snah. Nebyl jsem sám. Švejkovská metoda boje proti lidské tuposti a hlouposti nastavováním křivého zrcadla, slavila svojí renesanci. Znali jí Češi za císaře pána a zocelili se v ní za protektorátu. Někdy ovšem při té snaze člověku visel Damoklův meč přímo nad hlavou. Inu taková to byla doba, a kdo jí prožil, má na ní jistě své osobité vzpomínky.
Železniční vojsko patřilo strategicky k ženijním jednotkám. Jeho úkolem byla obnova válečnou činností poškozených tratí i stržených mostů a provozní jednotky zajišťují na hlavních směrech zásobování fronty. V druhé polovině dvacátého století, se v důsledku vyšší bojové účinnosti letectva a rozvoje nekolejové dopravy, snížil operační a taktický význam železnice. Jednotky se z prvosledových staly týlovými a byly, v rámci technického výcviku, nasazovány podle potřeb Ministerstva dopravy na obnovu a rekonstrukci civilních tratí.
 Po nástupu na dlouhodobé cvičení byl jsem přidělen k mostnímu praporu a jmenován do funkce náčelníka jeho štábu. Je to sice vznešený titul, leč náplň práce, dělat někomu poskoka, mne vůbec nevoněla. Absurdní totiž bylo, že jak velitel praporu, tak  i velitelé rot, patřili do kategorie nově přijatých uvědomělých příslušníků dělnické třídy, oblečených „z vůle pracujícího lidu“ do oficírské uniformy a obdařeni vyšší vojenskou hodnosti než byla ta moje. Tito „rychlokvašení náčelníci“ měli všichni prvotřídní kádrový původ, legitimaci správné strany, tudíž automaticky vždy pravdu. Bohužel, postrádali potřebné technické vzdělání i odbornou praxi. Dali mi do popisu činnosti vodit tyto pány za ručičku při aplikaci vojenských předpisů i dodržování technologické kázně. Cítil jsem, že to pro mne není žádná perspektivní ani vnitřně uspokojující činnost, naopak, spíše nebezpečná funkce, která je přímo těhotná nějakým nepříjemným průšvihem.
Když jsem se trochu rozkoukal a navázal potřebné kontakty, prokličkoval jsem se hbitě ke školní jednotce do Železničního vojenského učiliště. Dříve se tomu říkalo Vojenská akademie. Tam bylo přece jenom příjemnější prostředí, jak ve styku s nadřízenými tak i podřízenými. Stal jsem se instruktorem stavby a provozu železnic ve škole pro důstojníky v záloze. Ovšem i v takto specifických technických oborech vládla politická ideologie. Musel jsem přežvykovat různé nesmysly, jako na příklad, že otcem železnic nebyli pánové Trevthic či Stephenson, ale podle sovětských pramenů jistý Šamšurenko. Nic bližšího o něm nikdo nevěděl, ale v brožuře Hlavní politické správy to bylo napsáno a proto to bylo svaté. Platila tehdy jediná úřední doktrína: „Železnice byla vynalezena v Rusku, leč carská vláda tomu nepřála a teprve za vlády sovětů došlo k jejímu rozvoji“. Často mi to připomínalo citát z bible: „Blahoslavení chudí duchem...“ Jsem hluboce přesvědčen, že hlavně díky genovému dědictví, vyšlechtěnému našimi předky, nepropadl národ slabomyslné propagandě. Nakonec řada z nás měla už praktické zkušenosti ze školních osnov uplatňovaných v protektorátu, kde se podle direktivy pana Goebelse se muselo učit, že všechen pokrok pochází od Němců. Nechci podceňovat vědecký potenciál žádné země, byl by to nesmysl a duchovní zpozdilost. Všude se naleznou mimořádně inteligentní, nadaní a pokroku schopní jedinci. Bohužel také i samolibí tlachalové, kteří tuto myšlenku z vlastní hlouposti, nebo ve snaze zalíbit se mocným popírají, či servilně komolí. Jsou pro každou národní kulturu velmi škodlivý hmyz.
Komu dal bůh úřad, tomu dal i rozum. Nosilo se to jako móda už za Rakousko-Uherské feudální byrokracie a v období socialismu to platilo dvojnásob. Jako vzorovou ukázku takové potřeštěnosti uvedu příklad. Po návratu ze školení „v zemi, kde zítra znamenalo včera“, přišla sovětskou moudrostí inspirovaná velitelská hlava s nápadem, že v důstojnické jídelně budou obědvat všichni najednou. Stoly byly upraveny do veliké podkovy, v čele sedělo náčelnictvo, a od nich ve dvou řadách ostatní, v pořadí podle sestupných hodnosti. My „jednohvězdičkoví páriové“ jsme seděli až na konci. Dva příkazníci, jako číšníci, roznášeli jídlo. Počínalo se u nejvyšších, směrem ke kandrdasům. Teprve když měli všichni před sebou talíř, zvedl velitel příbor a začalo se jíst. Vypadalo to sice slavnostně, prý takto obědvali jak ruský car tak i Franc Josef I. Ovšem brzy se od tohoto ceremoniálu muselo upustit. Panstvu, než pinglové stačili roznést jídlo, krmě vystydla a jenom ti, co seděli na ocase, měli patřičně teplou stravu. Jak se ukázalo ani kádrově vyspělým polobohům studené knedlíky nechutnaly a tak od bratrských zkušeností raději nenápadně upustili. Příjemným rozptýlením bylo, když jsem mohl frekventanty učiliště doprovázet na různé stáže a exkurze. Nejžádanější bývala rekognoskace železničních zařízení na jižním Slovensku. Tento cíl se zásadně plánoval na dobu vinobraní, nebo v čase burčáku.
Služba v armádě v padesátých létech minulého století byla silně poznamenána politickým klimatem doby. Proti zupáckým choutkám, svévolnému drilu a debilitě některých primitivů, muselo se o přežití bojovat šikovným kličkováním mezi předpisy a využíváním slabin každého namyšleného jedince. Občas docházelo ke situacím, jenž si nezadají s epizodami z pera autorů humoristických románů.
Byl u nás vojáček, relativně už starší rekrut, protože měl za sebou  absolutorium vysoké školy. Honosil se nezvyklým jménem. – Jaromír Podobizna. Při politické výchově přiváděl politruka k mírnému šílenství. Čas od času se přihlásil a publikoval zpaměti marxistické filosofické pasáže. Suverénně se odvolával, že je to citát ze spisů Lenina, díl ten a ten, strana ta a ta. Vyučujícím byl kapitán, absolvent „Vokovické Sorbony, ale na tohoto debatéra byl krátký. My jsme mu prorokovali: „Ten  idiot  s rudým mozkem přikrytým vojenskou čepicí si jednou přinese z knihovny příslušný svazek, na který se odvoláváš, a bude se snažit usvědčit tě z podfuku“. Jarda se jen usmíval, žádné starosti, pánové, já jej psychicky zničím. Naše prognosa se splnila, ale milý vojín, nařčený ze lži, s klidem hodným Angličana prohlásil: „Promiňte, soudruhu kapitáne, ale já čtu Lenina v originále, v ruštině, protože jen v této jazykové mutaci lze pochopit hloubku jeho myšlenek.“ Dalo nám dost přemáhání nevyprsknout smíchy a obávaný pes - učitel politické výchovy, musel sklopit ocas a zalézt do boudy. Byla to přímo čítanková ukázka, jak se dá švejkovat.
Ministr národní obrany, Gottwaldův zeť, doktor obojího práva, Alexej Čepička, tchánem povýšený na armádního generála, proslul jako obávaný pérák na nejvyšší úrovni. Šířil kolem sebe strach. Byl záludný, bezcitný, a nevypočitatelný. Jeho oblíbeným trikem bylo přepadnout nečekaně vojenskou posádku v některém městě, způsobit tam průvan, někoho potrestat, zkrátka systematicky pouštěl kolem sebe hrůzu a strach. Jednou v podvečer přijel se svým štábem ruských poradců i do Pardubických kasáren. Velitelskému sboru padlo srdce do rajtek, a kdo mohl, snažil se někam skrýt. Shodou okolností ležel jsem v tomto čase s angínou na ošetřovně. Můj obdiv zde získala inteligence, pohotovost a rozhodnosti mladého lékaře, také podporučíka, stejně postiženého nedobrovolnou službou v zeleném sukně. Když k němu došla hláška o slavné návštěvě, bez rozpaků zamknul dveře, na ně zvenčí připevnil cedulku s nápisem „Karanténa, záškrt, vstup přísně zakázán“. Pro jistotu to napsal ještě v latině a i azbukou. Pak jsme se všichni pohodlně usadili k oknu a v klidu pozorovali nezvyklé divadelní představení na nádvoří. Netrvalo dlouho a uslyšeli jsme za dveřmi hlaholit ruštinu poradců ministra, kteří se hnali na kontrolu zdravotnického zařízení. Když si přečetli varovný nápis, lekli se, udělali čelem vzad a prchali, aby se nenakazili. Ocenil jsem lidskou moudrost doktora a pochopil, že lékař musí být též psycholog i diplomat.
Při stavbě železniční spojení z Havlíčkova Brodu do přes Tišnov do Brna, bylo na tyto práce nasazeno též železniční vojsko. Nedaleko Velkého Meziříčí byl vybudován veliký vojenský tábor. Pro vojáčky to byl přímo ráj. Ve městě byla velikánská internátní rodinná škola s poetickým názvem „Světlá“. Náhlý příval mladých urostlých mužů do tohoto kraje, kde široko daleko nebyla žádná vojenská posádka, přijaly žačky jako vyslyšení svých modliteb k Pánu Bohu. Vedle odborného výcviku v šití a vaření, dostalo se jim, díky armádě, i praktického školení v lásce. Věřte nebo nevěřte, řada vojáčků byla při těchto lekcích zasažena Amorovým šípem a zaplatila to ztrátou svobody na celý zbytek života.
V tomto čase byl ke každému útvaru delegován sovětský vojenský poradce. Pardubický pluk byl obšťastněn ruským plukovníkem, novopečeným absolventem vysoké válečné školy v Leningradě, s přesvědčením, že je pohádkový děd Vševěd. Všemu rozuměl. vše kritizoval a nás považoval, že jsme snad na úrovni Hotentotů. Překypoval nekritickým sebevědomím a už na dálku šířil kolem sebe voňavý odér, jak nějaká bardáma. V táboře byla vybudována veliká společná jídelna. V čele byl vyvýšený stůl, kde seděla vybraná vyšší „lampasácká“ šlechta. Strava se podávala podle tak zvaných polních  podmínek, to jest pro všechny jednotná, Rozdíl spočíval pouze v tom, že vojáci jedli z ešusů a panstvu se servírovalo na porcelánu. Proti žízni při práci na širé trati, pivo bylo pochopitelně tabu, dostávali vojáci každý den už při snídani dva balíčky limonádových šuměnek. Jednoho dne se náš pan „poraděnko“ přišel podívat i na snídani. Bylo to zcela abnormální, protože vojenský budíček on zásadně nerespektoval. Když zasedl v čele stolu, přinesl mu obsluhující příkazník šálek s kávou rohlík i příděl šumáků jako každému příslušníku mužstva. Tento militantní veleduch, komunikoval s okolím jen v ruštině a nápisy, které nebyly napsány azbukou ostentativně přehlížel. Pochopitelně, že jako exot stal se okamžitě středem zájmu všech očí. S noblesou, hodnou lázeňského hosta v karlovarském hotelu Pupp, otevřel oba malé sáčky a v blahé nevědomosti, v domnění že je to cukr, vše vysypal do šálku s horkou kávou. Účinek byl grandiosní. Začalo to syčet, bublat, nabírat na objemu, přetékat a připomínalo to pohádku „Hrnečku vař“. Náš „geroj továrišč oficír“ vyskočil, jak když mu hoří koudel u zadku a křičel, že je to atentát na jeho osobu. Ještě větší řev a smích se však ozval ze všech lavic, protože takový geg by byl hodný vynikajícího klauna. Náš český plukovník jej vzal stranou, tam mu jeho omyl vysvětlil, ale od té doby se na společné snídani již nikdy neobjevil. Jmenoval se Bajdakov, ale lid český jej hbitě překřtil na „Šumakova“, což se vžilo po co celou dobu jeho pobytu v našich zeměpisných šířkách.
Trochu jiný průšvih, přímo mezinárodní se odehrál při rekonstrukci železničního svršku na trati Praha – Benešov. Rychlík do Vídně musel na trati zastavit a čekat na uvolnění koleje. Kolem něj se po staveništi pohybovali vojáci do půl těla svlečení. Zvědaví cestující čučeli z oken a vyptávali se, proč vlak nejede. Nějaký dobrodinec, vládnoucí jazykem Goetha  a Schillera, udělal si z všetečného tazatele dobrý den. Řekl mu, že jsou vězňové a ještě i němečtí zajatci z druhé světové války, nasazení zde na práci. Poprask nastal asi za dva dny. Zvědavec, co cestoval ve vlaku byl, vídeňský novinář, který to rozmázl v tisku. Vyšetřovací komise, jak už je údělem většiny komisí, nic nevyšetřila, jen způsobila, že vojáci dostali čisté kalhoty, na trati museli při práci mít na sobě košile opatřené logem Československé armády. S ohledem na prozrazení vojenského tajemství nastal přísný zákaz jakékoliv komunikace s cestujícími. Ovšem prostý lid vojenský se náramně pobavil.
Jiná groteska se odehrála příští rok, když se stavěla trať na Slovensku v údolí Hornádu. Útvar byl ubytován v barákovém táboře vybudovaným pro „baraby“, kteří hloubili ve skále tunel a „muráry“, co stavěli na něj navazující veliký most. Tato komunita stavebních dělníků, vandrující od jedné stavby ke druhé, byla doprovázena početnou společností dámských podnikatelek, provozujících nejstarší řemeslo. Příliv nových tváří ihned první den upoutal jejich pozornost i obchodní aktivitu. Bohužel, jejich stav budil u lékaře na ošetřovně oprávněné obavy. Znal své vojáčky, nadržené touhou po fysické lásce a bylo nutno nalézt rychlou prevenci. Autor originálního řešení zůstal v anonymitě, ale nutno přiznat, že nabídl zcela netradiční východisko. V okolí řeky se to hemžilo komáry. Čerstvá vojenská krev tomuto nepříjemnému hmyzu náramně chutnala. Aby lékař věděl, koho má poslat na venerickou kontrolu, nechal nastoupit jednotku, zavelel „čelem vzad“, nařídil sundat kalhoty, a poručil hluboký předklon. Potom provedl přehlídku, a který příslušník jednotky měl poštípaný zadek od komárů, mazal na ošetřovnu k prohlídce. Škoda, že toto slavnostní vystoupení nikdo nenafilmoval.
Čas běžel, a my všichni jsme byli svědky toho, jak události se měnily v historii. Slibovaný blahobyt se změnil v ožebračení měnovou reformou. Socializace společnosti se determinovala v diktaturu proletariátu, respektive spíš v samovládu reprezentantů jedné strany. Realita však byla jako vždy rozdílná mezi tím, co se obecně proklamovalo a jaké byly praktické metody vládnutí. Zírali jsme, když ze dne na den z piedestalu výkvětu stranických a vládních postů padali „nedotknutelní“. Nic nového pod sluncem. Už Karel Havlíček Borovský pronesl ve svém epigramu předpověď: „ ... dneska tě maj´za svatého, zítra budeš sviňák“ Bitka o moc ve státě se stávala dramatickou nejen na nejvyšších místech. Umřel komunistický bůh Stalin, následoval jej i Klement Gottwald. Úředně se lkalo, ale na dobré „korýtko“ je vždy připravena řada hladových čekatelů. Podle ustáleného scénáře historie, šavlovačky o moc a servilní snaha zalíbit se novým pánům se přenášela do všech úrovní společenského života. Chtěl-li člověk bez úhony přežít, musel hlídat svůj jazyk, a začlenit se v dav, který neohrožuje ambiciosní jedince. Pruská vojenská doktrína zúžená do hesla „Maul halten und weiter dienen“, byla pro mnoho lidí kulisou, kterou obezřetně chránili devastaci svého intelektu. Snažil jsem se ze všech sil, nezakopnout a zachovat si i při té mravní bídě čistý štít, vlastní tvář i osobnost. Musel jsem se jako tisíce jiných naučit žít ve vlčí smečce, ale nepodlehnout jejím divokým zákonům. Kdo chce v džungli, i v té společenské, bez úhony přežít, musí spoléhat především na schopnost včas vycítit nebezpečí a umět se mu vyhnout nebo takticky překážku obejít. Prověřenou zkušenost, že „“Hlavou zeď neprorazíš“ pozná každý, kdo se o to pokusí. Existuje však tisíce způsobů jak možno s lidskou tupostí, nadutostí samolibostí a hloupostí úspěšně bojovat. Není důstojné člověka být defétistou a hrbit se před mocnými. Při zpětném pohledu vidím, že přes všechny peripetie a katastrofy politického dramatu, který se denně odehrával kolem celé společnosti, jsem nepodlehl malomyslnosti, pesimismu ani žádné servilnosti. Nebyl jsem v této snaze o přežití sám. Vždy jsem nalezl přátele, jejichž úsodky mi byly blízké, kteří si zachovali zdravý názor i čest bez potřeby jejího populismu. Zkrátka ztotožnil jsem se s normální lidskostí, která přežije každý režim.
Někdy začátkem třetího roku mého mimořádného cvičení povolala armáda na přeškolení skupinu starších záložních důstojníků, kteří absolvovali základní službu ještě před druhou světovou válkou Dostal jsem úkol je „přecvičit“. Tito pánové byli zhruba o deset až dvacet let starší než já. Připadal jsem si před nimi jak malý uličník, někteří mohli být klidně mým tátou. Místo nějakého nesmyslného pokusu o jejich pomyslném přeškolování, nalákal jsem je, aby každý pověděl něco ze své praxe, porovnal vývoj technického vybavení od doby kdy „kroutil vojnu“. Musím říci, že lepší partu vstřícných a rozumných lidí jsem mohl snad těžko potkat. Přijímali s porozuměním můj neformální postoj i náš vzájemný vztah. Spřátelili jsme se. Můj andílek strážníček opět zabodoval. Mezi záložáky byl i ředitel oblastní správy ČSD, pod kterého jsem vlastně civilním povoláním podléhal. Postěžoval jsem si, že bych rád po skončení cvičení opustil řady zaměstnanců ČSD a bojím se potíží. Ochotně slíbil pomoc, a když dozrál čas a já jsem za ním přijel, díky svému postavení, zařídil vše během deseti minut.
Konečně, po vyřazení absolventů Vojenské železniční akademie, uvolnili nás, „paragrafisty“, zpět do našeho původního povolání. Nevyzpytatelný osud tomu chtěl, že východočeská metropole se stala nakonec i mým civilním domovem. Našel jsem zde partnerku pro celý život i zaměstnání, které odpovídalo mému přání. Na rozloučenou mne ještě povýšili do hodnosti nadporučíka a slibovali, že pokud nevypukne válka, mám už své penzum služby bohu Martovi definitivně splněno.
Nebyla to pravda. Koncem šedesátých let jsem dostal neočekávaně opět povolání na dvouměsíční cvičení. Prskal jsem jako kocour ale, marné byly mé protesty. Znovu jsem „nafasoval“ zelený fráček a cestovní rozkaz do výcvikového prostoru na Vysočině. Jak jsem dodatečně zjistil, původně měl nastoupit ředitel Průmstavu, ale jako „pan důležitý“ se z toho vyvlékl. Já byl v abecedním seznamu na Okresní vojenské správě přímo za ním, takže jsem to znovu, asi díky pohodlnost referenta, nevinně odnesl.
Moje „entrée“ do cílového táborového prostoru na Sázavě však vyznělo zcela groteskně. Kráčel jsem od nádraží a voják, stojící na stáži u brány spatřil blýskat se ve sluníčku na mém rameni  nějaké hvězdy. Automaticky změnil svůj pohodlný ležérní postoj, postavil se do „latě“ a čekal. Když jsem se k němu přiblížil, vyprsknul, odplivnul si a pravil: „Ty vole, to snad není možné, já jsem ti málem dával „k poctě zbraň“. Po tomto opravdu nečekaném uvítání jsem zaostřil kukadla, a co nevidím, přede mnou stál kolega z vedlejší kanceláře, který si zde také odbýval cvičení. Potřásli  jsme si zcela nevojensky pravicemi a hned sondovali, kam to setkání půjdeme zítra oslavit. Pak, že náhoda není občas blbec nebo alespoň strůjce komických výstupů či vtipné pointy.
V této době byly již zrušeny útvary PTP, známí „černí baroni“. Nějaká skopová hlava na ministerstvu objevila, že vlastně nemají vojenský výcvik a proto je povolali na šest týdnů k doplnění „obranyschopnosti vlasti“. Co čert nechtěl, byl jsem opět ten nešťastník, kdo je dostal pod komando. Výcvik spočíval v tom, že jsme měli za úkol jako vyčleněná jednotka, stavět garáže a mycí rampu pro nový autopark. U útvaru probíhala příprava na velké prověřovací vojenské cvičení. Nebylo divu, že víceméně problematické záložáky, pro jistotu takticky vypakovali mimo obzor „filmového festivalu“, jak řadoví vojáci překřtili ukázkové provedení „války“ pro ministra obrany a jeho doprovod. Tato, tak řečená stavební rota, nebyli povětšinou žádní mladíci.. Celou vojnu u PTP měli jako zbraň jen krumpáč, a nyní jsem je měl přecvičovat na „boj“ a zase obdrželi jako zbraň jen lopatu. Jak si zachovat v takovémto případe image slušného člověka a nedostat sebe ani nikoho jiného do maléru. Dobrá rada byla drahá. Spojovalo nás, že všichni jsme měli kolektivně zlost na to, že nás vytáhli od rodin, pokazili léto. Ovšem natolik jsme byli zkušení, že jsme se nechtěli nějakou lehkomyslnou frajeřinou dostat do kontaktu s vojenským prokurátorem. Nakonec jsme se jako inteligentní lidé dohodli. Rozdělil jsem skupinu na tři části, Jedna třetina se hemžila na stavbě, druhá ležela v přilehlém lese a střežila, zda nejde kontrola a třetí se šla k blízkému rybníku pod pláštíkem očisty nástrojů vykoupat. Fungovalo to perfektně. Všichni se pravidelně střídali, nějaký náznak práce byl také vidět. Tudíž spokojenost na všech stranách.
Potřebný kámen na stavbu jsme si museli jít sami natěžit do nedalekého lomu. Dělníci na nás koukali spíš jako na vetřelce, kteří je sice zdržují, ale budou pro ně zdrojem zábavy. Samozřejmě, že nám navalili ty největší balvany po odstřelu a čekali, jak se s nimi budeme dřít. Padla však kosa na kámen. Jeden z vojáků měl predikát u jména RNDr. Nevím o něm nic bližšího, ale horninám rozuměl. Vypůjčil si palici, klepnul na správné místo a balvan se rozpadl. Zkušení kameníci zůstali s pusou otevřenou a zkazilo jim to očekávané představení. Od toho okamžiku s námi jednali úplně jinak, řekl bych až s nezaslouženou úctou.
Každé ministerstvo, to vojenské nevyjímaje, má ve svém stavu úředníky, kteří, aby se patřičně zviditelnili, musí neustále něco vymýšlet. Občas jsou to, jak se říká lidově „ptákoviny“, duchovní paskvily a nabubřeliny, které ve své podstatě možno kvalifikovat jako byrokratickou pošetilostí. Avšak posvěceny postavením autora v hierarchii jeho moci, stávají se svatými. Takovouto poněkud pochybnou genialitou určitě vynikal člověk, který v osmdesátém roce dvacátého století přišel na myšlenku, že v případě války, dojde-li k poškození železničního tělesa, bude to opravovat civilní obyvatelstvo pod patronací a vedením záložních důstojníku železničního vojska. Kdyby tato idea zůstala jen na papíře, zavřená někde v tresoru, vůbec by mně nevadila. Bohužel se tak nestalo a potencionální oběti této duchovní šílenost byli povoláni na školení formou vojenského cvičení.
 Válel jsem se pohodlně na louce u rybníka a trávil dovolenou, když jsem opět nečekaně dostal dopis od vojenských pánů, že se znovu těší na rande s mojí osobou, Příkaz obléknout ve čtyřiapadesáti letech znovu zelenou uniformu, zvýšilo mi pochopitelně hladinu adrenalinu v těle. Leč věděl jsem. že zákruty paragrafů jsou neúprosné a mocné. Protože jsem netrpěl žádným zdravotním neduhem ani vhodnou výmluvou, nenalezl jsem nijakou možnost úhybu. Ve vlaku, při cestě do místa soustředění ve Valašském Meziříčí, shledával jsem se postupně se starými přáteli, kteří byli obdobnou obětí.
 Přijetí v kasárnách proběhlo poněkud netradičně. Při prezentaci se přišel na nás podívat sám velitel útvaru a shledání bylo docela bouřlivé. Byl to totiž bývalý „kolega ve zbrani“, který podepsal aktivaci a dopracoval se až k do hodnosti podplukovníka. Výstrojní důstojník, který nás oblékal do stejnokroje, pouštěl na nás rutinně hrůzu, jako by měl před sebou nějaké ustrašené nováčky. Jednoho ukázkově seřval, co si to dovoluje, že nemá k uniformě předpisové polobotky. Jeho velkohubá ješitnost dostala však okamžitě lekci. Potrefený objekt se obrátil na přítomného všemocného velitele se slovy: „Hele Franto, půjči mně nějaké sešlapané staré škrpály, ať ten potřeštěný šašek tady nevyvádí“. Účinek této věty byl famósní. Důležitý ochránce výstrojní kázně zbledl, zezelenal, ale od tohoto okamžiku už zavřel pusu a ve všem nám vyhověl.
Nakonec, mám-li upřímně zhodnotit celé toto poslední cvičení, byla to pro mne téměř příjemná dovolená. Ubytování, doprava i strava zdarma včetně zdravotní péče. Prvních čtrnáct dnů jsme proklimbali dopoledne na učebně a odpoledne prověřovali teplotu vody i měkkost trávníku na místním koupališti.
Potom nás přidělili na praxi k různým jednotkám po celé republice. Měl jsem kliku, dostal jsem umístění do Prahy, na rekonstrukci mostu Barikádníků v Holešovicích, kam byl nasazen jeden z útvarů železničního vojska. Přivítání velitelem stavby bylo poměrně chladné. Ani se mu nedivím. Když zjistil, že na svoji žádost o posilu dostal jen dva záložní důstojníky, tvářil se otráveně. Potřeboval spíš „vojáky - dělníky“ na stavbu mostu. Z mých dokladů zjistil, že jsem kdysi zastával funkci náčelníka štábu, tak mně okamžitě zařadil jako záskok za funkcionáře, který šel na dovolenou. Práce, kterou jsem měl na starosti zvládl, hravě písař, znalý místních poměrů, který prakticky vedl celou agendu. S chutí jsem jej nechal úřadovat. Zůstaly jen dva úkoly, kterých jsem se nevzdal. První byla tvorba denního rozkazu, který se čte každý večer pro mužstvo. To byla voda na mlýn mé fantasie. Bravurně jsem se literárně vyžíval ve vojenském úředním slohu a jeho specifické rétorice i gramatice. Vojáčkové mi důvěrně sdělili, že se konečně při čtení rozkazu trošku pobaví. Hecovali mne, ať vymýšlím pro každý den nějaké slovesné osvěžení po jejich celodenním trápení na stavbě. Druhým úkolem byla povinnost přivážet z posádkového velitelství na náměstí Republiky tajnou poštu. Šoféra mi dělal mladý hoch, pocházející z vesnice u Spišské Nové Vsi. V Praze už vojákoval téměř rok. Hospody a vinárny znal v širokém okolí, ale jinak pro něj byla Praha něco jako „tera incognita“, bál se, že zabloudí. Zaparkovali jsme vždy někde ve středu města a já jej vodil po pražských památkách. S údivem zíral co je v Praze kostelů a paláců, kam všude se může podívat, než jen hloupě ubíjet čas u piva. Měl jsem dobrý pocit, že jsem nalezl trochu smysluplné využití času na nesmyslném cvičení.
Byli jsme ubytováni ve stavebních buňkách na břehu u Vltavy v Troji. Pár kroků to bylo do zoologické zahrady, kam jsme chodili navštěvovat zvířátka. Nedaleko, v ulici Pod Kazankou, však měla svůj domov ještě větší „zvířata“. Obýval tam vilu samotný president Gustáv Husák a kousek od něho i legendární osobnost, Emil Zátopek. Bohužel tento sportovní fenomén byl v této době v duchovní depresi. K vojákům tíhnul srdcem a občas byl ochoten v hospodě za ně zaplatit i útratu. Pokud byl střízlivý, byl vynikající společník, kouzelný vyprávěč a zpěvák moravských národních písní.
Krásné letní večery věnovali jsme s kolegou, pocházkám po Praze i nedaleké Královské oboře. Při jednom návratu, už byla tma, kráčela před námi skupina mládeže, Vlekli se po hlavní cestě Stromovkou a zpívaly si takové táhlé lyrické ruské písně. Potřebovali jsme je předejít. Obcházeli jsme je bezmyšlenkovitě každý z jedné strany. Najednou jedno děvče ustrašeně vypísklo „Milicia“. Vychováni ze své sovětské vlasti k bázni před občany v uniformě, dostali strach, že snad zpěvem ruší noční klid a my je jdeme umravňovat. Netrpím žádnou demofobií k návštěvníkům z „Velké země“, ale bylo mně líto těchto mladých lidí, v jakém prostředí strachu jsou vychováváni. Nakonec jsme se tomu s kamarádem zasmáli, že to vlastně byli během cvičení jediní lidé, kteří pocítili respekt ke kapitánským hvězdám na našich záložáckých náramenících,
Když už se čas mého cvičení chýlil ke konci, zažil jsem ještě poslední kuriositu, kterou by těžko vymyslel i zběhlý filmový scénárista. Byla ohlášena kontrola samotným náměstkem ministra, který současně plnil funkci velitele železničního vojska. Před každým takovým velkým polobohem padá zákonitě na velitelský sbor ohromná nervosita. Všichni se zdráhali vzít službu dozorčího útvaru a být jako první na očích mocnému náčelníkovi. Hrdě jsem se přihlásil jako obětní beránek. Vždyť mně vlastně na ničem nezáleželo, za pár dnů jsem končil a o nějakou vojenskou kariéru jsem stoprocentně neusiloval. S povděkem to bylo přijato.
Přijela nablýskaná Tatra 613, vystoupil generál, postavil jsem se do pozoru a odříkával předepsanou formuli hlášení. Když jsme si navzájem pohlédli do oči, oběma se nám zajiskřilo. Obávaná „osobnost“, zcela proti očekávání všech, se smíchem odpověděla: „Co ty chlape, co tady strašíš?“ Byl to totiž náhodný kamarád ze základní služby, se kterým jsme společně sdílely kdysi dávno nováčkovské útrapy. Byl lesní inženýr, ale asi zelená kamizolka, co nosila armáda, připadala mu atraktivnější a lépe placená. Měl patřičné kádrové předpoklady, uměl zúročit své politické přesvědčení i instinkt pro vybudování kariéry. Zavřeli jsme se v místnosti pro dozorčího. Uvařil jsem mu kafe a skoro hodinu jsme vzpomínali na mládí i na krásné dvounohé „kočky“, které nám tenkrát fandily. Celý štáb, co stál venku na nádvoří, schnul strachy, co se to děje, jakou dlouhou kontrolu tam vlastně provádí. Když se nakonec „velký šéf“ podíval na hodinky, povídá: „Tak to musím tady forem prolétnout, dobu kontroly jsem s tebou prokecal a čeká mne další akce jinde.“ Blesková prověrka útvaru proběhla hladce, generál odjel a já jsem se stal v povědomí okolí záhadnou postavou a těch posledních pár dnů chodili kolem mne všichni po špičkách.
Bylo to téměř famózní zakončení mé vojenské kariéry. Ale ten epilog na mne ještě čekal. Poslední den, když jsem odcházel z kanceláře posádkového velitelství, loučil jsem se s děvčaty, která tam vedla agendu. Považovaly mne za vojáka z povolání a udiveně se ptaly, proč odcházím do civilu. S úsměvem na rtech jsem jim vykládal, že jsem jako Josef Švejk superarbitrován pro blbost. Nevšiml jsem si pootevřených dveří do sousední kanceláře. Doprovodily mé rozloučení perlivým smíchem. Ale běda, na chodbě už na mne čekal nějaký podplukovník, prstem naznačil, abych šel k němu. Přiznám se, docela mne zatrnulo, že na poslední chvíli se mohu svými nevázanými řečmi dostat do maléru. Velmi tichým hlasem mi položil otázku: „Pane kolego, jak jste to udělal, jak se vám to podařilo?“ Když jsem mu odpověděl, že se jednalo jen o žert k pobavení dámské společnosti, zesmutněl a byl hluboce zklamán. Bylo mně ho líto.
 Víc už vojenská správa o mojí osobu neměla zájem. Při dosažení šedesáti let, byl jsem definitivně odstraněn ze svazků v armádní registraci. Odevzdal jsem vojenskou knížku i legendární „psí známku“ s identifikačním číslem pro zavěšení na krk a do občanského průkazu mi zapsali „nevoják“.
Vše se časem mění v historii. Z populárního „1. železničního pluku“ v Pardubicích zbyla už jen dějepisná episoda. Sedmdesátiletá tradice vzala za své. Útvar byl v rámci reorganizace armády v roce 1990 rozpuštěn a zrušen. Do kasáren se nastěhovali kanonýři. Jak se zdá, i pro ně to bude v Pardubicích jen jepičí život. Zůstávají jen vzpomínky pamětníků, kteří tam prožili kus svého životního údělu. Jako historická relikvie, zachovalo se do dnešních dnů pojmenování jedné městské komunikace v Pardubicích názvem „Ulice železničního pluku“.
Čas plyne, co je vnímáno jako současnost, každou vteřinou se mění v minulost. Ve vzpomínkách lidí, kteří, byli s historií nějak spjati, zůstávají zachovány v mozkových závitech drobné epizody. Ale i ty postupně upadají v zapomenutí. „Čo bolo, to bolo, terazky už su len memoáry“ pronesl by asi major Haluška a po straně se nenápadně zeptal: „Poslyšte, co vy si predstavujete pod tým slovom memoáry?“
Jsou úseky života, které se asi trvale zapíší člověku do deníku v jeho paměti. Maminy nezapomenou na dobu, kdy jejich děti byly malými mazlíčky a s nadšením vyprávějí, jaké nezbedné kousky prováděly. Na setkání abiturientů se probírají společná léta dospívání a nesmělé tápání životem. Ovšem většina chlapů, přijde-li na dané téma řeč, nejsou k udržení, aby nenaplnili touhu, pochlubit se svými švejkovinami na vojně. Dnes, když jsme v období rušení povinné vojenské služby, ztratí v budoucnu mnoho pánů oblíbenou motivaci na takovéto „story“.
 Moje generace měla, suma sumárum, přece jenom trochu štěstí. Veškeré naše vojančení se odehrálo v míru. Byla to jen taková podivná, díky Bohu jen suponovaná hra na válku. Pravda, někteří prožívali v presenční službě doby zlé, jiní vzpomínají s úsměvem. Je to prostě sudba, fátum každého jedince. Lze říci, že většina zdravých chlapů byla v druhé polovině dvacátého století donucena věnovat dva roky ze svého produktivního života „službě vlasti“. Měl jsem smůlu, díky nevhodné konstelaci hvězd, přiřkly mi sudičky, aby moje statistická hodnota se v tomto směru vymkla ustálené normě. Nestěžuji si, vše jsem přežil, na nikoho jsem nemusel střílet ostrou municí a nikomu jsem vědomě neublížil. Těší mne, když potkám staré vojenské harcovníky, jak si pěkně o minulosti „pokecáme“. Samozřejmě, oprašují se všechny ty veselé a příjemné momenty, všechna legendární „hrdinství“, která nám umožňovala oklamat nesmyslné rozkazy nadřízených, a zpestřovali jsme si jimi náš dočasný životní úděl.
V mých „veteránských pamětech“ jsou chronologicky shrnuty převážně úsměvné, často až téměř nepochopitelné vzpomínky. Na nudu, zupáckou šikanu, ponižování lidské důstojnosti či nepřiměřenou fysickou námahu je lépe zapomenout. Bohužel i ta byla. Ale velkoryse odpusťme těm, kteří se jí na nás občas dopouštěli. Stejně je to vše už „passé“ a nevratné. Vybavujme si pro naše potěšení jen příjemnější chvilky, které nám ještě dnes rozzáří na rtech úsměv a rozdávají dobrou náladu i našim náhodným posluchačům.
©  Zdeněk Křemen. Pardubice  2004