Vzpomínky na zaměstnání a zkušenosti s nakupováním

Emilie Schönigerová
V roce 1947 jsem ukončila školní docházku, bylo mi 15 let, ale dál ve studiu jsem nepokračovala. Nastoupila jsem do sklárny v Novosedlicích, kde se vyráběly obrazovky. Nějaký čas na to jsem otěhotněla, a po mateřské dovolené jsem začala pracovat v kočárkárně. Také jsem pracovala ve Stalinových závodech v Litvínově. Pracovala jsem jako průvodčí, ale i na šachtě, kde jsem byla 7 let a dokonce i ve Škodovce v Hradci. S prací jsem problém neměla, byla k sehnání na každém rohu a všude brali všemi deseti. Na vzdělání se taktéž nepohlíželo jako na hlavní kritérium. Můj plat se pohyboval okolo 1400,- a plus odměny a přivýdělky za přesčasy, které se počítaly až po osmi hodinové směně. Od pracoviště byly pořádány závodní zájezdy, kdy vyjela celá továrna či podnik na dovolenou do Čech, přičemž ubytování bylo zdarma. Ráda vzpomínám na své spolupracovníky, kteří byli většinou ve stejné věkové kategorii jako já. Tím pádem vztahy na pracovišti byly bez problémů a i s nadřízenými jsme si rozuměli, vždy nám při nějakém přání vyhověli. Do penze jsem odešla ve svých 55 letech a dodnes  na práci a všechny zážitky s ní spojené s radostí vzpomínám.
 
 
Karel Herm
V roce 1953 jsem začal jezdit jako topič a rok poté jsem nastoupil na pozici strojvedoucícho Ústeckého kraje, kde jsem pracoval celých 41 let, práce měla své pro a proti. Byla náročná, ale krásná. Krásná i z důvodu, že jsem si splnil svůj dětský sem, ale i otcův, který si přál, abych se strojvedoucím stal. Tuto práci jsem však sehnal lehce, jelikož strojvedoucích bylo potřeba. Podmínky pro přijetí tehdy pouze obsahovaly zdravotní prohlídku, při které jsem obstál a práci tak mohl vykonávat. Pracovní dobu jsem neměl stálou, pracoval jsem, když bylo potřeba. Někdy i 22 hodin v kuse, ale s dovolenou jsem problém neměl, jelikož jsem uměl hrát na nitky. Tudíž vztahy na pracovišti byly dobré a přátelské. Pracoval jsem i se Slováky, kteří tu byli jako doma. Do penze jsem odešel ve svých 55 letech a nějaký čas během penze jsem si ještě přivydělával brigádou jako tesař. Přičemž na práci v dobrém vzpomínám a dodnes děláme každoročně sleziny. Ale v domově pro seniory se mi taktéž líbí a jsem spokojený.
 
 
Emílie Trojánková
Po skončení školy jsme se sestrou nastoupily do obchodu, kde jsem vařila a krájela brambory. To trvalo půl roku a jednoho dne přišla do obchodu paní, která mi nabídla pracovní místo u centrálního ředitele, kde jsem pracovala 7 let. Poté jsem byla krátký čas bez zaměstnání a sestra mě pobídla, abych se zašla poptat do divadla v Ústí nad Labem, jestli nemají nějaké pracovní místo. K mému štěstí jsem dostala práci v opeře, kde jsem se starala o vše. Byla jsem taková pravá ruka všech. Měla jsem i masérský kurz, tak jsem všechny masírovala, aby nebyli napjatí. Práci jsem dělala s radostí. Sice pracovní dobu jsem měla spíše večerní, a to kvůli představením, ale alespoň jsem měla šanci vidět a slyšet nádherné opery, které měly krásné verše a melodii. I když jsem během této práce otěhotněla, přesto jsem v práci zůstala, jelikož manžel byl velice ochotný. Pomáhal mi s hlídáním a vším co bylo potřeba. Za to jsem mu vděčná.  Také opera pořádala zájezdy k moři, tehdy za 400,- tak jsem brala s sebou i svou dceru. Do penze jsem odešla až ve svých 62 letech, nechtělo se mi z opery odejít, tak jsem brala plat i důchod. V domově jsem v celku spokojená, ale stále mi večer před spaním zní v uších hudba, kterou jsem milovala.
 
 
Jan Rundt
Narodil jsem se v roce 1945. Pocházím z Moravy a chodil jsem na střední školu lesnickou. Po vojně, kterou jsem sloužil na letišti, jsem nastoupil do zaměstnání jako lesník. Měl jsem na starost 60 hektarů lesa a k tomu svého služebního psa.
Chodila za mnou policie, abych se k nim přidal, ale já chtěl ke kriminálce. Problém byl, že jsem neměl maturitu. Dálkově jsem studoval 2 roky, 2x týdně na gymnáziu, abych si maturitu dodělal.
Poté jsem 20 let pracoval jako vychovatel. Umřela mi manželka Táňa a do domova jsem šel dobrovolně a jsem tu velice spokojen.
Jako první elektrické zařízení jsem si pořídil rádio a potom televizi.
 
 
Paní Čížková
Narodila jsem se v Praze a do Teplic jsem se odstěhovala později. Mé první zaměstnání bylo na Sometu v Teplicích, kde jsem vydržela dlouhých 39 let. Byla jsem vedoucí na výdejně.
Mé první elektrické zařízení byla pračka. Šetřila jsem na každého elektrického robota, aby mi usnadnil práci. Všechno zůstalo v mém bytě, který jsem přenechala dceři, ale ta toho moc nevyužívá.
Svátky slavím pořád stejně, s rodinou. Vždy jsem slavila všechny svátky ráda.
V domově jsem už 2 a půl roku. Prvních 14 dní jsem brečela, ale teď už to jde, ale někdy je tu nuda. Moje dcera a vnučka za mnou chodí každý týden. Ráda zpívám a jezdím zpívat s naším sborem Bystřankou.
Jsem odkázaná na kiosek zde v domově, ale nechodím tam moc často. Cenové rozdíly jsou velké a já mám málo peněz.
 
 
Růžena Nováčková
Doma jsme měli hospodářství a tam jsme se nadřela nejvíc. Tatínek mě chodil budit v 5 hodin ráno, abych šla krmit zvířata. Jednou za mnou přišla učitelka ze školky, jestli bych nešla pomoct, že kuchařka je už dlouhodobě nemocná a ona to sama nezvládá. Tehdy jsem nevěděla, že u toho už zůstanu. Měla jsem jen základní vzdělání a tak jsem si udělala alespoň roční kurz ve škole. Vařila jsem ve školní jídelně a jezdila jsem vařit i na tábory.
Tehdy jsem si jako první zařízení pořídila pračku a žehličku a ulehčily mi hodně práce.
Svátky jsem slavila nejdříve s dětmi a teď je slavím u dětí. Na Vánoce mi je smutno, ale mám radost ze svých dětí a vnuček.
 
 
Paní Hejduková
Jako první zaměstnání bylo ve vyšívárně, poté ve sklárně a pak v továrně na nádobí, kde jsme kompletovali nádobí, talířky a hrnečky a tak podobně. V té továrně jsem pracovala se svým manželem, který tam byl údržbář.
Mé první elektrické zařízení byla televize, kterou jsem si vzali s manželem na splátky a pračka, která také byla na splátky.
Mám dvě děti, syna a dceru. Jmenují se Pavel a Dana. Pavlovi je 52 let a Daně je 49 let. Mám i 3 vnoučata.
Děti mě navštěvují a vozí mi sladkosti, jídlo a pití. Dobře se o mě starají.
 
 
František Kalina
Do Teplic jsem se přistěhoval od Kolína a pocházím z muzikantské rodiny. Moje maminka hrála na housle. Jako první zaměstnání byl soustruh v Ústí nad Labem. Poté jsem pracoval jako strojvedoucí na dráze.
Mým prvním elektrickým zařízením bylo rádio. Teta se strejdou měli malou televizi a rodiče si jí potom také pořídili. Teď bych se chtěl naučit s internetem.
Mám dvě děti synovi je 60 let a dceři 56 let. Mám i dvě vnučky.
V domově jsem už skoro 3 roky a pořád jsem si nezvyknul. Má žena je velmi hodná, chodí za mnou každý den, ale je samozřejmostí, že bych byl raději doma.
 
Paní Kuřátková - Jak jsem se ocitla v domově pro seniory
Pocházím z Brna. Na konci války jsem pomáhala bratrovi odstěhovat se do pohraničí. S mým bratrem jsem přijela do Teplic vlakem. Hned po příjezdu nás kontrolovala vojenská stráž. Mně požádali, abych pomáhala s odsunem Němců na evakuačním úřadě v Trnovanech (dnešní budova Speciální školy a Mateřské školy U Červeného kostela). Zde jsem pracovala půl roku. Evakuace Němců pro mě byla velmi drastická a hrozná, proto jsem byla na ně vlídná. V Teplicích se mi moc líbilo, říkalo se jim malá Paříž, proto jsem zde zůstala. Zde jsem se naučila lyžovat.  Líbí se mi krása hor okolo Teplic, na rozdíl od Brna. Později jsem odešla z evakuačního úřadu a přešla jsem k vydávání potravinových lístků. Jelikož jsem měla dvou letou obchodní školu, tak jsem nastoupila do Sometu, do kanceláře. Nakonec jsem pracovala u pokladny 24 let. Zde jsem se seznámila se svým manželem, se kterým jsem byla 41 let. S ním jsem bydlela v Duchcově,  odkud pocházel.
Nakonec jsem zůstala sama, tak jsem se rozhodla, že půjdu do Domova důchodců za bratrem a už jsem tu zůstala dodnes.
Jsem zde spokojená, aktivní a všech událostí se vždy ráda zúčastňuji.
 
 
Paní Šajnerová - Nakupování
Za války se hodně stály fronty na bonbony. Do 60. let bylo dobré zásobování, např. mražené jahody. Časem to zmizelo. Málokdy se objevovalo jižní ovoce a oříšky. Dostatkovým zbožím byly krásné látky. Elektronika byla na objednávku.
Fungovalo podpultové zboží. Bylo vždycky například i u knížek (Vinnetou apod.). Schovávali to hlavně známí. Měla jsem kamarádku a její maminka pracovala v krámě, tak schovávala věci.
V této době měl každý práci. Můj manžel vychodil školu a hned měl práci. Můj vnuk vystudoval v Anglii a před rokem zde chtěl práci, ale vysmáli se mu a práci mu nedali. V dnešní době se studuje několik let a práce není.  Já jsem vyučená švadlena, byla jsem na internátě. Pracovala jsem od 14 let a chodila jsem přitom do školy. V Jilemnici byl otevřený rok na mistrovou a já dostala možnost studovat, tak jsem školu udělala. Nastoupila jsem na pozici mistrové, ale moc dlouho jsem na této pozici nepracovala, protože jsem přišla do jiného stavu.
Vím, že se dnes lidem žije špatně hlavně kvůli krizi a že není práce.
Dříve byly ceny přiměřené k našemu platu. Např. kilo sekané stálo 8 Kčs nebo litr benzínu stál 2 Kčs, auto stálo 30 000 Kčs.
Stála jsem fronty např. na oříšky, pomeranče. Když se rozkřiklo, že přišlo nějaké nedostatkové zboží, tak všichni stáli před obchodem. Maso bylo ve čtvrtek a muselo se dobře uložit, aby se nezkazilo. Já jsem ho dávala do octového hadru.
 
 
Paní - Hyťhová
Mám 2 syny a 9 pravnoučat.
Rodina mě navštěvuje a nosí, co potřebuji. A když ne, tak si dojdu zde do kantýny.
Dříve jsem stála fronty na zboží. Když jsem měla malé kluky, tak jsem stála frontu hlavně na ovoce a zeleninu, aby měli vitamíny.
Výplata se musela rozdělit jako dnes, aby na vše bylo. Když porovnám ceny dříve a dnes, určitě byly rozdílné.
Mou první pračku mi udělal muž ze dřeva. Byla s motorem. Každý mi pračku chodil obdivovat. Ušetřilo mi to práci, protože jsem měla dvojčata. Později jsem si ale koupila pračku automatickou z krámu. Než jsem jí měla, tak jsem vše prala v neckách a na valše. O valchu jsem měla ruce odrané.
Pocházím z Košťan, potom jsem bydlela ve Střelné, v domě. Manžel byl zámečník, ale pracoval na šachtě. Manžel dokonce dostal vyznamenání, které mám dodnes schované. Já jsem pracovala v  továrně na prádlo, továrna se jmenovala Lorenz a sídlila v Košťanech. Přestala jsem zde pracovat, když továrnu zrušili. Další mé zaměstnání bylo v obchodě v Teplicích.
Automobil jsme nikdy neměli, ale vlastnili jsme s manželem motorku.  Když se nám narodily děti, jezdili jsme na dovolené vlakem. Např. do Jesenice k rybníku, kde jsme sbírali hlavně houby a borůvky. Byla jsem totiž vášnivá houbařka.
 
 
Paní Novotná
Mám 3 děti, 2 dcery a 1 syna. První dcera je v důchodu, druhá je v Olomouci, zde pracuje v pojišťovně a syn je učitel. Mám 9 pravnoučat.  Pracovala jsem v Budyni nad Ohří ve fabrice na králičí kůže, protože pocházím z Roudnice nad Labem.  Potom jsem pracovala v jídelně jako uklízečka. Ráno, když rodiče přivedli děti do družiny, tak jsem je hlídala, po odchodu dětí j sem po nich uklízela. Jsem se svým manželem 65 let. Vloni nás oddali, ale bohužel doma, a to kvůli zdravotnímu stavu.  Přišel místostarosta a přinesl nám dárkový koš. Sjela se celá rodina. Měla jsem kytici od dcery z bílých orchidejí.
V domově nejsem ani rok, ale jsem zde spokojená.  Můj manžel měl narozeniny, tak jsem byla uvolněna z domova, jela jsem za manželem je s ním oslavit. Bydlím v Libochovicích, ale dala jsem si do domova žádost, jenže můj manžel sem nechtěl, tak zůstal doma.
 
 
Arnoštka Niklová
Ve svých 19 letech jsem se vyučila řeznicí, ale nikdy jsem v oboru nepracovala. Naskytla se mi práce v Německu, později jsem se vdala a otěhotněla. Porodila jsem dvě zdravé děti a stala jsem se ženou v domácnosti. Později jsem nastoupila do obchodu v ulici, kde jsem prodávala zeleninu. Později jsem přešla do mlékárny, což byl  obchod v domě, kde jsem bydlela. Pracovala jsem v obchodě sama, byla jsem sama sobě pánem. Každé čtvrtletí jsem dostávala prémie. Pracovala jsem 8hodin denně, někdy i přesčasy ale ty mi nikdo neproplácel. Největší problém v této práci byl, že jsem byla v obchodě sama, tudíž jsem musela chodit do práce, i když jsem byla nemocná. Kvůli této práci jsem měla problémy i s dovolenou. V 55 letech jsem odešla do důchodu. Práce mi moc chybí z důvodu, že jsem byla neustále v kontaktu s lidmi.
 
Gertruda Kindlová
Za celý svůj život jsem pracovala ve 3 zaměstnáních, všechny mě velice bavily. V roce 1949 jsem vyšla ze školy a hned jsem šla pracovat do textilu v Ústí nad Labem. Později se jí stali konkurencí Vietnamci, kteří uměli velice dobře napodobit džíny, které byly nedostatkovým zbožím.  V pracovní době jsme se chodili tajně koupat do minerální vody. Pak jsem přešla do skladu s drogérií (kosmetika). Později jsem šla na nábor na železnici, kam mě přijali na pozici tranzitérky v nákladním podniku. Tato práce byla velmi náročná. Práce jsem sehnala přes náborové kanceláře, práce byla vždy dostupná. Vzdělání bylo vždy požadováno.  Můj plat stačil na vyžití, dostávala jsem příplatky za noční. Bohužel po válce byla povinná i pracovní sobota, jenom neděle byla volná. V této práci jsem neměla problémy s dovolenými. Naše vztahy na pracovišti byly různé, avšak „na facky nedošlo„. Na pracovišti se vyskytovali i Němci. V důchodu jsem od 55 let. Práce mi nechybí, v domově pro seniory jsem spokojená.
 
 
Bohumil Bárta
Do 18 let jsem vykonával brigádu jako autolakýrník v Děčíně. Začal jsem pracovat v roce 1959.  Byl jsem zaměstnán celý život jenom v jednom podniku v různých oborech. Jsem vyučený automechanik, ale pracoval jsem i jako montér a náčelník. Dostal jsem se až na pozici hodnosti inspektora. Byl jsem i strojvedoucí, pracoval jsem až 15 hodin denně a moje měsíční výplata byla 1 180,- Kčs. Po roce 1959 jsem nastoupil jako zámečník v Českých dráhách. Dostával jsem příplatky za noční, víkendy i za svátky. Práce mi nechybí. Nyní se v domově pro seniory věnuji modeláži dřeva.