Maminky dospívání

Když jsem byla malá, vyrůstala jsem na Slovensku v bytě se spousty lidmi. Bydleli jsme ve čtyř pokojovém bytě. Já, můj bratr, mých pět sester, maminka s tatínkem a babička. Jelikož jsem v tom vyrůstala, tak mi nikdy nepřišlo, že by nás bylo hodně. Vždycky jsem měla potřebu, aby kolem mě bylo hodně lidí.

Doma jsme neměli telefony a měli jsme černobílou televizi, která neměla ani dálkové ovládání. Vždycky jsem trochu záviděla kamarádům a sousedům, kteří doma měli telefon. Pamatuju si tu velkou slávu, když jsme si poprvé koupili barevnou televizi. Dnes už si snad ani nikdo nedokáže představit, že nebyly automatické pračky, ani napařovací žehličky. Dokonce jsme nikdy neměli auto.

Každý den jsme něco dělali. Všichni jsme měli povinnost chodit do školy samozřejmě, každý víkend a prázniny jsme jezdili na chatu, kde jsme pracovali: sbírali jsme ovoce, okopávali brambory a starali se o zahradu. Vždy bylo co dělat. Byla to dřina, ale byly tam i zábavné chvíle. Přespávali jsme tam a rodiče nám postavili houpačky a dělali jsme opíkačky.

Dostupnost zboží, které je dnes, nebyla. Naupovali jsme v tuzexu za bony, to jsou v podstatě takové poukazy. Bylo to hodně odlišné od dnešní doby. Ovoce bylo také těžko dostupné, ale to jsem nikdy moc nevnímala, protože jsme si pěstovali vlastní.

Jak jsem dospěla a dostala se ze střední školy, tak jsem chtěla objevovat svět. Chtěla jsem žít ve městě, kde žilo hodně lidí různých národností. Nedostala jsem se moc daleko (bohužel). Odjela jsem do České republiky a tam taky zůstala. Myslela jsem, že tu zůstanu jen na pár měsíců či let, ale nepočítala jsem s tím, že si tady najdu manžela a založím si rodinu. Do Česka jsem odjela i kvůli tomu, že jsem chtěla pracovat ve větším městě, protože jsem vyrůstala v malém městečku, kde jsme měla pocit, že všechno znám a chtěla jsem změnu.