Babiččiny vzpomínky na dětství

Ahoj babi, řekla bys mi něco o tvém dětství?

Samozřejmě, narodila jsem se 16. května 1961 v Brně. Měla jsem staršího bratra Standu a rodiče. Tatínek jezdil náklaďákem a my s bráchou jsme občas jezdili s nim, později jezdil autobusem. Maminka pracovala na státním statku Brno. Měly jsme starou Tatru a s tou jsme jezdívali na výlety po České republice na různé zámky,hrady apod. S klukama z našeho činžáku jsme si často hráli na četníky, zloděje a policajty, skákali přes ploty,zahrady a nebo v zimě na ulici hokej to ještě nejezdilo tolik aut a ulice byly bezpečnější. Když mi bylo čtrnáct let, trénovala jsem na Spartakiádu, Olitu a dokonce jsme byli i v Praze na vystoupení. Doma jsem musela každý pátekvyklepávat koberce, vytírat země, vařit, vypravovat své bratry, prostě jsem pomáhala úplně se vším. Už od dvanácti let jsem pekla pro celou naši rodinu cukroví na Vánoce. Ráda jsem doma háčkovala, vyšívala různé obrazy nebo dečky, pletla a šila oblečení.

A jaké jsou tvé oblíbené vzpomínky?

Na výstavišti v Brně, bývalavždy Matějská pouť a my jsme tam chodívali. No a jeden rok jsme si se sestřenicí řekly, že už jsme velké a půjdeme tam samy, bylo mi asi deset nebo jedenáct let. Moje babička mi tenkrát dala 100 Kč, což tehdy bylo spoustu peněz. My jsme si to tam užívaly, dávaly jsme si turecký med a všechny kolotoče vyzkoušely, no a všechny peníze jsem utratila za jeden den. Doma jsem samozřejmě dostala vynadáno, protože utratit tolik peněz když jedna jízda stála 2 Kč. Také jsme rádi chodívalina strojírenské trhy a oni vždy rozdávali třeba igelitové kabele nebo propisky a to tenkrát byla novinka. Jednou taky, jsme měli na zahradě ovocné stromy např. třešně. Tak jsem si vždy vylezla na třešeň, trhala si třešněa brácha na mě volal, ať mu taky natrhám. Tehdy jsem mu řekla, ať si tam vyleze sám a natrhá si je, jenže spadl a zlomil si ruku. No a pak mi to zase bylo líto, že má kvůli mně zlomenou ruku, a tak jsem mu chodila pořád trhat třešně a nosila jsem mu je domů.

A jaké to bylo na táboře?

Já se svým bráchem jsem jela v roce 1975 do Slovenského ráje na tábor. Bydleli jsme tam ve stanech, museli jsme si vařit a starat se o mladší děti, které tam byli s námi. Nebyla tam žádná koupelna, měli jsme tam pouze vodu v kýblech a podobně. Vždy jsme byly nějaká vybraná dvojce, která měla jít nakoupit nějaké to pečivo. Musely jsme chodit 8 km pro pečivo a zase 8 km zpátky. Šly jsme sami, potkávaly různé bačea zvláštní lidi. V té dědině, kde jsme to braly byla spousta cigánů, vždy jsme plnily takového bobříka odvahy, protože jsme chodily samy dvě čtrnáctileté holky. Měly jsme hrůzu, že se něco stane, no a tak jsme pak letěly z té vesnice rychle pryč. My na to sice vzpomínáme rádi, ale když se na to podívám s odstupem času, nevím jestli bych tam pustila své děti. Nejlepší jídla tam byly chleba s povidlama, chleba s hořčicí, trenčanský párek a milánské špagety. Dlouho po tom táboře jsme yto jídla nemohli ani cítit, protože jsme to jedli skoro pořád po dobu tří týdnů. Taky mi tam přišel dopis, že se mi narodila druhá sestřenice Blanka, to si pamatuji, jak jsem byla šťastná.