Jak jsem pracovala v divadle
Jmenuji se Emilie Trojánková a v domově pro seniory v Bystřanech bydlím už od roku 2008. Svůj pokoj obývám sama, a tak si vždy ráda popovídám, když mne přijde někdo navštívit. Moc ráda hostům vyprávím o divadle, které miluji dodnes.
Narodila jsem se v roce 1922. Měla jsem ještě čtyři sestry, z nichž já jsem byla nejmladší. Když mi bylo deset let, narodil se mi ještě bratříček. Maminka byla dlouho nemocná, a tak bydlela na státní náklady v sanatoriu v Krkonoších. Když jsem byla ještě svobodná, bylo mi asi šestnáct let, bydlela jsem v Praze v Dejvicích ve vile číslo 59. Vila tenkrát patřila centrálnímu řediteli elektrických podniků. Jmenoval se Alois Píbl a jeho žena ho oslovovala Luisko. Byl to skutečně hodný člověk, zaměstnal tehdy mnoho lidí. Vila byla rozdělena do několika služebních bytů. Vzpomínám si, že tenkrát s námi ve vile byli ubytovaní i Němci, měli jsme někdy strach. Po sedmi letech jsem se vdala a tři měsíce po svatbě byl můj manžel odveden na vojnu, poslali jej do Kraslic. Tam nám našel byt a tak jsem se stěhovala. Pracovala jsem jako úřednice v kanceláři u potravinových lístků a měla jsem na starost německou výdejnu. S mužem jsme v Kraslicích bydleli čtyři roky, než nám sestra našla byt v Ústí nad Labem. Zde jsem se poprvé setkala se svým milovaným divadlem. Začala jsem pracovat v ústeckém divadle Opera Balet jako uvaděčka. Jedna známá mi tehdy řekla, že tam mají volné místo, a tak jsem byla hned přijata. Byla to pěkná práce, viděla jsem nemálo herců a představení, cestovali jsme s celým divadelním souborem, jezdili jsme do Teplic, Mostu i Žatce. Práce však byla velmi málo zaplacená, dokonce i šatnářky, které se mi svěřily, měly větší mzdu nežli já, braly asi osm korun. Chtěla jsem odejít za lepším výdělkem na brigádu, ředitel divadla si mne však moc vážil, a nechtěl, abych odešla. Nabídl mi pozici garderobiérky. Měla jsem na starost péči o kostýmy pro dvacet hereček z ženského sboru. Garderóbu tvořilo kolem šedesáti ramínek kostýmů, které jsem musela žehlit a udržovat v pořádku, starala jsem se o převoz garderoby, pokud jsme cestovali do jiných divadel. Většinou jsme cestovali všichni autobusem – herci i technické zázemí divadla. Než technici v divadle připravili scénu, chodívala jsem s celým sborem procházet město. Vždy před představením jsem ladila poslední detaily, aby všechny herečky měly šaty v pořádku a nepomačkané. Některé dámy si dokonce vkládaly do podpaží pánské kapesníky, aby si neničily kostýmy. Hrála se Rusalka, Prodaná nevěsta, Trubadur nebo Aida – ta měla nádherný sbor i hudbu. Moje oblíbená hra byla Evžen Oněgin – příběh o nešťastné lásce, kdy se venkovská dívka Taťána zamilovala do Oněgina, ten však její lásku ignoruje a na protest raději tancuje s veselou Olgou, až je jejím žárlivým druhem Lenským vyzván na souboj a přestřelku. Lenský je zabit. Zatímco Oněgin odjíždí do ciziny – do Ruska, požádá Taťánu o ruku šlechtic a vezme si ji za ženu. Po několika letech Oněgin potká Taťánu a přemlouvá ji, aby si ho vzala, neboť ji už dlouho miluje. Ta ho však odmítne s tím, že je již vdaná, a že zůstane svému muži věrná: „Jiný je dnes mužem mým a já ho nikdy nezradím.“ Celou hru si pamatuji nazpaměť. Herečky se převlékaly i několikrát za představení, vždy jsem jim musela pomoci v rychlosti převléknout oděv, zapnout šaty, podávat rukavičky nebo klobouky. Měly jsme mezi sebou přátelské vztahy v našem divadelním království, starala jsem se o všechny dámy z mého sboru, jako by byly mé vlastní. Vařila jsem jim kávu i čaj, pekla pro ně dorty a zákusky, masírovala jim znavené šíje, až se mne jednou vedoucí krejčovny zeptala, jak to děláme, že si umíme vytvořit tak pohodovou atmosféru. Vzpomínám si především na naší sólistku paní Böhmovou. Měla ve stejný den narozeniny jako já, byla to moc hodná paní. Její muž hrál Vodníka v Národním divadle. Měli však tenkrát nějakou ošklivou nehodu, při které paní Böhmová zemřela. Bylo to velmi smutné období. Její muž zůstal sám a staral se o jejich dceru.
Zatímco jsem já jsem pracovala pro divadlo, můj manžel se na penzi přestěhoval do domku v Senohrabech, kam jsem za ním pravidelně jezdila. Měli jsme tam menší statek a stodolu, vše krásné a nové. Měla jsem to tam moc ráda. Můj muž už dávno nežije, ale já občas jezdím s rodinou do Senohrab dodnes.
Emílie Trojánková, 08.02.2013 v Bystřanech
Příběh ve spolupráci s paní Emílií Trojánkovou sepsala Veronika Jakowetzová.