Zima v Krušných horách

Miroslava Stará 21.2.2013

Vzpomínka na zimu v dětství v Krušných horách

Zima v Krušných horách.

Letošní zima nám, lyžařům, moc radosti nedělá. Všude jinde s ní mají starosti, jen u nás je sněhu málo. Malé středisko Klíny se přitom letos vyšperkovalo novou lanovkou, rozšířenou sjezdovkou a dalšími atrakcemi, které sem lákají sportuchtivé lidi z Mostecka. Na sjezdovkách mají sníh uměle vyrobený několika sněhovými děly, ale v lese je sněhu jen taktak, aby se daly udělat stopy pro běžkaře.
Kde jsou ty zimy, které jsme tu prožívali v mládí! Moje babička zde koupila malou dřevěnou chatičku někdy v padesátých letech. To tu byly na hranici ještě dráty a hlídali to tady pohraničníci, přestože na druhé straně byli tzv. hodní Němci. Zbylo tu jen pár zděných chalup po odsunutých Němcích , které později, když vypukl chalupářský boom, koupili lidé z podhůří, aby měli kam utéci ze smogu. Většinu chalup však srovnaly buldozery, aby se v nich nemohli skrývat „diverzanti“. Ještě tu zbyl kostel a dvě hospody, které mezitím časem také zmizely. Do hor jsme jezdili autobusem, který ovšem občas vůbec nepřistavili a tak jsme vyrazili z Litvínova pěšky, na zádech ruksak s chlebem a v ruce bandasku s polévkou. Zimy tu byly nádherné, hodně sněhu a fujavice, těšili jsme se každý týden na sobotu a neděli a vyráželi hned po návratu z práce a ze školy. Na sjezdovce žádné vleky nebyly, všechno jsme museli vyšlapat. Večer jsme vzali saně a celé rodiny šly asi 3 km po silnici do kopce, abychom se vrátili šílenou jízdou zpátky. Auta tu tenkrát nejezdila, nebo jen sporadicky, jen pluh udělal obrovské mantinely po obou stranách silnice, které nás chránily před různými haváriemi. Byla legrace a zároveň jsme utužovali přátelství.
Naše děti a vnoučata už to neznají, sáňkovat na silnici, která je posypaná škvárou a kde jezdí jedno auto za druhým, to je mimo jejich chápání. Na sjezdovce jsou davy lidí, perfektně vybavených. Lyže značkové, boty značkové, oblečení značkové, jen to chování někteří moc značkové nemají. Neurvalost, s jakou se chovají při sjezdu je někdy až k pláči. Do toho mumraje už mě nikdo nedostane. Ještě, že jsou i jiné možnosti. V lese je krásně, ticho a několik kilometrů běžeckých stop na našem i německém území zaručuje, že tam není přeplněno. Když lyže dobře stoupají a z kopce zase pěkně kloužou, je to báječný pocit, kdy zapomínám kolik mi je let a pořádně si to užívám. Kávička se šlehačkou v malé hospůdce v blízkém Mníšku je jen ta pověstná třešnička na dortu. Hranice je nedaleko a tak tu sedíme dohromady s Němci, usmíváme se na sebe a žádnou zášť k sobě nepociťujeme. Pak nám Němci řeknou „nashledanou“, my jim „auf wiedersehen“ a každý se vracíme tam, kam patříme.
Výše zmíněné vzpomínky nejsou přáním, aby se vrátily staré časy, to rozhodně ne. Dřív jsem se vracela do chatičky, která byla velmi primitivní, kadibudka byla venku v závějích, pro vodu jsme chodili daleko k pramínku, na malých kamnech se toho moc uvařit nedalo. Dnes oceňuji teplou vodu a sprchu, když se vracím celá mokrá z lesa.
Spíš mi vadí, jak k sobě někdy mají lidi daleko, jak vítězí sobeckost a ostré lokty, hulvátství a sprostota je na denním pořádku. Na druhou stranu, když vidím rodinu s malými dětmi, jak se pachtí hlubokým lesem a slyším jak si povídají o přírodě, tak mám radost a věřím, že svět není tak špatný, jak vypadá při večerních televizních zprávách.

V Mostě, 21.2.2013

Hana Nová