Boj za pravdu

   „... dne 28. 3. 1994 nám postoupil právní odbor MV Vaše podání ohledně soudní rehabilitace o odškodnění za úmrtí Vašeho manžela, ke kterému došlo 7. 1. 1949 v Brně, Mozartově ul.čp. 3. Šetření této tragédie bylo ztíženo tím, že pro krátkozrakost vyšetřovací vazby bývalé KV StB jej nezaevidovalo a námi prováděná lustrace byla bez záznamu v indexu jmen. Jeho stopu jsme zachytili v archivu MO, kde je jeho jméno uváděno v případě “LETCŮ V BRNĚ”. Zde je uvedena pouze věta o tragickém skoku z okna ...”
 
   Tuto zprávu jsem obdržela 16. června 1995 od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Jmenuji se Věra Vlachová a v roce 1991 jsem zažalovala Českou a Slovenskou Federativní Republiku. V žalobě stálo - Žaloba pro náhradu škody ve výši Kčs 100.000.- , způsobené nezákoným zadržením, zabitím a svržením z okna mého manžela.
 
   Dne 5. 1. 1949 v časných odpoledních hodinách byla provedena orgány StB v našem bytě domovní prohlídka. Po jejím ukončení jsem byla vyzvána, abych manželovi sbalila pyžamo a něco na večeři, protože se na noc pravděpodobně nevrátí. Když se nevracel ani druhý den, zašla jsem na úřadovnu StB na Mozartově ulici a chtěla se informovat, co se stalo. Bohužel neúspěšně.
   Dne 10. 1. 1949 jsem byla vyzvána, abych se dostavila na služebnu StB. Tam se mě titíž příslušníci, kteří manžela odvezli, ptali, jestli nemá nějaké zdravotní potíže nebo jestli netrpí nějakými chorobami. Odpověděla jsem záporně. Zeptala jsem se, mám-li mu něco přinést. Odpověděli, že není třeba a velmi důrazně mne upozornili, že o věci nesmím s nikým mluvit.
   11. 1. 1949 jsem byla telefonicky informována o smrti manžela a o povinnosti dostavit se do služebny StB. Tentokrát tam nebyl žádný z předchozích příslušníků. Byl tam jiný, který mi potvrdil smrt manžela. Šlo o příslušníka StB, který údajně jako interbrigadista byl v r. 1941 vězněn na pankrácké transportní cele, kde byl tehdy vězněn i můj muž. Vyzval mě, abych se na něj obrátila, kdybych měla nějaké potíže. Této nabídky jsem nikdy nevyužila.
   V té době nebyly ještě podobné případy známy. Když se manžel nevracel, domnívala jsem se, že může jít o nějaké šetření týkající se letiště, kde byl manžel jedním z předních činitelů, nikoliv jeho osobně. On sám byl přece vězněn pražským Gestapem v r. 1941, jeho otec ubit jako rukojmí na jaře roku 1942 v Osvětimi, jeho bratr Miroslav vězněn v různých koncentrácích od podzimu 1942 až do konce války, švagr Josef popraven na jaře r. 1943 na Plötzensee. Byla jsem proto smrtí manžela otřesena. O rok později jsme byla z kádrových důvodů (manželovy smrti na StB) propuštěna ze zaměstnání odborem školství MěNV Brno.
   Nikdy jsem nebyla schopna pochopit, proč by jeden z nejschopnějších letců své doby - roku 1936 zvítězil ve Štefánikově memoriálu a získal tak cenu města Bratislavy - páchal sebevraždu, což je stále platná StB vyhovující verze. Doma na mého manžela čekal náš teprve šestiletý syn a navíc jako zkušený pilot by patrně absolvoval seskok z okna bez vážnějších úrazů. Vzhledem ke všem souvislostem věci a výsledků pitvy nelze vyloučit, že manžel byl vyslýchajícími orgány, jejichž jména MV dosud nesdělilo, zabit - možná neúmyslně a jeho mrtvola shozena z okna až o několik dnů později, t. j. kolem 10. 1. 1949, kdy mne na StB vyslýchali, zda manžel netrpěl nějakou chorobou.
 
   Po čtyřech letech vleklého soudního procesu a opakovaného zamítnutí bylo provedeno odškodnění a manžel byl posmrtně rehabilitován a to vše navzdory tomu, že jsem s tímto procesem začala ve svých 78 letech a byla jsem těžce nemocná. Umřela jsem v roce 2000, kdy jsem ještě stihla pochovat svého čerstvě narozeného pravnuka Jiřího, autora tohoto článku.