Jak jsem se setkala s režisérem Vávrou

Jmenuji se Soňa Čížková a od března roku 2011 jsem obyvatelkou domova pro seniory v Ústeckém kraji – domova pro seniory v Ústeckém kraji – Domova důchodců Bystřany.

Je právě leden, a není tedy příhodné počasí na posedávání na terase nebo v zahradě, lépe je mi doma, v bezpečí svého útulného pokojíčku. Nejlepší čas, abych Vám povyprávěla příběh z nejkrásnější  etapy mojeho života – mého mládí. Bylo mi osmnáct let, byla jsem ještě svobodné děvče a žila jsem s maminkou v Teplicích, ve čtvrti Trnovany. Tehdy v létě mne přijela navštívit neteř Naďa se svým mládencem. Pocházeli z Brna a do Teplic přijeli poprvé. Rozhodla jsem se připravit pro ně pěkný den, naplánovali jsme výlet do Hřenska, vlakem a potom lodí. Byl to krásný letní den, procházeli jsme po turistických stezkách a kochali se nádhernou přírodou až do pozdního odpoledne. Zatímco si Naďa se svým chlapcem zpříjemňovali čekání na zpáteční plavbu lodí bezstarostným klábosením, já jsem se trochu pozdržela opodál s tím, že je za chvilku doženu. Úplně na poslední chvíli jsem spěchala k řece, abych nezmeškala nalodění. To ale bylo překvapení, když jsem dobíhala k nástupišti a viděla jsem jen  pomalu odplouvající loď, a to i s mými spoluvýletníky!  Loď už se však zastavit nedala a já jen s úžasem pozorovala, jak se kolos na hladině pomalu vzdaluje. Bylo mi do breku. Netušila jsem, jak se dostanu domů! Začalo se pomalu stmívat a já měla na sobě pouze letní propínací šaty, začalo mi být chladno. Smutně jsem se rozhlížela kolem, až mne oslovil mladý muž a nabídl mi pomoc, když jsem mu vylíčila, v jak  zoufalé situaci jsem se ocitla. Napadlo mne, že jedna moje tetička bydlí v domku na okraji Hřenska. Neznámý mladík se nabídl, že mne k tetčině domku odveze na motorce, abych u ní mohla najít dočasný azyl. Půjčil mi po cestě dokonce svou šálu, abych neprochladla a rozloučil se se mnou před domem mé tetičky. Za brankou na mne však čekalo další nemilé překvapení, když dveře byly zamčené a ani jedno okénko nesvítilo. Jak jsem se později dozvěděla, teta odjela za příbuznými na Moravu. Opravdu zoufalý pocit. Sebrala jsem tedy poslední zbytky odvahy a zamávala jsem na právě přijíždějící černé osobní auto. Pro mou velikou radost zastavilo a řidič se mne zeptal, zda nepotřebuji někam svézt. Jaký to byl pocit, když se mi starší muž za volantem představil jako režisér Vávra! Galantně pozdravil a představil mi své dva kolegy od filmu, kameramana a osvětlovače. Po cestě do Ústí nad Labem mne pan Vávra se svými spolucestujícími přemluvili, abych přijala pozvání na večeři v jednom luxusním ústeckém hotelu. Sotva jsem si stihla upravit zaprášené šaty a boty, ocitla jsem se rázem v prostředí velmi nóbl podniku. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Bohatě prostřený stůl, obrovské množství příborů a dekorací, večeře na podnose – netušila jsem ani, na který chod se které příbory používají. Dobře jsme se najedli a příjemně si popovídali. Bylo už pozdě a já jsem chtěla už odejít na vlakové nádraží. Gantlemani mne však nenechali jen tak odejít, odvezli  mne až do Teplic přímo před náš dům a nechali pozdravovat mou maminku.
Toto však nebylo naše poslední setkání, po nějaké době za mnou pan Vávra se svými přáteli přijeli do Teplic. Užili jsme si taneční zábavu v hotelu Varšava. Tam jsme se však již viděli naposledy.
Velmi často a ráda na ten úžasný den vzpomínám.
S pozdravem Soňa Čížková