Polsko, ráj pro komunistické Československo

Nejprve trochu historie. I přes to, že Polsko bylo taktéž jako my, pod komunistickým vlivem, nebyla v něm tak silná cenzura. Polsko je velmi silně katolická země, a právě díky katolíkům nebyla cenzura nikdy tak ostrá, jelikož katolíci a komunisti nešli nikdy ruku v ruce. To ale neznamenalo, že bylo lehké se dostat z Československa do Polska i přes vzájemné propojení komunistickým režimem. V Polsku totiž v té době byl zaveden takzvaný výjimečný stav, který vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski. V praxi to vypadalo tak, že se do Polska dalo dostat pouze na pozvání nějakého Poláka žijícího v Polsku.

Tím, že moji prarodiče patřili k polské národnostní menšině, žijící na pohraničí (Třinec), jejich polské kořeny jim dovolovaly docela lehký přístup k pozvánkám od jejich polské rodiny a známých. Děda i babička vzpomínají na vzrušující výlety za hranice a zpět. „Nikdy jsme nepřijeli s prázdnou“ rozvzpomíná se děda s lehkým úsměvem na rtu. „V Polsku se dalo sehnat tolik věcí, na které v Československu nebylo ani pomyšlení“ přidává se babička nadšeně. „Jednou tuhle jsme si řekli, že bychom mohli jet koupit do Polska lyže. V Československu lyže nebyly k sehnání, a když byly, jejich kvalita byla příšerná.“ začíná pomalu děda. „V Polsku byly nadstandartní lyže k sehnání jednoduše, ale byl tu jeden malý háček. Ono dostat takový kontraband přes hranice zpátky do ČSSR nebyl vůbec jednoduchý úkol, protože se většina zboží nemohla vůbec převážet.“ říká smutně děda. „Klíčem k úspěšnému převozu čehokoliv zpět, byly děti. Ty na zadních sedadlech našeho žigulíku vypadaly tak nevinně, že celníci neměli to srdce jim nakazovat, ať si vystoupí, aby mohli začít prohledávat jejich místa.“ podotýká děda. „S těmi lyžemi je to vtipná historka“ směje se děda. Tenkrát dostal brilantní nápad lyže zavěsit a upevnit na podvozek. Při pravidelné kontrole na celnici nastal malý problém. Lyže se z podvozku krapet uvolnily. Naštěstí celníci podvozek většinou nekontrolovali, jejich hlavním kontrolovaným místem byl kufr, případné prostor řidiče a spolujezdce. „Celníci určitě věděli o lyžích visících z podvozku, ale nechali nás projet.“ vypráví dál děda. Krokem z celnice vyjel a za rohem na české straně už lyže bezpečně přemístil do auta. „Takových úkrytů pro pašované zboží bylo víc.“ pokračuje děda. Například oblíbeným kontrabandem byl alkohol, který byl levný. Hojně se kupoval například 95% líh, který nebyl v Československu k dostání. „Super skrýš na alkohol byly zadní dveře, u kterých seděly děti, ty totiž celníci nikdy neotvírali. Vyndala se výplň dveří a dovnitř se vsunuly lahve s alkoholem. Potom se s dveřmi nedalo skoro pohnout, jak byly těžké.“ začíná přehánět děda. „Taky velmi nenápadná skrýš byla sedadla, na kterých děti seděly. Do nich se dalo narvat hodně alkoholu, potom děti seděly třeba na sto litrech lihoviny.“ směje se děda.

Takové pašerácké výlety nebyly pro každého. Nutná byla dávka kuráže a odvahy, kterou děda měl a stále má. Někdy se samozřejmě takový výlet nepovedl, a děda musel kontraband na celnici odevzdat nebo jet vrátit. Díky tomu ale vzniká plno vtipných a napínavých příběhů.