Vzpomínky prababičky na dětství

Já: Prababičko, jak to bylo, když jsi byla malá?

Prababička: No, bylo to úplně jinak než dnes. Ráno se vstávalo brzo, ještě za tmy. Musela jsem jít nakrmit kozu, slepice a králíky. Když nebyla studna zamrzlá, šla jsem i pro vodu. Práce bylo dost, ale nikdo si na to nestěžoval. Sourozenci jsme si mezi tím hráli, ale všeho bylo dost, od jídla po práci. Byli jsme zvyklí, že to tak je.

Já: A co škola? To bylo těžké?

Prababička: Škola byla pár kilometrů daleko. Chodili jsme pěšky, ale nebylo to nijak hrozné. Učitelé byli přísní, ale věděli jsme, že to není na škodu. Psali jsme inkoustem a když jsme udělali chybu, museli jsme to složitě opravovat. Ale mělo to smysl, protože kdo se učil, měl lepší život.

Já: A když jste měli volno, co jste dělali?

Prababička: Když nebyla práce, tak jsme byli venku. Stavěli jsme domečky z klacků, hráli na schovávanou nebo jsme skákali přes švihadlo. Večer, když už nebylo co dělat, jsme si sedli, povídali nebo zpívali. A do Sokola jsem chodila, to mě moc bavilo. Televizi jsme neměli, o telefonech jsme ani neslyšeli, ale ani nám to nechybělo.

Já: Jaké byly rodinné oslavy?

Prababička: Oslavy byly pro nás velký! Když bylo posvícení nebo svatba, celá vesnice se sešla. Dělali se zabijačky, pekli koláče. Tancovalo se, zpívalo až do rána. Každý pomáhal a my jsme si užívali společné chvíle.

Já: Jaké změny tě za život nejvíc překvapily?

Prababička: Televize byla první věc, která nás šokovala. Když jsme ji poprvé měli, sedli jsme si všichni a koukali na ni.

Já: Co bychom si měli vzít z vaší doby?

Prababička: Asi to, že bychom měli být k sobě víc blízko. Dřív jsme měli málo, ale byli jsme šťastní. Lidi si víc pomáhali. Dneska máme spoustu věcí, ale někdy zapomínáme na to, co je opravdu důležité – na vztahy a na vzájemnou podporu.