Cestování mého dědy ve 20. století

Můj děda z Opavy je velmi velký dobrodruh a cestovatel. Proto bylo velmi těžké se rozhodnout jaký z jeho příběhů si vybrat a popsat jej. Jedna možnost byl příběh o získání jejich současného domu (babičky a dědy) v roce 1946. Nakonec ale vyhrál příběh z cesty skrz severní Afriku, protože je určitě výjimečnější a dramatičtější.

Dědeček k cestování tíhnul už od mala, vždy ho fascinovali vzdálené kraje zejména Afrika a místní domorodci. Procestoval desítky států po celém světě, a to nejen v Evropě ale i v Asii, Severní americe a Africe.

V rámci Československa bylo cestování samozřejmě relativně volné. Lidé mohli jezdit mezi městy i vesnicemi bez zvláštních povolení.
Do zemí východního bloku (socialistické státy) bylo cestování bylo snazší, ale ne úplně svobodné. Bylo potřeba mít cestovní pas a tzv. výjezdní doložku, kterou schvalovaly úřady.
Do kapitalistických zemí (západní blok) to bylo extrémně obtížné. Bylo nutné získat výjezdní doložku a devizový příslib, který určoval, kolik cizí měny si člověk mohl vyměnit. Cestování na Západ bylo povoleno jen výjimečně, například na základě pracovního povolení, studijní stáže, sportovních aktivit nebo pozvání příbuzných. Režim přísně sledoval ty, kdo se na Západ dostali, aby zabránil emigraci.

Proto mi přijde extrémně fascinující, že děda zvládl podniknout tolik úspěšných cest.

Všem cestám musela předcházet pečlivá a zdlouhavá příprava zahrnující velké množství různých dokumentů a povolení nezbytných k cestování do vytoužených zemí. Kromě zajištění těchto věcí bylo taky potřeba celou cestu detailně naplánovat, včetně zajištění nezbytných peněz cizí měny (valut) pro konkrétní země.

Bylo tedy potřeba pro každou zemi napočítat potřebný počet peněz místní měny, tak aby peníze vystačili na nezbytné výdaje nutné pro cestování a projetí. To znamená pokrytí všech nutných potřeb jako bylo třeba palivo a jídlo. To znamená že měl pro každou zemi pytlíček nebo obálku s konkrétní částkou peněz v místní měně které musel rozměnit v Česku nebo mít vytipovány směnárny po cestě.

Sbírání informací týkající se daných států, které chtěl dědeček procestovat, nebylo vždy úplně jednoduché. Měl seznam lidí, kteří v posledních letech dané země navštívili, kteří mu mohli pomoct a zodpovědět dotazy. Taky sháněl informace z ministerstva zahraničí, které byly nicméně taky omezené. Tyto přátele musel dědeček buď navštěvovat nebo je telefonicky kontaktovat, a tak informace dopředu shánět a eventuálně aktualizovat. Takových lidí, kteří cestovali do krajů, které plánoval dědeček nebylo v naší zemi příliš mnoho. „Určitě by se daly spočítat na prstech dvou ruk.“

Takže můj táta s dědou cestovali po České republice a navštěvovali různé druhy cestovatelů nebo se účastnili různých cestovatelských setkání jako byl například setkání v Holicích nebo v Prosiměřicích kde se dědeček s podobnými dobrodruhy potkával a informace sdíleli (dozvěděla jsem se i z vyprávění táty).

Vložil do toho tedy nesmírně hodně času a energie. Dokonce si vydělával peníze na cesty výškovými prácemi (natírání věží atd.) a běžně nějakou cestu řešil i rok dopředu.

Dědeček tátovi a rodině taky promítal diapozitivy z diaprojektoru z cest po večerech. Což něco jako dataprojektor s diapozitivy (sklíčka s fotkami).

Dědeček ve svém rodném městě Opavě byl taky znám tím, že jezdil po základní školách a dělal přednášky ze svých cest. Taky napsal několik skvělých knih jako třeba „Přes Saharu do Kamerunu“

Zaměřím se tedy na konkrétní cestu, která měla název „expedice africká muzea“.
Projeli státy Německo, Francie, Španělsko, potom přes Gibraltar do Ceuty (stále španělské území) a poté do Maroka. V Africe procestovali státy Maroko, Alžírsko, Mali, Burkina Faso a Ghana.

V Česku si upravili auto nákladní auto Avia na obytný vůz a ten byl jejich dům na následující měsíc. Jeli v 6 lidech – 1 žena, děda a 4 další kamarádi. Měli rozdělené funkce: žena Markéta byla překladatelka – uměla dokonce 5 jazyků, O. Wolf byl mechanik, děda byl vedoucí expedice, dokumentoval a shromaždoval informace o místních muzeích. Děda se totiž živil jako muzeolog. Dále tam byl Bartoš, který byl řidičem, Hynčica který byl kuchař a Hlavinka zdravotník.

Expedice šla dobře až do jednoho tragického momentu. Odehrálo se to ve státě Burkina Faso a jeho hlavním městě Ouagadougou. Tři z dědových přátel šli na pivo, ale po cestě je napadla skupina místních mladíků (děda s ostatními šel zařizovat nějaké dokumenty na místní ambasádu, s tím že za nimi potom přijde).
Mladíci skupinu obklíčili s tím, že chtěli po nich peníze a jejich tašky. Kamarádi však nechtěli věci dobrovolně vydat. Jeden z nich (O.Wolf) se pokusil vytrhnout jejich tašku z ruky, ale bohužel to skončilo tím, že místní mladík O. Wolfa bodl a Bartoše bodl do lopatky. Bartoš utrpěl jen lehké zranění ale O. Wolf bohužel zemřel. Tímto expedice bohužel skončila, sice měla pokračovat dále ale celá organizace této situace byla velmi složitá a museli sebe i tělo dopravit domů.

Touto expedicí ale jeho cestování neskončilo, procestoval ještě několik dalších zemí jako třeba Indii:)