Moje rodina a práce

Moje rodina a práce
Jmenuji se Jindřich Kučera a v současné době bydlím v Domově pro seniory v Bystřanech. Jsem společenský člověk, rád se zúčastňuji různých soutěží, rád jezdím na sportovní a šipkové turnaje, které se konají v různých domovech pro seniory.
Narodil jsem se v Knězevsi u Rakovníka. Maminka se jmenovala Josefa a tatínek František. Měl jsem šest bratrů, já jsem se narodil jako čtvrtý. Patřilo nám velké hospodářství, a tak, když jsem vyšel základní školu, přáli si rodiče, abych pokračoval na zemědělské škole. Tenkrát si zaměstnanci v oboru zemědělství vydělávali asi 240 korun měsíčně, proto tento obor nebyl pro mne příliš lákavý. Nakonec jsem se dostal do učení v Rakovníku, do keramických závodů. Pracoval jsem na šamotce. Tady se během osmi hodin lisovalo 200 metráků hlíny, z níž se vyráběly dlaždice. Zkusil jsem si i práci u lisu. Tady jsem se seznámil s Anežkou, ženou, se kterou jsem strávil většinu svého života (v listopadu roku 2013 by to bylo 60 let našeho společného života…). Kvůli zaprášenému pracovnímu prostředí jsme nakonec opustili práci v keramičce a společně si našli zaměstnání v pivovaru v Krušovicích. Pracoval jsem ve sladovně, tam se sušil slad. Poté jsem asi dva roky pracoval v kotelně a později jsem udržoval a obsluhoval chladicí zařízení ve strojovně. Anežka začala pracovat v lahvárně, a poté byla přeřazena do strojovny, kde jsem již měl svou pozici. Uklízela zde a obsluhovala kompresory. V Krušovickém pivovaru jsme měli služební byt. Moje manželka měla však své rodiče v Děčíně. Ti nás přemluvili, abychom se do Děčína také přestěhovali, a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Zabydleli jsme se v bytovce, kde jsme měli dvůr i zahradu. V nedalekém JZD zrovna sháněli zaměstnance pro orbu traktorem a obsluhu kombajnu. Bez váhání jsem místo přijal. Manželka začala v JZD pracovat ve výkrmně brojlerů. Naše práce byla tak dobře placená, že jsme si už za rok mohli pořídit nový automobil. Vyhrál jsem i soutěž o nejlepšího pracovníka. Cenou byl zájezd do Dánska a Švédska. Jeli jsme tam tenkrát autobusem, potom lodí z Warnemünde do Dánska a Švédska. Psal se rok 1968, ale pustili nás nakonec i přes mírné komplikace. Vzpomínám si, že jen co jsme se vrátili z dovolené domů, jezdily hned po naší vlasti ruské tanky. Vypadalo to, jakoby chtěli srovnat se zemí celé Ústí, nakonec obsadili zámeček v Děčíně. Celý ho vyrabovali a používali jej jako střílnu. Později z něj vojáci udělali nemocnici pro armádu.
Měli jsme s Anežkou spokojené manželství. Děti jsme neměli. Na prázdniny k nám jezdily neteře Eva a Ivana. Jezdili jsme spolu na dovolené a chatu na Bezdrevu.
V roce 1977 jsem odešel do invalidního důchodu. Starali jsme se o dvě zahrady. Chovali jsme slepice, králíky a dvě prasata. V roce 2004 jsme se rozhodli, že se ubytujeme v domově pro seniory. Původně jsme chtěli jít do Krásné Lípy, ale nakonec jsme upřednostnili domov v Dubí. Měli jsme pro sebe krásný pokoj. V domově jsme žili bohatý život. Dostal jsem funkci předsedy ve výboru obyvatel, organizoval jsem zájezdy nebo hry pro seniory, psal jsem dokonce kroniku Domova. Vystřídalo se zde několik ředitelů. S tím posledním jsem si však příliš nerozuměl.
Moje žena nedávno zemřela. V roce 2013 jsem se rozhodl změnit své bydliště. Byl jsem přijat do Domova pro seniory v Bystřanech. Bydlím zde teprve měsíc a začínám si zvykat na nové prostředí. Mám v plánu zúčastňovat se hry v kuželky a hraní šipek.
Jindřich Kučera, 26.03.2013, ve spolupráci s panem Kučerou zpracovala Veronika Jakowetzová