Vzpomínka na tátu

Byl jsem na vojně v Žatci, když na velitelství pluku přišel telegram, že Perglovi   zemřel  otec. Byly jsme u pluku dva, ten druhý měl   otce stařičkého, byl  jsem  přesvědčen, že je to on.
     
Ne,  byl  to  můj  táta, říci, že mně to zdrtilo je slabé slovo. Vídal jsem ho dlouho ve snu, bylo to obrovské ulehčení – žije, ale procitnutí bylo hrozné. Co všechno jsem mu zůstal dlužen. Dodnes v některých situacích říkám, táta by to věděl.  Odkázal  mi  zájem o historii, ne tu velkou  o  tom, jak byly  národy  voděny za nos. Spíše tu místní, o prostých   lidech,  jak  žili,  jak se oblékali, stravovali, milovali, nenáviděli.

Skončila  první  světová  válka oni   všichni  věřili,  že je poslední. Radost  z  míru  a  ze  samostatné  republiky, kalila v mnohých rodinách  těžký smutek  nad  osudem  a obavy  o   budoucnost  živitele, který kdesi daleko složil kosti. Smutek nad osudem synů, bratří a milých, jejich život skončil, dříve než začal.

Táta se  šťastně  vrátil, ale nebyl to příliš šťastný návrat. Trápilo ho nejen těžké zranění, které  ho  připravilo o  jedno oko. Konec války strávil v nemocnici v Plzni. Atmosféra v rodině nebyla dobrá. Matka Karolína,  zemřela  na  prahu  války o  svatou Annu. Otec se znovu oženil a vzal si ženu v pravém slova smyslu „macechu “.

Táta skončil s krejčovinou, která mu namáhala zbylé oko a tak nastoupil  jako dělník, do pracháren. Ale po výbuchu v prachárnách na dnešním letišti, Hostivický  major  Chrastný mu pomohl získat licenci na trafiku.
To už bylo v době, kdy měl svůj vlastní barák. O tom až někdy jinde.
                                                                                                   J. Pergl