Dědovo dětství v knihách za dob socialismu

V době raného dětství mého dědy neexistovala televize a jako dítě se bez ní zcela obešel, a to díky knížkám. Poslouchaly se maximálně v rozhlase pohádky v nedělní poledne.

Po večerech dědovi s jeho sestrou bylo často předčítáno z pohádkových knih nebo jim byly pohádky vyprávěny. Nejvíce mu v hlavě uvázly texty Františka Hrubína. Mnohé z jeho říkadel zná dodnes nazpaměť, a dokonce je recitoval mně a mé sestře (asi to muselo být v našem útlém věku, protože si na to bohužel nevzpomínám). Podle jeho slov tak prožil dětství v objetí jeho veršů. Vzpomíná si ale také na pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Kytice (jako pro mnohé v takovém věku) byla pro něj spíše horor nežli pohádka.
Již od první třídy byl vášnivým čtenářem, což ale podle něj nebylo jednoduché, především protože měli k dispozici nanejvýš sovětské bestsellery, které do dětí cpaly komunistickou propagandu. Vybavuje si příběhy jako Timur a jeho parta, Odvážná školačka či Čuk a Gek.

V té době ale začaly ale vycházet postupně verneovky, které si oblíbil. Je škoda, že se dnes k Vernerovi děti nedostávají, říká. Podle něj obsahují totiž nejen motivy překonané víry v moderní dobu a dnes již archaické technologické vynálezy, ale motivy humanity, síly přátelství, lásce k vlasti a celkově hodnot, které jsou pro nás lidské. Úplně neměl rád všechny jeho knihy, ale Tajuplný ostrov, Dva roky prázdnin nebo Vynález zkázy patřily k jeho oblíbeným.

Jeho generace také vyrostla na románech Eduarda Štorcha, asi nejpopulárnější byla knížka Lovci mamutů. Nebo také Robinson Crusoe byla oblíbená, byla to ovšem v té době zkrácená a také bohužel cenzurovaná verze (zmizela především myšlenka vztahu k Bohu a Bůh obecně).

Mezi dětmi této doby kolovaly jednoduché texty jako Broučci, Kája Mařík nebo Márinka (ne ta od Karla Hynka Máchy). Ty samozřejmě zobrazovaly jakýsi idealizovaný svět, odpovídající formátu komunisty upravených knih. Občas také mezi nimi koloval Foglar, ale ten dědu moc nenadchl. Stejně tak ho nenadchl Karel May, který začal být vydáván na přelomu padesátých a šedesátých let. Mezi dětmi ale také byly populární takzvané Romány do kapsy, časopisy z první republiky s primitivními příběhy o pistolnících z divokého západu. Ty se u nich zabavovaly během vyučování zabavovaly pravidelně.

V přízemí protějšího činžáku se nacházela tzv. lidová knihovna, kde si často půjčoval knihy o mořeplavcích jako Fernão de Magalhães, James Cook a mnohých dalších. Také se ale k němu dostala dnes klasická díla jako Bílý Tesák Jacka Londona nebo Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina, ale také Ostrov pokladů (o pirátech) od Roberta Louise Stevensona a některé knihy Charlese Dickense.
Dostávalo se k němu tak mnoho typů knih, díl a textů. Ať už kvalitních, jednodušších či více méně cenzurovaných. Četl vše, co mu padlo do rukou. Jak říká: „Nebylo důležité, co čte, ale že čte.“ Děda je velkým čtenářem do dnešního dne, nepamatuji si den, kdy bych nebyl u babi a dědy doma a on tam neměl rozečtenou (kdekoliv) nějakou knihu.