Jak táta poznával režim

Kdy a jak jsi poznal, že tvůj život ovlivňuje režim?

Tak mám rovnou dvě historky.

První historka je o tom, že v době, kdy jsem byl na základní škole v nějaké druhé třídě, to znamená rok 1982, tak jsem byl doma sám nemocný, protože rodiče si nemohli vzít volno. A protože jsem se nudil, a tenkrát, tak jako dnes, si člověk pustí televizi, kouká se na mobil nebo dělá spoustu jiných věcí, tak tenkrát to nešlo. Televize vysílala jen určitý počet hodin denně. Byly všehovšudy dva programy na černobílý televizi. Víceméně nic, co by běžného kluka mého věku zajímalo. Knížky, pokud jsem nějaký měl, tak jsem měl přečtený. Tak mě nenapadlo nic lepšího, než si vzít kotoučový magnetofon. Táta měl na páscích nahraných spoustu různých písniček. V rádiu tenkrát se hrály vesměs naše písničky. Pokud to byly zahraniční, tak takový ty profláknutý šlágry, takže spoustu produkce se k nám nedostalo. Hromada písniček byla přezpívaných do češtiny. A na jedné tady té pásce byly naprosto úžasný písničky česky nazpívaný nádherným sametovým hlasem. Strašně se mi líbilo, jak ta paní, co to zpívala, jak jí to zní. Protože ten hlas byl opravdu naprosto vynikající. No a líbilo se mi to natolik, že z toho kotoučovýho magnetofonu, tím že to mělo vlastní předzesilovač, tak mně to dovolilo si to dát trošku víc nahlas. Užíval jsem si tu hudbu takovou, jaká byla. No a co se nestalo, přilítla švica, moja sestra ze školy a dostal jsem od ní neskutečnej vylágoš. Hodně mě tenkrát vynadala. Samozřejmě hned to vypla s tím, že jestli jsem normální, co jsem si to dovolil! V tom rozhořčení to na mě sypala takovým stylem, jako jestli chci, aby naše zavřeli. A samozřejmě jsem nevěděl proč. Jako že mám nahlas puštěnou hudbu? Je to přes den, není noční klid. Jako o co jde? Sice jsme měli nervózní sousedy, kteří byli schopni na domovní výbor psát stížnosti, že jsme hlasití po večerce, ale tohle bylo přes den, to nikomu přece nemůže vadit. No a to jsem se dozvěděl, že to vadit může docela dost. Protože to, co jsem poslouchal, tak byla zpěvačka, která měla zakázáno zpívat. Neměla povolení vůbec vystupovat, prostě byla pro režim nechtěná. A v ten moment mi to jako bylo vysvětleno. Potom po příchodu rodičů se táta toho ujmul. Vysvětlil mě, že prostě tady ta paní se trošičku znelíbila režimu. Takže má zakázáno vystupovat. Veškeré její desky, které natočila, byly staženy z obchodů, že se nedá koupit a tady tuto nahrávku, že sehnal od známého, který má právě doma tady tyhle nahrávky na deskách. A tady ty kopie z těch originálů, z těch desek, že mu jakoby udělal s tím, že to nesmí nikomu dál dát a kdyby náhodou, tak se nesmí říct, kde k tomu přišel, protože to bylo trošku nežádoucí. A hodně dlouho mi trvalo, vlastně až do revoluce jsem furt nechápal proč, když ta paní tak hezky zpívá a má tak boží písničky, tak proč vlastně zpívat nemůže. Nebyl jsem schopnej to v té době, jako dítě pochopit. Nicméně jsem z toho pochopil to, že ano, můžu si je pustit, ale tak, aby to neslyšeli sousedi.

A ta druhá historka, ta je trošku pozdější, vlastně v osmdesátém osmém roce, to znamená těsně před sametovou revolucí. V době, kdy jsem musel podávat žádost, přihlášku na střední školu, tak tenkrát samozřejmě kromě toho, že člověk musel mít nějaké známky, tak se mu vypracovával i posudek ze školy. Kdy samozřejmě s těmi žádostmi na školu šlo i vyjádření učitelů o tom, co jsem za žáka. A samozřejmě se k tomu přikládal i dobropis, kde se to nějakým způsobem popisovalo. Součástí tady toho popisu bylo, z jakých jsem poměrů. V té době bylo žádoucí, nebo bylo tak skoro důležité, aby měl správný dělnický původ. Protože moje o rok starší sestra, kdy se tenkrát hlásila na gymnázium, které patřilo v Brně mezi ty nejlepší, tak už tehdá jsem zaznamenal trošku obavy, jestli v tý přihlášce náhodou nebude vadit, že zatímco moje maminka byla ve straně, tak můj táta ve straně nebyl. Z jednoho prostého důvodu. Protože v šedesátém osmém, když byl na vojně v Táboře, tak měl poměrně dost nepříjemnou vzpomínku na tehdejší okupaci Rudou armádou a zbytkem Varšavské smlouvy. No a tady ta druhá historka se váže k tomu, že vlastně tím, že jsem se hlásil na vojenskou školu, tak součástí toho hlášení se byla i návštěva náborového střediska v Brně. No a samozřejmě kámen úrazu byl, když se mě v nestřeženém okamžiku zeptali, jestli máme nějaké příbuzné v zahraničí. Protože samozřejmě všichni ti, co měli příbuzné v kapitalistickém zahraničí, tak byli trošku podezřelí. No a co čert nechtěl, můj táta, byť jedináček, tak měl strýce v Sydney v Austrálii. Což je sakra kapitalistický západ, i když je to od nás na východ. A v té době udržoval písemný kontakt. Občas si vyměnili pár dopisů. V té době totiž jedna z aktivit, kterou jsme jako děcka mívaly, tak bylo sbírání známek. Jednou jsem doma našel jedny fakt krásný na letecké dopisní obálce, takže jsem se zeptal, jako kde jsme k nim přišli. Tak mně bylo řečeno, že je to od strýce z Austrálie. Taky jsem se dozvěděl, že pomohl finančně našim s vybavením bytu. Nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Nevěděl jsem, kolik mu je let, kde se tam vzal, prostě nějakej strejda v Austrálii a hotovo. Konec. A stejným způsobem jsem to řekl tam tenkrát u tý komise s tím, že jsem ani nemusel moc lhát o tom, že prostě ani nevím, kdo to je.
V těchto dvou příbězích jsem si položil otázku, proč je to špatně, a tak jsem poznal, jak funguje režim.