Babiččina léta na gymnáziu

Babi, mě by zajímalo jak probíhal tvůj gympl.

No můj první rok nezačal zrovna dobře ze osobních důvodů, protože onemocněla moje mladší sestra na zárděnky a na komplikaci zárděnek dva dny po mích čtrnáctých narozeninách zemřela. Všichni jsme byli smutní a mám ten rok celý trošku zahalený v takovém smutku, ale na druhé straně jsem začínala tu střední školu. Poznala jsem nové kamarády a kamarádky, jezdila jsem do školy do Tišnova autobusem ještě s kamarádkou od nás z vesnice a protože mě bylo čtrnáct a byla jsem mladá, tak jsem prožívala spostu pěkných věcí, které se v tomto věku prožívají.

Jaký byl styl výuky na gymnáziu?

Tišnovská škola bylo gymnázium s tradicí už od první republiky myslím že už od roku 1920 a měli jsme většinou starší profesory, kteří ještě pamatovaly na klasické vzdělání a někteří se tak i chovali i když jsme jim museli říkat soudruhu učiteli a soudružko učitelko, ale někteří jako třeba pan profesor Jebavý, ten už byl těsně před důchodem, nás učili takovým způsobem jako...klasickým, starším.

Co si vzpomínáš na devátou třídu, ve které jsem teď taky?

V té deváté třídě co is vzpomínám, tak tam jsme si vlastně na sebe vzájemně zvykali. Kladl se tam velký důraz na členství v ČSM, to byl Českoslovenksý svaz mládeže, takže jsme mívali pravidelně schůze Československého svazu mládeže jednak třídní a jednak celoškolské. V každé třídě byla nástěnka, kterou jsme musely každý týden obnovovat, kde musely být politické aktualiy. Všechny akce, které se konaly se konaly pod hlavičkou Československého svazu mládeže. Jezdili jsme recitovat, měli jsme takové recitační pásmo a kdo hrál na hudební nástroj tak měl nějaké hudební pásm a zpívali jsme do továren a do družstev, tomu se říkalo Agitky. Dělali se k různým příležitostem, třeba k 7. listopadu, to byla velká říjnová socialistická revoluce nebo k 28. říjnu a nebo potom k únorovým událostem, tak to jsme jezdili po těch továrnách.

Měli jste podobné učení jako my?

Bylo to skoro stejné. Podobné jako máte vy, jenom pokud jde o jazyky, my jsme měli ruštinu, které jsme měli víc hodin než češtiny a pak jsme měli němčinu jako druhý jazyk. Měli jsme několik nepovinných předmětů a já jsem si vybrala latinu jako nepovinný předmět.

Jezdili jste na nějaké výlety? Třeba nějaké exkurze?

Vzpomínám si, že jednou za dva měsíce, což se mi hrozně líbilo, jsme jezdili do Brna do divadla. Naše první divadlo na nás působilo dost srandovně, tak jsme si z toho dělali legraci, jako ti 14 letí, protože to byla Věc Makropulos a byla to opera a nám řišlo velice k smíchu, že zpívali do telefonu haló, haló, tak jsme kvůli tomu na sebe půl roku pokřikovali zpěvně haló, haló po chodbách. Jaksi jsem toumění až tak nechápali.

Mela jsi nějakou brigádu?

Jo, měla. Před desátou třídou jsme odjeli na chmelovou brigádu, to se jezdilo každý rok. Na brigádu jsme jeli do Čech do Podbořan a tam jsme byli na čtrnáct dní. Vlastně se tam bylo tak dlouho až se ty chmelnice sklidily. Bydleli jsme v takovým hangáru, kde byly patrové postele a v té jedné místnosti, to byly takové haly, bydlely holky a v druhé kluci. Bylo nás tam asi 40, to jsme tam byli sjetí z různých škol. Ráno jsme se nasnídali a odjeli jsme na tu chmelnici, tam byly štoky a měli sme takové velké koše, kterým se říkalo věrtele a do toho jsme trhaly ty šišky toho chmelu. Ten plnej věrtel se odevzdával, to se vážilo a na konci té směny jsme museli mít aspoň deset věrtelů minimálně. Ten kdo to nesplnil tu normu, tak byl pokárán. Tam jsme byli celý den, oběd nám tam přivezly. Jedli jsme z ešusu vždycky nějakou polívku s chlebem a pak večeři jsme měli zase v té ubytovně.

Byla ta brigáda pro tebe lehká?

Spíš ne, byla to dost těžká práce. Byl podzim, bylo chladno a k tomu jsme ještě museli spěchat, chmelově šišky se nám lepily na ruce, ale sedělo se u toho a povídalo se. My jsme měli to štěstí, že s námi trhala paní profesorka, která učila češtinu nám vyprávěla o Osvobozeném divadle a zpívala nám z něho písničky. To jsme poprvé vlastně slyšela snad kompletní repertoár Osvobozeného divadla, protože před válkou studovala v Praze a milovala to divadlo. Tak na to ráda do teď vzpomínám, protože to bylo velice zajímavý a dozvěděla jsem se spoustu věcí.

Jaké si měla taneční?

No taneční začaly dost problematicky, protože v části profesorského sboru byl názor, že bychom měli do tanečních chodit ve svazáckých košilích. Ve svazu mládeže byla totiž uniforma, byla to taková modrá košile s kapsou na prsou na které byl znak ČSM a k tomu kluci nosili tmavé kalhoty a holky tmavou sukni, buď modrou nebo černou. Část toho sboru chtěla abychom chodili do těch tanečních ve svazácké uniformě, abychom si všichni byli rovni. Naštěstí to neprošlo, takže jsme všichni chodili v normálních šatech a taneční jsme si užily, tak jak se teďka užívají.

Cvičila jsi na spartakiádu?

Celou tou střední školou se jako červená nittáhl nácvik na spartakiádu. V roce 1960 byla spartakiáda a my jsme vlastně celou tu jedenáctiletku strávili tělocvik nácvikem na spartakiádu, i každý volný den jsme já a ostatní děvčata cvičili skladbu se švihadlama a kruhama. Měli jsme modré tričko, modré trenírky a v pase jsme měli uvázaně švihadlo k tomu jsme měli ještě takové velké bílé kruhy. Ze začátku ty nácviky byly dost těžké, jednak jsme dělali poměrně těžké cviky s tím švihadlem a potom ovládnout ten kruh bylo taky dost těžký. Kroužili jsme je na rukách, ale potom i kolem pasu a to bylo už složitější, takže se stalo že jsme část roku místo matematiky nacvičovali na spartakiádu, protože jsme měli stejného učitele jak na tělocvik tak na matiku.