Narodila jsem se v malém městě, na soutoku Tiché a Divoké Orlice. V zahradnictví na okraji města, za nádražím u lesa. Kolem tekla strouha, od lesa potůček. Jeho písčité dno zdobily pruhy tmavě zelených řas a obroušené oblázky nejrůznějších barev. Strouhu kořeny stromů a hluboké tůně a proháněli se tam pstruzi. Když jsme měli štěstí, i rak se objevil. Vrby a olše na březích vytvářely velký živý plot.
Náš dům byl patrový, kotelnou spojený se skleníky. A kotelna, to byla zároveň prodejna, dílna i kancelář. Každý, kdo přišel cokoli zařídit, musel nejdřív vstoupit sem. Rodiče dělávali věnce, svatební kytice, dušičkové vazby. Vůně chvojí a barev do tiskárny se mi vybavuje dodnes. Tiskárna byla dřevěná dlouhá bedýnka s drážkami. Z dřevěných písmen se sestavil text, zastrkal do drážek, válečkem namočeným do barvy se přejelo, opatrně se přitiskla stuha. A pak stačil malý poprašek bronzového prášku a objevil se text. Poslední sbohem, vzpomínáme...
Z kotelny vedly schody do chodby a proti nim jsme měli kuchyň. Naši nechávali dveře často otevřené, aby měli přehled. A ten jsem měla i já. Sedávala jsem na trnoži pod stolem, bylo to mé oblíbené místo.
Před domem byly dvě velké smuteční vrby a na jednom komíně čapí hnízdo. Každé jaro se vracel čapí pár a my pozorovali, kolik mladých vyvedou. Orlice se tenkrát každé jaro a podzim rozlévala po lukách a čápi neměli problém s potravou. Žab tam bývalo požehnaně a vidět dvacet čápů nebyla vzácnost.
Za zahradnictvím na louce u lesa byl ovčín. Kolem něho jsme chodívali do mlýna. Mlít mouku. Ta se dávala do moučnice, veliké dřevěné truhly se třemi fochy. Hrubá, hladká, šrot. Mouka pro nás, šrot pro slepice a husu.
Nádraží tenkrát, to bylo asi osm kolejí. Dvoje závory, dvě hradla. Kolem vedla prašná silnice a ta nás spojovala s městem. Vedla kolem vodárny, pak Novotných slévárny (ještě dnes si pamatuji černý tatraplán a pány v kožených kabátech, kteří majitele odvezli ,,do kriminálu"). Dál bydleli Švadlenovi. Mívali pilu. Vnitřek vily a osazenstvo, to byla nádhera! Paní Švadlenová, prvorepubliková dáma v tmavých šatech s krajkovým límečkem a naškrobené zástěře. Pan Švadlena, nemluvný pán. Před domem čistil kmeny stromů škrabkou na tyči. Kůra se oddělovala v dlouhých pruzích, říkali jsme jim koráby. Topilo se s nimi.
Švadlenovi měli v kuchyni vedle kamen veliký bílý dřevěný truhlík . Na tom jsem sedávala a s očima navrch hlavy poslouchala ,,černou kroniku". Abych to vysvětlila. ,,Stará paní“ bývala dost často sama a tak se bavila tím, že mi vykládala hrůzné historky. Kde koho zabil blesk apod. No a já jí na oplátku důležitě sdělovala, co říkaly ,,ženský v zahradě". Asi ze mne padaly pěkné perly a sloužily k obveselení obou stran. Bylo mi totiž v tu dobu maximálně pět let.
Švadlenovi měli dvě děti, Evu, ta zůstala svobodná, a Jirku. Ten obýval s rodinou první patro. Jeho žena, štíhlá přírodní blondýnka, byla doma a starala se o Danušku a Jirku. Jirka byl asi stejně starý jako já, Danuška, kopie maminky, uřvané mrně. Tedy z mého hlediska. Byli sportovní rodina, hráli tenis, jezdili na lodi, lyžovali. A měli ,,rolovací" nábytek. Místo dveří u skříní dřevěné rolety.
Když mi bylo pět let, odstěhovali jsme se. Před pár lety jsme dostaly se sestrami nápad navštívit místo našeho dětství. Ze zahradnictví je ruina, dům vypadá úplně jinak po prapodivné přestavbě, tam, kde byly ovce, je zahrádkářská kolonie. Nádherná Švadlenovic vila je prázdná, vídám ji z vlaku. Koleje nádraží dorazily až před ní a z druhé strany je nepřístupná, je v areálu nějaké dopravní firmy. Kolem potoka, co tekl z lesa, je plot a kromě vody už tam najdete jen plastové láhve a kanystry. A cedule zákaz vstupu, soukromý pozemek. A strouha? Zregulovali ji, stromy vymizely, přibyl rákos a ostřice. A chatičky. Jen vodárna se nezměnila. Stojí tam co dřív, ale i kolem ní je drátěný plot. Zůstaly závory a hradla.
Nevstoupíš dvakrát do stejné vody...
-lč-