Čtyři generace kantorů

  Můj dědeček byl ještě za Rakouska-Uherska učitelem porubské školy, po vzniku ČSR pak jejím řídícím učitelem. Tak jako mnoho jiných učitelů se stal nositelem vzdělanosti i kulturnosti obce, stál u zrodu porubského Sokola, byl jeho dlouholetým kronikářem, režíroval ochotnická divadelní představení, se svými žáky připravoval programy oslav výročí, sestavoval a pronášel politické i kulturní projevy, byl místním varhaníkem, předsedou Českého srdce atd. Jak byl dědeček a jeho dcera honorováni, vyplývá např. z knihy Jiřího Lexy Odkazy porubských kronik, kde se na str. 51 píše: „… Nejvíce byli postiženi lidé s pevným platem. Nejstarší porubský učitel Josef Bárta vydělal za celý rok 1917 pouze 1209 korun a nejmladší učitelka Miloslava Bártová 260 korun.“
 
   Ale ani po vzniku ČSR se platová situace učitelů výrazně nezlepšila. Za svou bohatou veřejnou činnost nedostali nikdy žádnou finanční odměnu. Ani jeho syn - můj otec, muglinovský učitel, na tom nebyl před ani po 2. světové válce po finanční stránce nikterak lépe. Také on ve své obci (ostravském obvodu) po mnoho let předsedal Osvětové besedě, organizoval veškeré její kulturní dění, řídil pěvecký sbor žáků i dospělých, při různých oslavách doprovázel zpěváky na klavír, připravoval školní besídky, akademie, divadelní představení, to vše, co moje paměť sahá, vždy rovněž zcela grátis. Naše rodina se nikdy nezmohla ani na chatu či chalupu, ani na auto (také maminka byla učitelkou mateřské školky). Přesto dali svým dvěma synům vzdělání, jak jinak, učitelské. A tak jsem ve šlépějích svých rodičů i já prožil celý svůj aktivní život za školní katedrou. O své tzv. mimoškolní činnosti se zde nebudu raději rozepisovat, jablko většinou nepadá daleko od stromu. Dnes vím, že jsem musel to své kantorské poslání asi hodně milovat, že jsem za celoživotně podprůměrnou mzdu (ve srovnání s ostatními vysokoškolskými profesemi, ale mnohdy i středoškolskými) dávno nezběhnul někam daleko mimo školství.
 
     Teď už mohu pouze ze své důchodcovské pozice sledovat život svého jediného syna, který i přes nemalé varování ze strany svých rodičů zůstal věrný rodinné tradici a vyučuje na porubské střední škole. Stejně jako jeho pradědeček, dědeček či otec se naprosto samozřejmě věnuje svým humanitně zaměřeným studentům i mimo výuku, pořádá literární soutěže, spoluorganizuje školní akademie, organizuje kulturní večery v klubech, vede školní časopis, píše školní kroniku, to vše za nějakých dvacet tisíc hrubého (a to jen díky tzv. osobnímu příplatku).
 
     Tímto neúplným průřezem čtyř kantorských generací jsem chtěl jen doložit, že se za oněch sto let v našem státě pranic nezměnilo. Učitelské povolání bylo vždy mizerně honorováno a stálo na okraji zájmů společnosti a jejích politiků (byť hlavně před volbami hlučně proklamujících význam vzdělání našeho národa). Když nad tím přemýšlím, přece jen se něco změnilo.  Zatímco za života mého dědečka a ještě i tatínka byla žena-učitelka ve sborovnách spíše výjimkou, dnes se jí stává muž-učitel. Nechtěl bych se dožít toho, aby se zrovna můj syn stal jedním z „posledních mohykánů“ našeho školství jen proto, že jeho předci jej ke kantořině přivedli. Jenomže, jak pozorně sleduji vývoj naší školské politiky, obávám se, že můj případný vnuk už to naše tradiční kantorské žezlo nepřevezme. A to by byla velká škoda.
Autor : Jiří Bárta