Zážitky z gymnázia a zájmového kroužku loutkářů v Umělecké výchově.
Po květnu 1945 jsem dokončoval klasické gymnázium (Benešovo) na Královských Vinohradech.
Byl jsem v septimě a za sebou jsem měl už i "Total Einsatz" (byl jsem nasazen jako skladník v úschovně zavazadel na Wilsonově nádraží a pak v Technische Nothilfe). I ve vyšších třídách se vyučovala nepovinná hudební výchova, kterou vedl profesor Otto Rödl. Ten mne tenkrát pozval do recitačního kroužku při Umělecké výchově, který vedl doktor Erik Kollár. A tak jsem se stal členem zájmového kroužku loutkářů v Umělecké výchově pod předsednictvím malíře Vítka Skály.
Byla to nádherná společnost vzdělaných, nesmírně slušných a obětavých lidí. Patřila tam rodina Rödlova, Skálova, Tittlebachových, dále učitelé a zapálení loutkařští dobrovolníci.
V roce 1946 jsem odmaturoval a začal studovat medicínu, ale loutkařina mne pevně chytila a už nepustila. Protože dědeček byl truhlář a trávil jsem u něj v dílně své mládí, brzy jsem se pustil do spolupráce při výrobě kulis a stavbě loutek, zároveň jsem figuroval i jako recitátor ve hrách.
Osvětlení v divadle tenkrát obsluhoval rentgenový technik F. Tikovský, který však asi za dva roky podlehl záludně probíhající nemoci v důsledku prodělaného záření při výkonu povolání, když ještě nebyla rozvinuta ochrana pracoviště. Osvětlovací deska byla veliká, dovezená z Vinohradského Divadla. Naučil jsem se s ní pracovat a fungoval jsem nejen jako kulisák, ale i jako osvětlovač a technik, pod taktovkou Jiřího Tittelbacha. Vždycky jsem jej obdivoval, Jako úředníka i jako člena divadla. Dokázal vždy sehnat nejen potřebný materiál (dřevo, hřebíčky), ale také pomocníky – například soustružníka pro výrobu součástí loutek. A panečku, to bylo něco, dát panáka dohromady! V tomto oboru zase vynikal později až legendární Zdarek Popp, tehdy žák Vyšší umělecko-průmyslové školy v Praze. Až náhodou jsem se dočetl, že zemřel, ještě mám v knihovně od něj speciálně pro mne vytvořenou vazbu knihy "Osamělý rváč").
Jiří Tittelbach vypravoval, jak dávali po květnu 1945 do pořádku sál v Raisově škole, kde Umělecká výchova sídlila. Zprvu jsme pracovali ve stísněných poměrech za jevištěm s pojízdnými mosty, moderně a účelně upraveným V. Skálou ještě před válkou. Později jsme se přesunuli do jedné sklepní místnosti ve škole a tam si zřídili dílnu, kterou jsem navštěvoval 3x týdně. Po celou dobu studia, které jsem ukončil v červenci 1951, jsem měl den rozdělený takto: dopoledne přednášky či praxe v nemocnici, odpoledne studium a večery v divadle. Obvykle ve středu, sobotu a neděli odpoledne jsme mívali představení nebo večerní zkoušky na novou hru, zkrátka zábavu na celý týden, navíc v příjemné společnosti.
Výtvarníka nám dělal V. Leština, který v té době vyučoval (sám jsa slabozraký) ve škole pro slabozraké děti. Měl revoluční názory na výtvarnou stránku kulis a zvláště loutek. Vycházel z předpokladu, že děti vnímají obrysy, zatímco detaily spíše ignorují (Kopeckého a Suchardovy loutky). Také jeho pojetí barev bylo spíše kontrastní. Ostatně, při každé premiéře a několika dalších představeních seděly v hledišti spolupracovnice-učitelky, zaznamenávaly reakce dětí. Podle nich jsme pak eventuálně upravovali děj. Jednotlivá akce prý neměla být delší něž pět nebo šest minut, jinak děti ztrácely zájem. Blíže to popsal výborný režisér Kollár a recitátor Dr. Kučera.
V té době se mi také podařilo zúčastnit se s V. Skálou a se spolupracovníkem jeho otce, stařičkým Matanellim, rekonstrukce malby, reálu v panoramatu "Bitvy u Lipan". Vítek Skála přitom vyprávěl nesmírně zajímavě o uměleckém světě a hlavně o malířství. Poznal jsem tuto malbu zblízka, jak ji nevidí žádný návštěvník. Jsem dokonce uveden jako jeden z restaurátorů na opěrném sloupu v podzemí budovy.
A jak léta běžela, dokončil jsem studia a musel jsem se rozloučit i s loutkami. V té době také odešlo několik členů do profesionálního souboru Dr. Jana Malíka ve Státním ústředním loutkovém divadle, Zdarek Popp se odstěhoval, podpora z ministerstva kultury vázla a soubor se pomalu rozpadal. Do toho pak přišla tragická smrt Jiřího Tittelbacha, ktery utonul při zachraňování syna v rozvodněném Labi (utonuli oba), Vítkovi přibyla léta, Erik Kollár a Ota Rödl začali učit na DAMU. A tak soubor, který přišel o Jiřího Tittelbacha - vůdčího ducha, výborného muzikanta a režiséra, a ještě o několik dalších členů, pomalu zavřel očička.
Byly to nekrásnější doby mého mládí v Praze a stále na ně vzpomínám - i po tolika letech. Nyní svůj čas trávím jako obyvatel domova pro seniory Bystřany, nedaleko Teplic v Čechách. Myslím, že jsem již asi jeden z posledních pamětníků. Třeba historici loutkářství v mých vzpomínkách objeví něco zajímavého nebo důležitého. Již si na vše nepamatuji, přesto by bylo vzpomínek na celou knihu (návštěva Obrazcovova, Skupovy rozhovory, připomínky Dr. Malíka apod.).
Zdravím všechny čtenáře i pokračovatele nás, někdejších loutkařů. Loutkové divadlo je žánr, který asi není teď v době počítačů a televize již tolik "in", ale snad se mládí zase k němu vrátí.
MUDr. Jaromír Lédr, ve spolupráci s Veronikou Jakowetzovou