Vzpomínání

Vzpomínání
 
U příležitosti 50. výročí založení galerie na hradě a zámku v Klenové bych chtěl věnovat několik svých vzpomínek osobnostem, které stály u založení této instituce. Jako klenovský rodák jsem měl to štěstí se blíže osobně poznat jak se zakladatelem galerie, panem Vladimírem Levorou, tak i s akademickou malířkou paní Vilmou Vrbovou – Kotrbovou, světově uznávanou umělkyní, působící v oboru dětského portrétu, která k rozjezdu a fungování galerie rovněž velmi výrazně přispěla.
 
Pan Vladimír Levora se objevil na Klenové někdy kolem roku 1963. Působil na nás, tehdy ještě mladíky, jako úžasný švihák. Muž s bystrým pohledem, ostře řezanou tváří a nezvykle vzpřímeným, rovným držením těla. K naší všeobecné úctě přispívalo i to, že si pořídil jezdeckého koně, což není dnes nic mimořádného, ale v té době věc na venkově celkem nevídaná. Pravda, byla to kobylka poněkud neposlušná a nezřídka se stávalo, že se spěšně vracela z vyjížďky na hrad bez jezdce a jezdec pokulhával chvíli za ní. Při jedné takové příležitosti jsem se s hartusícím panem Levorou dal poprvé do řeči a při tom zjistil, jak je člověkem přístupným, hovorným a vtipným. Od té doby jsme se jakoby „znali“ a dost podobně na tom byla řada Klenováků, už také pro to, že pan Levora se vůbec nevyhýbal domácké hospůdce U Turečků na Kracně (pokraj Javora), kde bývalo k seznamování se s různými lidmi to nejlepší prostředí. Zakrátko jsme věděli o něm mnohé. Že je uznávaný, šikovný malíř a také to, že prošel ve válce východní frontou, což zvyšovalo v našich očích nesmírně jeho prestiž. Bylo ještě něco, o čem se nikdy moc nemluvilo, něco tajemného z jeho minulosti. Až daleko později jsem se dozvěděl o jeho odsouzení v roce 1958 za přípravu knihy o Gulagu.
 
A právě v uvedené hospůdce nám pan Levora osvětloval své plány na přeměnu tehdy velice zpustlého klenovského hradu a zámku v kultivovaný objekt s obrazovou galerií v prostorách zámku. Vzhledem k žalostnému stavu těchto objektů nám připadaly všechny tyto plány jako pouhé fantazírování, jako sice hezké, ale nereálné sny. Pan Levora však k našemu údivu postupně začal své sny realizovat. Těžko říci, jak toho všeho dosáhl. Bylo to zejména nesmírné zaujetí, přímo buldočí vytrvalost, vemlouvavost a schopnost přesvědčovat na všech potřebných úrovních. Zakrátko nám bylo jasné, že věci se pohybují kupředu. Získal pro své vize kdekoho, opíral se mimo jiné i o lidi ze svého klenovského a javorského okolí. Uvedu jeden příklad ze své vlastní zkušenosti. Na zámku bylo nutno z důvodu bezpečnosti porazit starou vykotlanou lípu. Pan Levora v ní hned viděl krásné podstavce pod stylové stoly. Nechal vykotlaný kmen nařezat na zhruba osmdesáticentimetrové špalky a vysadil nám, asi třem mladíkům, cenu za jejich oloupání, odkornění.  Cena se nám zdála velice výhodná, domnívali jsme se, že s pomocí mízy kůru snadno sloupeme. Ouha, míza v zimě žádná, kůru jsme oloupávali po centimetrech desetkrát déle, než jsme předpokládali. Ale nechtěli jsme se před panem Levorou shodit a špalky v potu tváře všechny oloupali. Tyto pak byly opatřeny masivními horními deskami a vkusné, stylové stoly za babku sloužily v galerii dlouhou řadu let. Podobnými, ale i různými dalšími způsoby byl postupně opravován hrad i zámek a budována galerie.
 
Zároveň s těmito opravami začal pan Levora pro galerii zajišťovat vlastní sbírkový fond. K tomu z části využíval svých známostí s výtvarníky z Plzeňska. Při tom všem se věnoval své vlastní malířské tvorbě. Často a rád jsem jej při této jeho práci pozoroval. Maloval zdánlivě lehce, svůj výkon zábavně a vtipně komentoval. Byl velice vstřícný. Někdy maloval i se svým „učedníkem“, Vaškem Mandákem, kterého v dobré pohodě zasvěcoval do tajů krajinomalby.
 
V roce 1964 byla Okresní galerie Klenová založena. Vladimír Levora na tom měl bezesporu největší zásluhu. Jeho velký sen se naplnil. Hrad i zámek vstaly z mrtvých, začaly se vystavovat obrazy. V prvních létech se vystavovalo zejména české umění 19. století ze sbírek Národní galerie v Praze, Západočeské galerie v Plzni, dále díla vlastního sbírkového fondu, pořízeného z děl jeho známých současných malířů Plzeňska. Bylo zde vždy i několik obrazů paní Vilmy Vrbové - Kotrbové .  Sám pan Levora měl vystaven obvykle nejvýše jeden svůj obraz. Na můj dotaz, proč tak málo, odpovídal lakonicky: „ Protože jsem mazal“. Což jsem si nikdy nemyslel ani já, ale ovšem ani on ne, protože dobře věděl, že malovat umí a věděl, že je akademickou malířskou obcí uznáván.
 
Pan Levora byl ředitelem galerie od jejího založení až do roku 1975. Svěřené objekty v té době neustále zveleboval. Stále přicházel s něčím novým. V prostorách nádvoří začal vytvářet galerii plastik ve volné přírodě. Nechal oplotit rozlehlý park pod hradem, kde chtěl založit daňčí oboru, což se mu v prvních létech vcelku dařilo. Až do doby, kdy vichřice povalila na oplocení vyvrácené stromy. Daňci získali svobodu a jsou asi základem daňčí populace v Pošumaví. Také jedna z mnohých zásluh pana Levory.
 
V roce 1973 se stala klenovská galerie součástí Okresního muzea v Klatovech. Pan Levora jako její ředitel skončil v roce 1975 a přestěhoval se do Klatov. Pak už docházelo více méně jen k náhodným našim setkáním. Kniha jeho vzpomínek z války, „Ze stalinských gulagů do Československého vojska“,  mi pak doplnila mnohé nevyslovené, řečené jen v náznacích.
Pan Levora zemřel 27. května 1999 a jeho památku mi vždy připomíná návštěva Klenové, případně doma pohled na jeho hezký obraz, který mi v době, kdy jsem z Klenové odcházel, přátelsky věnoval.
 
 
Ještě větší, v pravdě celoživotní přátelský vztah jsem měl s paní Vilmou Vrbovou – Kotrbovou. Jeho kořeny sahají už do mého dětství. Kotrbovi, včetně maminky, v té době žili střídavě v Praze a na Klenové. Na Klenové obývali svou vilu Paula a využívali též domek u Pilmanova mlýna na říčce Jelence. Můj otec, truhlář, jim tam chodíval provádět různé drobné truhlářské práce a údržbu. Brával mne s sebou. Od malinka to bylo vždy něco neobyčejného, svátečního, vonícího po olejových barvách, ale především jsem si užíval pozornosti a laskavosti obou žen. Pravda, trochu jsem se stranil a snad i trochu bál pana Kotrby, vnímajíce jeho nezvyklý cizí přízvuk v řeči. On to asi vycítil, pohladil mne vždy po vlasech a dále se věnoval své práci.
 
Svátkem byly podobné okamžiky nejen pro mne, prakticky všechny děti ze vsi vnímaly paní Kotrbovou podobně. Jako nesmírně laskavou, milou a věčně se usmívající paní. Její návštěvy v klenovské škole, kam si chodívala s dětmi povídat, prohlížet jejich „malířské výtvory“ a zejména skicovat a připravovat si své budoucí dětské portréty, byly pro nás nevšední a nezapomenutelné. Portréty mnohých mých vrstevníků z Klenové ( Toník,  Truhlářovic Boženka, Maruška a řada dalších) patří dnes k jejím stěžejním dílům a jsou umístěny na prestižních místech a různých galeriích doma i ve světě. To jsem ovšem v té době ještě ani netušil. Záhy jsem ale poznal, že její láska a zájem jsou hlubší, nepředstírané. Kupříkladu, již jako školákovi mi na několik let předplácela přírodovědný časopis Vesmír a po celou dobu mé školní docházky a studia jsem vždy o prázdninách musel skládat své účty nejen doma, ale i ve vile u Kotrbů.
 
Přitom paní Vilma neměla svůj život vůbec tak snadný, jak by se při povrchním sledování zdálo. Především její rodina přišla po roce 1948 o mnoho majetku, hrad a zámek i velkostatek s velikou rozlohou polí. Za dramatických okolností přišla o své vlastní nenarozené dítě. Když se zdálo, že její život se zklidnil a stabilizoval v úspěších její tvorby i práce jejího manžela sochaře a zejména vynikajícího restaurátora Františka Kotrby, přišla další veliká rána. Její milovaný muž byl postižen mozkovou příhodou tak, že ochrnul na polovinu těla a přišel o řeč a částečně i o paměť. V téhle složité době jsem paní Kotrbovou obdivoval, jak nic nevzdala, začala s nekonečnou novou výukou řeči, cvičením paměti. Byla to situace zoufalá. Svěřovala se, že jeden den nacvičí – pondělí, úterý, středa ….. a druhý den nic a tak zase znova.  Nevzdala to a přišly výsledky. Aby se nemobilní její manžel dostal každodenně ven z prvního patra jejich vily, nechala zbudovat po celé délce jižního průčelí veliký balkon a tak František získal výhled přes Klenovou až na týnecký kostelík, místo, kde se před léty s paní Vilmou poznali. To opět přispělo k jeho částečné zdravotní rehabilitaci. Prostě paní Kotrbová byla nejen veliká umělkyně, ale i veliká bojovnice. Manželům Kotrbovým pak bylo dopřáno ještě téměř deset let sice nelehkého, ale vzájemnou láskou naplněného života, než je Františkova smrt navždy rozdělila.
Paní Kotrbová reagovala na tuto ránu osudu novým obrovským zaujetím pro svou uměleckou tvorbu. U svého malířského stojanu, se svými dětskými modely a nad svými skicami prodlévala deset i více hodin. Neminul jeden její den bez práce. Připravila několik velice úspěšných výstav, mimo jiné svou soubornou výstavu v Jízdárně pražského hradu. A přišla i obrovská ocenění. V roce 1975 to byl titul Zasloužilá umělkyně a následně, v roce 1979, dokonce titul Národní umělkyně. O tom, že v jejím případě měla tato ocenění svou váhu nelze pochybovat.
 
Paní Vilma Kotrbová ale při té vší slávě zůstávala naprosto skromnou, pokornou a velice přístupnou osobou. V té době jsem se po svatbě odstěhoval z Klenové. K našemu přátelství s paní Kotrbovou byla přizvána i moje nová rodina. Při jejím každoročním prázdninovém pobytu na Klenové jsme byli pravidelně zváni do jejího bytu a atelieru na návštěvu. Byl to pro nás jeden z největších prázdninových zážitků a nesmírně jsme se vždy na tyto milé návštěvy těšili. Za velikou čest jsme považovali i návštěvy umělkyně v mém novém domově ve Strážově. Tu jsem si při skicování naší malé dcerky znovu ověřil to, co jsem znal ze svého dětství, a nebo si mohl přečíst v katalozích jejích výstav či monografiích. Totiž to, jak okamžitě dokázala navázat kontakt, získat pozornost, upoutat příběhem a  naprosto si získat dítě, aby následně kresbou vystihla prchavý příběh daného okamžiku.
 
A nebyli jsme to jen my, kdo podléhal kouzlu této výjimečné, charismatické osobnosti. Klenovská galerie pořádala, jako součást své činnosti, řadu nádherných koncertů za účasti předních pěvců a dalších hudebních interpretů. Paní Kotrbová se v letních měsících často těchto koncertů účastnila. Jejím příchodem tyto koncerty získávaly v očích všech jejich účastníků punc ještě daleko větší výjimečnosti. „Přišla paní Kotrbová“, zašumělo to mezi přítomnými. Již starší skutečná dáma, vždy skvěle upravená, s nezapomenutelným milým úsměvem pro všechny, vyzařovala životním optimismem a všechny kolegy umělce vždy odměňovala srdečným upřímným obdivem a potleskem.
 
Čas neúprosně utíkal a dlouhá léta postávání u malířského stojanu se začala projevovat. Zle se začaly ozývat klouby. Paní Kotrbová většinu času začala trávit v Praze a na Klenovou přijížděla jen na nejteplejší letní měsíce, hlavně také proto, aby zařídila nejnutnější údržbu domu, v čemž jsem se jí snažil podle svých možností také trochu pomoci. Dále trvala na našich návštěvách u ní. Aby nemusela obtížně scházet ze strmých schodů své klenovské vily, spouštěla nám klíče od domovních dveří z okna pomocí košíčku na provázku. Byla nesmírně statečná, nikdy jsme z jejích úst neslyšeli slůvko nářku na cokoli. Její myšlení bylo stále velice mladé. Vyprávěla nám kupříkladu o tom, jak řeší pohyb venku po naklouzané Praze, že si nastříká boty i svoji hůlku chemickými sněhovými řetězy. Prostě řečeno, stále dokázala jít s dobou.  A ta doba se změnila, přišel rok sametové revoluce. Paní Kotrbová se dočkala navrácení veškerého rodinného majetku. Hrad a zámek ponechala galerii. Ve své rodinné vile zřídila stálou výstavu svého díla a dále expozici díla svého manžela, restaurátora Františka Kotrby a toto vše nezištně věnovala státu.
 
22. prosince 1993 paní Vilma Vrbová - Kotrbová zemřela a spí svůj věčný sen po boku svého manžela Františka v rodinné hrobce u zdi týneckého kostelíka. Ale to, co ve svém životě oba vykonali, jejich významné dílo, bude žít ještě dlouho.
 
 
 
 
 
Poznání života a díla obou osobností spjatých mimo jiné i s jubilující galerií na Klenové, pana Vladimíra Levory i paní Vilmy Vrbové - Kotrbové bylo velikým obohacením mého života a rád jsem se těmito několika svými živými vzpomínkami vrátil do oněch časů. Splácím jimi malou část dluhu za všechno to, co mi oba pro můj další život dokázali dát.
 
 
                                                                   Josef Kodym
      
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Příloha
 

 
Moje fotografie paní Vilmy Vrbové – Kotrbové, použitá v monografii Václava
Formánka z roku 1987
 

 
Z naší korespndence

Pozvánka na vernisáž výstavy z celoživotního díla umělkyně
 
 
 
 

 
Paní Vilma Vrbová - Kotrbová vždy a na vše reagovala
 

 
        Pan Vladimír Levora při otvírání Galerie Klenová
 

 
               Pan Levora (druhý z leva) před vchodem do galerie

 
První návštěvníci Galerie Klenová v roce 1964
 

 
Jeden z typických obrazů Vladimíra Levory