Svědectví současníka

Nejsem ani historik, ani spisovatel z profese. Proto nemohu nabídnout díla historiografická nebo beletristická a žurnalistická, ale jenom články, které reagují na aktuální společenské otázky doby a jsou projevem mé společenské a neváhám říci i politické angažovanosti ve snaze o jejich řešení ve společenském zájmu. … Aby mladší čtenář mohl pochopit názory v mých článcích prezentované, jsou doprovázené v nejnutnější míře reprodukcemi cizích tiskových článků nebo novinových zpráv, se kterými zpravidla polemizuji.“ Zdeněk Trinkewitz

Z mého života - předmluva autora

Je notoricky známo, že popis a výklad dějinných událostí jsou jedním z nevariabilnějších produktů lidské tvorby. Filosof o historii říká, že je učitelkou života – „Historia magistra vitae“.  A o tomto názoru netřeba pochybovat. Problém však otevírá otázka: Jaká historie?
Historie je vědou společenskou. Což znamená, že není schopna dokázat žádné svoje tvrzení podle požadavků, kladených na vědy přírodní, ale pouze poukazováním na potvrzení jejich platnosti v historickém vývoji událostí a jejich výsledcích. Ovšem interpretace průběhu historických procesů a jejich výsledků je záležitostí velmi subjektivního posuzování a může být a bývá u jednotlivých vykladačů historie velmi často naprosto protichůdná. Právě proto, že je historie uznávána jako učitelka života, nabízí se jako velmi vhodný, zdánlivě objektivní a věrohodný argumentační prostředek pro zdůvodňování a prosazování zcela aktuálních ideologických a politických názorů a projektů.  A podle toho, jaký ideologický a politický cíl ideologové a politici chtějí prosadit, upravuje se popis a výklad historie tak, aby prosazení tohoto cíle podporoval. To platí nejen pro vnitřní politiku v jednotlivých státech a boj zájmových skupin a společenských elit o moc , ale v nemenší míře pro politiku a boj o moc v měřítku mezinárodním. V klasickém období české politiky je známý boj o smysl českých ději mezi Palackým a Masarykem na straně národní a „husitské“  a  Pekařem na straně nadnárodní, katolické.  A jedním ze zcela aktuálních problémů sjednocování Evropy do Evropské unie je problém společných učebnic historie pro žáky a student členských zemí, které by byly oproštěné od nacionalisticky motivovaných popisů a interpretace evropských dějin a popisovaly je nestranně jako výsledek objektivních společenských procesů, vyvolávaných různorodostí a nestejným nastartováním podnětů kulturních, demografických, ekonomických, přírodních a mnoha dalších, na které evropská populace reagovala tak, jak reagovala.    
Tendence předělávat dějiny pro aktuální politické cíle se nevyhnula ani naše nejžhavější česká současnost. Dnešní vládnoucí a s ní společensky spjatá elita našim občanům, zejména mladým a žákům a studentům, se v nejlepším případě snaží historii zamlčovat a cenzurovat nebo v tom horším ji účelově překrucovat a falšovat. Příkladem může být i boj, který se odehrál v roce 2007 o vytvoření zvláštního Ústavu paměti národa, který se má na politickou objednávku dnes vládnoucí politické pravice, věnovat jednostrannému vyhledávání a interpretaci totalitních praktik československého a sovětského komunistického režimu a tím pomoci politicky diskvalifikovat politickou levici, nejen dnešní KSČM, ale i ČSSD a levici vůbec. Proti takovému zneužívání historiografie právem vystoupili profesionální akademičtí historiografové, kteří to považují za znevažování své profesionální vědecké práce např. v Ústavu současných českých dějin při ČAV a z hlediska profesionální etiky nepřijatelné účelové přepisování dějin.
Toto ovšem není problém jenom náš český a všude ve světě je na vzdělané a společenský aktivní veřejnosti, aby se této zvůli vládnoucí elity postavila na odpor. Svojí „mocí bezmocných“, svojí hlavní zbraní, kterou je jejich životní zkušenost a moudrost a talent ji ve své umělecké a publicistické tvorbě ji předat veřejnosti, dychtící po pravdě.

Ještě zcela neodezněl německý literární a společenský skandál roku 2007. Vydání románu Güntera Grasse: Při loupání cibule. Tento věhlasný nositel Nobelovy ceny za literaturu a můj trochu starší vrstevník a do jisté míry i osudový souputník se narodil v roce 1927 v Danzigu – Gdaňsku ve východním Prusku. Zde od útlého mládí prožíval soužití a spory mezi Němci  s Poláky, potom Německé přepadení Polska a nakonec porážku nacizmu a poválečnou bídu a opětovný vzestup Německa.
A na rozdíl od chladných a zaujatých profesionálních historiografů literárně zpracovává celou tuto dramatickou a tragickou dobu jako její nejprve dětský a potom dospívající a dozrávající účastník. A nakonec se nebál přiznat, že závěr války dobojoval jako příslušník Waffen SS, ke kterým byl na samém konci války jako osmnáctiletý odveden. To bylo v dnešní NSR považováno za skandál lidmi, kteří nacistickou éru nepoznali na vlastní kůži a kritizují její současníky podle dnešních hledisek   
V poněkud jiné, ale neméně pravdivé poloze líčí stejnou dobu u nás v Česku Bohumil Hrabal. Politika není v jeho povídkách nikdy v prvním plánu, ale z jeho líčení člověčích příběhů musí každý vnímavý čtenář vyciťovat atmosféru doby měšťanské první republiky a potom Protektorátu Böhmen und Mähren (za všechny: Městečko, kde se zastavil čas). Pouze v leporelu Obsluhoval jsem anglického krále naplno, ale nekonvenčně a pravdivě líčí příběhy malých lidiček, Čechů, Židů i Němců, vláčených dobou  i zbohatlíků a gaunerů, kteří si jí náležitě užívají.   
A tak mne napadlo, dnes již důchodce a pamětníka, když jsem se probíral starým rodinným albem a mým písemným dílem, vzniklým od konce 50. let minulého století,  že bych mohl a snad i měl také vydat svědectví o své době. Na rozdíl od autorů výše uvedených nejsem ani historik, ani spisovatel z profese. Mým životním povoláním byla technika a management průmyslových podniků. Ale výchovou v rodině a vlivem vzdělaných vlasteneckých a sociálně cítících českých pedagogů ve školách ( Mšeno-matematik Kudláček, češtinář Šplíchal; průmyslovka Praha-češtinář Dostál, ekonom Nickelsgeld, matematik Lebeda; ČVUT- elektrotechnici Kučera, Trnka, Bašta), které jsem absolvoval jsem od útlého mládí tíhl k četbě hodnotné a vážné literatury a zájmu o veřejné dění. Můj starší bratr Karel mi v mnohém byl příkladem. A protože od dětství tíhl k výtvarnictví a poesii, povzbudil mne i k zájmu o umění. Kuriózní je fakt, že při výročích školy ve Mšeně byly na výstavách výtvarných prací bývalých žáků hodnoceny mé práce výše, než práce mého bratra! 
Proto nemohu nabídnout díla historiografická nebo beletristická a žurnalistická, ale jenom články, které reagují na aktuální společenské otázky doby a jsou projevem mé společenské a neváhám říci i politické angažovanosti ve snaze o jejich řešení ve společenském zájmu. Čtenář jistě pozná, že v kontextu doby, aby články prošly cenzurou nebo opatrnictvím redakcí, jsem nemohl většinou říkat své názory zcela otevřeně, ale musel jsem se  přizpůsobovat slovníku doby a mezím tolerance neoficiálních názorů. A to neplatí jen pro dobu komunistické totality, ale bohužel i pro dobu žhavě dnešní, kdy redakční cenzura soukromého tisku, přirozeně stranícího majitelské a politické vládnoucí elitě, je většinou neprůchodnější, než oficiální cenzura doby reálného socialismu.             
Aby mladší čtenář mohl pochopit názory v mých článcích prezentované, jsou doprovázené v nejnutnější míře reprodukcemi cizích tiskových článků nebo novinových zpráv, se kterými zpravidla polemizuji.   
 
Žďár u Mnichova Hradiště 
11. května 2007

Z mého života

Text vzpomínek Zdeňka Trinkewitze ve formátu word si můžete přečíst ZDE