Vzpomínky na mládí za protektorátu a v poválečném období.
Jmenuji se Vlasta Míčková. Po dlouhém pobytu v duchcovské nemocnici jsem se dostala až do Bystřan, jsem zde ubytovaná v domově pro seniory. Jsem nemocná, špatně si vybavuji myšlenky a mnoho zapomínám. Někdy si bohužel nemohu ani vzpomenout, co se událo před malou chviličkou. Vzpomínky z mládí mi však zůstanou napořád. Některé zážitky a vzpomínky jsou tak živé, jakoby se udály teprve před hodinou. Ráda si povídám, tak se s Vámi ráda podělím o svůj životní příběh.
Narodila jsem se v roce 1935 v Oseku, nedaleko města Teplice. Moje maminka se jmenovala Vlasta a tatínek Václav. Bylo nás dohromady pět dětí, měla jsem dva bratry a dvě sestry.
Nejstarší z nás byl Václav, ten sdílel svůj pokojíček s Petrem. Moje sestry Lída a Helena měly společný pokojík se mnou. Bydleli jsme v činžovním domě v Hrdlovce. Mívali jsme psa a kočku. Říkali jsme jim každý po svém. Na všechna jména, která jsme vymysleli, ale naši mazlíčci slyšeli. Pejskovi naše maminka říkávala Argo. Byl celý černý a velmi veselý. Lidi nám ho záviděli, když jsme s ním chodili ven. Vždycky jsme mu krájeli tvrdý chléb na kostky, občas dostal i čerstvé mléko. Chodili jsme si pro něj na nedaleký statek. Chovali tam krávy a prasata a v nabídce měli vždy čerstvé mléko, z kterého jsme doma vyráběli podmáslí. Moc ráda také vzpomínám na maminčiny bramborové placky se šlehačkou.
V domě, ve kterém jsme bydleli, s námi sousedila německá rodina. Jmenovali se Fikertovi. Jejich syn měl prý za války kontrolovat, kde se Češi zdržují. Slýchávali jsme od něho kruté historky o zastřelených válečných obětech. Vesměs byli Fikertovi hodní lidé. Chodívali k nám a ujišťovali se, jestli jsme všechny děti už šly spát. Varovali nás, ať se chováme nenápadně a jsme potichu. Lidé často za války poslouchali rádio, a to bylo zakázané. Nemohli se scházet a ani se svobodně vyjadřovat. Žili v neustálém strachu z gestapa. Rodinu Fikertů však stihl tragický osud. Syna jim zabili ve válce, byl zastřelen německými vojáky na Flájích, dcera byla zastřelena na konci války. Jejich otec nevydržel dál takové trápení a oběsil se. Bylo to velmi smutné období. Do kostela jsme nechodili, protože se tam mluvilo německy. Tatínek nás raději ani nepouštěl ven. Mnoho Čechů bylo pozavíráno, trestalo se i za to, když někdo prohlásil, že „Germáni jsou tady všude roztažení“. Zažila jsem však i velmi ošklivé chování českého lidu, když po válce docházelo k drancování majetku německých rodin. Strýček se tenkrát vrátil z koncentračního tábora, který díky obrovskému štěstí přežil. Chodíval k nám na návštěvu. Pokaždé, když se zeptal, co máme dobrého k obědu, dělával si z něho tatínek legraci a říkal, že jsme mu upekli kočky.
Na základní školu jsme chodila na Hrdlovce. Hned po škole jsem začala pracovat v Továrně dětských vozidel v Duchcově. Společnost vyráběla dětské kočárky, koloběžky, tříkolky, autíčka, houpačky a jiné. Až do roku 1938 byl závod hlavním výrobcem dětských kočárků v Československu. Během 2. světové války se musela fabrika přeorientovat skoro jen na válečnou výrobu. Ze závodu tehdy vyjížděly jen dva typy kočárků, zbytek byla válečná produkce. Po únoru 1948 si továrnu židovských majitelů opět přivlastnil někdo jiný. Tentokrát to nebyli Němci, ale komunisté. Pletly jsme zde z proutí dětské kočárky, pracovali jsme hlavně pro Mělník. Ve vodě namáčenými pruty jsme vyplétali připravené kostry. Hotové korby kočárku byly kompletně ručně vyhotovené a uvnitř polstrované, aby mělo děťátko pohodlí. Byla to hezká, ale velmi náročná práce Za týden jich firma vyprodukovala kolem pětistovky. Dnes se již proutěné kočárky zase začínají vracet do módy.
V necelých devatenácti letech jsem se vdávala. Můj muž se jmenoval Josef. Znali jsme se z hornického internátu. Měli jsme spolu pět dětí. Vždycky jsem měla velmi ráda děti a vždy jsem byla vychovávaná k pracovitosti. Měli jsme Josefa, Lídu, Vlastu, Tomáše a Martina. Děvčata si často hrála s panenkami, kluci si raději vyráběli lodě a pouštěli je na nedalekém rybníku. Bylo to štěstí, že jsem měla hodné děti. Pomáhaly mi v domácnosti, učila jsem je už od malička. Když jsme třeba obědvali brambory na loupačku, pomáhaly mi s loupáním.
Manžel mi zemřel, když mu bylo 43 let. Podruhé jsem se už nikdy nevdala. Maminka mi tenkrát velmi pomáhala. Dnes už jsou naživu jen dvě mé děti. Navštěvují mne v mém novém domově a starají se o mne, jako jsem se tenkrát o ně starala já.
Vlasta Míčková
Vyprávění paní Míčkové písemně zpracovala Veronika Jakowetzová.