Vzpomínka s trochou nostalgie

Vzpomínka s troškou nostalgie
 
Dnes ráno jsem si vyjela na kole. Předpověď počasí byla příznivá, ani vedro, ani déšť, přesně to, co mi vyhovuje.  Jela jsem na cyklostezku kolem zatopeného uhelného lomu, jehož jméno je Matylda. Bylo poměrně brzy a tak kolem seděli jen rybáři a po hladině kroužily kachny. Protože jsem nemusela dávat pozor na jiné jezdce, moje myšlenky se dostaly až do mého dávného dětství. Jméno Matylda je spojeno s prázdninami, které jsem trávila u mých prarodičů v obci Souš nedaleko Mostu. Tenkrát byl na šachtě Matylda plný provoz a já jsem se na ty od uhlí špinavé horníky, kteří končili svojí směnu, dívala s obdivem i trochou strachu. To jsem zdaleka netušila, že mezi nimi strávím téměř celý svůj pracovní život.
Blízko šachty byl mandl a tam jsem chodila s babičkou s vypraným prádlem. Babička vždycky vzala čtyřkolový vozík, na něj dala košík s prádlem a už jsme mašírovaly přes celou obec. Mandl byla  věc, která byla  hodna obdivu. Bylo to obrovské monstrum s velkými válci, mezi které se dávaly menší válce, na kterých bylo natočené prádlo. Byla tam vždycky spousta žen, jedna mandlovala, druhá si připravovala prádlo na válce, další si vymandlované prádlo skládala zpět do košíku. Nejvíc tam ale bylo těch, které si přišly jen popovídat. Tam jsme se dozvěděly všechno, co se  událo v blízkém i dalekém okolí.
Kolem domu, kde babička bydlela, vedla železniční trať a po ní se řítily vlaky s desítkami vagonů plných uhlí. Tenkrát ještě jezdily parní lokomotivy a to byly nádherné stroje. Seděla jsem za domem na plotě a čekala jsem na každý vlak, který se blížil. Strojvedoucí byl vykloněný z okýnka a zamával mi. Vítr, který řítící vlak způsobil, mě z toho plotu vždycky téměř shodil a to bylo nesmírně vzrušující. Když jel vlak v noci, tak se třásl celý dům. První dny mě každý vzbudil, později jsem si zvykla.
Bylo plno dalších věcí, které už dávno z našeho života zmizely, ale já na ně ráda vzpomínám. Děda vzal po směně na ramena kosu a šli jsme spolu na trávu pro králíky. V prádelně měl pan domácí na tehdejší dobu velkou vymoženost, pračku, opět obrovských rozměrů a na ruční pohon. Ždímačku tvořily dva válečky, mezi ně se prádlo vkládalo, ručně se otáčelo klikou a prádlo na druhé straně vylézalo báječně vyždímané. V bytě nebyla zavedená voda, jen na chodbě a pro každou kapku se chodilo s kbelíkem, nevadilo nám to. Ani společný záchod na chodbě.
Babička chodila v dlouhých sukních, na sukni zástěru a na hlavě  pořád šátek. Na rozdíl od mojí maminky mi připadala stará celou dobu, co žila. Maminka už žádné dlouhé sukně a šátek nenosila a způsob jejího života se od babiččina velmi odlišoval. Každá generace je někde jinde a ta předchozí se tomu diví. Můj tříletý vnuk si hraje hry na i-padu, zatímco mě to nic neříká.
Dětství je krásná doba a člověk si ho někdy přikrášluje. I já se na svém kole vracím do domácnosti, kde jsou veškeré vymoženosti dnešní doby a neumím si život bez nich představit. Co mě  ale na dnešní době trochu mrzí je to, že už nikdo neumí napsat krásný dopis příteli. Posíláme si SMS, nebo mail, a navzájem se trochu vzdalujeme.
 
 
Hana Nová, Most
1.9. 2012