Vzpomínky na pionýrský tábor před revolucí

Tati, kdy jsi jel na svůj první tábor, kolik Ti bylo let?

Poprvé jsem byl na táboře ve druhé třídě, to byl rok 1984 a bylo mi sedm let. Jezdil jsem tam každý rok až do sedmé třídy, potom proběhla revoluce v roce 1989 a pionýrské tábory přestaly úplně existovat.

Jak jsi se k pionýrům vůbec dostal?

Dostal jsem se k nik přes školu, organizovala to naše základní škola Sirotkova, kam jsem chodil. Jezdili jsme tak s kamarády a spolužáky, které jsem znal. Dříve tam jezdily i obě moje sestry, takže jsem musel taky.

A jak takový tábor vypadal, byl jiný než v dnešní době?

Tábor byl na tři týdny, to už se v dnešní době moc nevidí. Byl v klidné oblasti, v blízkosti lesa, daleko od velkých měst. Dětí tam nebylo moc jako na jiných táborech, třeba kole třiceti. Spali jsme ve stanech s dřevěnou podsadou, které byly postaveny do kruhu a uprostřed mezi nimi byl stožár s vlajkou, která se každé ráno s účastí všech táborníků musela vstyčit na znamení nového dne.

V té době neexistovaly žádné telefony, takže když jsme se chtěli ozvat domů, na něco se zeptat, tak jsme museli napsat dopis, ten často došel třeba až po skončení tábora. Ale já domů stejně nikdy moc nepsal.

Na táboře jsme taky neměli žádnou elektřinu ani nic podobného, takže všechno vaření, které jsme si obstarávali sami, pod dohledem vedoucích samozřejmě, probíhalo na kamnech, ve kterých se topilo dřevem. To jsme taky museli nasbírat. I na nákupy jsme chodili. Prostě se vzala skupina dětí a s vedoucím vyrazili s batůžkem na nákup. S higienou to tam nebylo o moc lepší, ne že bychom se myli nějak často. Ale když už, tak se musela nanosit čistá voda s potoka, ohřát se na kamnech a potom do polní sprchy.

Každou noc jsme měli hlídky, byl daný rozpis, kdo hlídá jakou hodinu. Nosili jsme píšťalky na krku, abychom mohli ostatní vzbudit v případu nouze. To jsem se vždycky bál, hlavně když jsem byl na táboře poprvé a měl jsem sám hodinu v noci hlídat celý tábor. Byla zima a tma. Ten, co měl hlídko jako poslední, až ráno, musel rozdělávat oheň v kamnech, aby se mohl uvařit čaj na snídani.

Máš nějaké zábavné historky z té doby?

Určitě. Napadá mě například, jak jsme na hlídkách posouvali ručičky na hodinách, abychom tam nemuseli být tak dlouho. Když to takhle udělalo víc lidí po sobě, tak vedoucí ráno vstával třeba o hodinu dřív než měl. Měli jsme tam jedny centrální hodiny, takže jim chvíli trvalo než na to přišli.

Potom mě ještě napadá, jak jedna moje kamarádka při své měla hlídce, kdy nesměla odejít. Protože to bylo zakázané. Ona se tak moc bála, že to nevydržela a počůrala se strachem. Pořád ale nemohla odejít, takže tam musela vydržet a jít se převlíct až jí skončila daná hodina.

Měl jsi třeba nějakou přezdívku?

Měl, říkali mi trpaslík. Možná to na mě teď nesedí, ale tehdá jsem byl malý. Teda alespoň výškově. Taky vždycky když jsme šel, tak všichni věděli, že jsem to já, protože jsem nosil kanady s rozvázanými tkaničkami a vždycky jsem cinkal.