Pronásledování katolické církve za socialismu

Má babička mi často vypráví různé příběhy, a to jak o vlastním životě, tak i o životech jiných lidí. Jednu věc babička ve svých vyprávěních velmi často zdůrazňuje, a sice, že život za socialismu nebyl nic pěkného. Jako člověk, který vládu komunistů v Československu zažíval od samého počátku až po její skončení, byla má babička svědkem mnohých nespravedlností, které u nás minulý režim napáchal. Já vám povím o jedné z nich, o životě babiččina strýčka.

Babička pochází z vesnické rodiny, která odjakživa spravovala vlastní hospodářství. Za hospodařením se skrývá obrovská zodpovědnost a tvrdá práce, ale babiččin strýček příliš nechtěl převzít hospodářství a pracovat na poli. Velmi toužil po vyšším vzdělání a tak nakonec studoval na arcibiskupském gymnáziu a stal se knězem. Byl to velmi inteligentní a nadaný muž, všichni lidé obdivovali jeho kázání a zpěv. Babička ho jako dítě zbožňovala.

Pěkné časy však skončily roku 1948, kdy se k moci dostali komunisté. Docházelo k věznění biskupů, kněží, řeholníku a rušily se kláštery. Výuka náboženství byla zakázána a věřící  byli pronásledováni. Z těchto ideologických důvodů byl roku 1951 souzen také babiččin strýček v „procesu se špiony Vatikánu“. Jedenáct lidí bylo tehdy odsouzeno celkem ke 186 letům vězení, přestože špionáž nebyla nikomu prokázána a celý proces tak byl pochopitelně vykonstruovaný. Babiččin strýček byl odsouzen na 18 let.

Babiččina rodina poté odkoupila majetek, který byl strýčkovi zabaven a celých deset let ho navštěvovala ve věznicích po celé republice. Také se seznámili s rodinami dalších neprávem zatčených a vzájemně si pomáhali. Strýček zatím trpělivě snášel život ve věznici a nenechal se zlomit. Tajně křtil spoluvězně, učil a kázal, zaopatřoval nemocné a týrané.

Až roku 1960 byl osvobozen od viny. Dalších šest let však nesměl vykonávat kněžské povolání a i poté byl neustále sledován StB. V této době působil na mnoha farnostech, mimo jiné i na Svatém Kopečku u Olomouce, odkud však byl během normalizace přeložen. Mezi lidmi byl velmi oblíbený, zvali si ho do rodin i na kulturní akce.

Skutečného docenění se mu ale dostalo až po roce 1989. Byl zvolen děkanem Hranic na Moravě, byl ustanoven arcibiskupským radou a přísedícím církevního soudu při olomoucké Kapitule a v Opavě byl dekorován rytířským řádem a jmenován čestným členem církevního řádu. Babiččin strýček zemřel v prosinci roku 1995 a jeho pohřeb byl velkou událostí. Účastnilo se ho mnoho významných českých biskupů, opatů a kněží, strýčkových spoluvězňů i obyčejných lidí.

Dá se tedy říct, že tento příběh končí dobře. Je ale důležité si připomínat, jaké nespravedlnosti se děly v naší zemi a jak je důležité proti nim bojovat. Strýček mé babičky byl jistě velmi obdivuhodnou osobností, protože se nikdy nevzdal své víry a stál si za svým přesvědčením až do konce.