Po dětských stopách Ilji Hurníka

    Pomohla mi jeho knížka "Dětství ve Slezsku", ve které se mj. zmiňuje také o svých školních létech. Díky ní se mi podařilo "vypátrat" jeho "první" nenaplněnou dětskou lásku ", spolužačku Sylvu, o které píše na str.165 - 167 takto :

"Ve třídě byla Sylva, překrásná. Lásku k paní učitelce jsem mohl projevovat aspoň tak, že jsem ji opravoval. Kdežto k Sylvě vůbec nijak. Mučil jsem se pohledem na jiné chlapce, kteří své city také nijak neprojevovali, a přece mívali aspoň drobný úspěch " Sylva je tu oslovila, tu půjčila piják. Já nic. Měl jsem sice handicap v tom,že jsem seděl o čtyři lavice vpředu, zatímco Robert Klíč hned vedle přes uličku, na druhé straně jsem však v Třech dcerách hrál jejího otce, ona byla ta, co mě nevyhodila. A přece nic, žádný kontakt mimo scénu.
Tu oznámila paní učitelka, že secvičí se svinovskými dětmi celou divadelní hru. Ilja složil í hudbu k tanečkům. To mě oblažilo. Ilja bude hrát Měsíčka a Sylva Marušku. To se mi rozbušilo srdce.
A to mé slabé, přetížené srdce se div nezastavilo. Když jsem si přečetl scénář. Na konci, když se Maruška chystá na návrat z nebe na zem, se s Měsíčkem políbí.
Tj. políbí se jednou při představení a padesátkrát při zkouškách. Jak jsem tu představu, že budu zahrnut Sylvinými polibky, nesl ode dne ke dni, začala být k neunesení. A když přišla první zkouška, když jsem se dokoktal k závěru, když se ke mně blížila Sylva, klidná a na vše připravená, tu jsem byl v koncích, vnitřně jsem se sesul, navenek ztvrdnul, neschopen se hnout.
Tentokrát se na mne paní učitelka pěkně usmála a řekla: "Nevadí, Iljo, dáš tedy Marušce jenom ruku."
Podal jsem jí ruku jak leklou rybu, pak ještě padesátkrát na zkouškách a naposled na představení. Věděl jsem, že jsem strašně selhal. A že za to selhání budu trpět. Ještě dlouho mě při té vzpomínce bolestně přepadal stesk, že jsem nebyl dost silný na cosi vzácného, co už nikdy nedostanu.
Aspoň už ne od Sylvy.

A tak moje putování "Po dětských stopách Ilji Hurníka" nemohla začít jinde, než u této tajemné Sylvy, příjmením Stuchlé, bydlící celý svůj dlouhý život v domě svých předků ve Svinově na Bílovecké ulici.
 Přivítala mě velice noblésní dáma, které bychom její skutečný věk zdaleka nehádali. Přesvědčily mě  až dvě vybledlé nahnědlé fotografie z let 1933-1934, na nichž jsem mezi žáčky 3. a 4. třídy svinovské obecné školy rozpoznal v blonďaté dívence s roztomilou afinkou mou hostitelku, ale také jejího spolužáka Ilju Hurníka.
Proto mé otázky na paní Sylvu směřovaly zejména do období školních let, které spolu prožili, zda si vzpomíná na svého nového spolužáka s poněkud nevšedním jménem Ilja, který se s rodinou přestěhoval do Svinova ze sousední Poruby, kdy se objevila v jeho knížce Dětství ve Slezsku, jaká byla jejich další cesta po ukončení obecné školy a po Mnichovu 1938 a zda se spolu stýkali i v době poválečné.

Paní Sylva si na spolužáka Ilju dobře vzpomíná. Již tehdy, v jedenácti letech, se od ostatních chlapců výrazně odlišoval, byl velice zvídavým žákem, neustále se při výuce paní učitelky Vincencie Míčkové na něco vyptával, až už šlo o dějepis, zeměpis, fyziku či přírodopis .Měl zkrátka všeobecný přehled, často také vystupoval na školních besídkách a hrál krásně na piáno, dokonce už své vlastní skladbičky. Vzpomíná si, jak jim paní učitelka ukazovala nějaké noviny, ve kterých byl vytištěn dlouhý článek i s Iljovou fotkou, který měl nadpis "Říkejte mu malý Mozart". A ve výloze jednoho svinovského obchodu se objevily také jeho tištěné noty "První melodie", jejichž obálku si sám v jedenácti ilustroval. Paní Sylva se samozřejmě zmínila také o nácviku divadelní hry, kterou pak děti předvedly svým rodičům na školní akademii. O Iljově skryté touze k její osobě však neměla ani potuchy a o jeho studu políbit ji dle předepsaného scénáře se dověděla teprve z jeho knížky. A nepopírá, že ji to hodně potěšilo. Po ukončení obecné školy se životní cesty obou spolužáků definitivně rozešly - Sylva odešla studovat klasické gymnázium v Ostravě, Ilja pak ostravské reformní reálné gymnázium. Rovněž zde prokazoval všestranné nadání, o čemž svědčí několik cen z různých středoškolských soutěží. První cenu obdržel v klavíru, v kompozici, melodramatu a literatuře, 2. cenu v recitaci. Tehdy už proslul coby mladý skladatel, když se v Olomouci uskutečnil koncert věnovaný kompozicím teprve dvanáctiletého Ilji Hurníka (za což jej ředitel gymnázia prof. šílený prý pochvalně podrbal za ušima). Nebylo mu však souzeno v Ostravě odmaturovat. Přišel Mnichov a Svinov se měl stát německou obcí. Den před vstupem německých vojáků na jeho území rodina Hurníkova definitivně opustila svůj domov. Rodina Sylvy Stuchlé však ve Svinově zůstala a Sylva tak v r. 1941 v Ostravě složila svou zkoušku dospělosti ( nad gaučem, na němž jsme seděli, na nás hleděla z dobového obrazu čerstvá maturantka).

Otevřeli jsme také monografii "Ilja Hurník", v níž autor vzpomíná na zábor Svinova hitlerovským Německem takto: " Táta pořád ještě učil, ale včera přiběhl bledý " Jedeme. Za dvě hodiny nám odjíždí do Prahy poslední vlak. V činžáku přisedlém ke škole je můj domov, tam stojí můj klavír, tam zůstaly moje noty, knížky, americká kamna, do nichž ještě včera přisypal táta koksu " možná , že ještě žhnou skrze začouzená slídová sklíčka? "

Čas stanovený na návštěvu paní Sylvy uplynul jako voda, takže se dostalo na mou poslední otázku: A co současnost ? Její vzpomínka na Ilju je čerstvá. To jí zavolal z Prahy, že bude pracovat v odborné porotě klavírní soutěže, která proběhne na ostravské konzervatoři a jestli se u ní může kvečeru zastavit. A tak se zrodilo krásné setkání dvou spolužáků z obecné školy, kteří si toho měli tolik co říct !
Od paní Sylvy vedly mé další kroky ke svinovské základní škole, kterou Ilja Hurník se Sylvou Stuchlou navštěvovali. Pořídil jsem několik jejích snímků, nejvíce mě zaujala socha na stěně školní budovy. Ztvárňuje učitele národů J.Á.Komenského v neobvyklém oblečení - pumpkách. A tyto dobové kalhoty podle paní Sylvy zřejmě tuto sochu zachránily před zničením Němci, kteří v ní nerozpoznali tento náš český národní symbol a nikdo z místních českých občanů jim to po celou dobu okupace "nebonznul". Ze Svinova jsme se pak vydali do rodiště Ilji Hurníka - "staré" Poruby, abychom zde vyhledali Hurníkovu vilku. Našli jsme ji ve velké zahradě, v sousedství největší vily tehdejšího továrníka p. Blažeje, kde nás přivítala jeho 85 letá neteř. Také ona nám velmi ochotně vyprávěla své vzpomínky na své blízké sousedy: " Hurníkovi byli velice inteligentní a vlastenecká rodina. Ilja byl už od narození hudebně nadaný. Také jeho tatínek hrál krásně na harmonium a jeho maminka hezky zpívala v porubské sokolovně. Vzpomínám si, jak mu jeho dědeček, dlouholetý rektor Bárta, koupil nové housličky. Pro nás, pro děcka z dědiny, to bylo něco ! Iljovi jsme se za to smáli, ale pan rektor nás napomínal - Děcka, tak přestaňte se mu smát, Ilja bude jednou virtuóz ! Jenomže pro nás to bylo slovo úplně cizí a tak jsme na něho volali - Iljo, ty budeš virto? ! Naše rodina měla pak celý život o Iljově hraní, skládání i psaní dokonalý přehled díky jeho mamince Slávce, která až do svého vysokého stáří psávala dlouhé dopisy mé tetě, Boženě Blažejové, která se dožila též devadesátky. Nezapomenu nikdy na to Slávčino písmo. Ona nepsala, ale přímo tiskla ! Také Iljova sestra Šárka, co si vzala skladatele Petra Ebena, nás tady navštívila, i se svými třemi chlapci. Nedávno jsem napsala Markovi, jak se mi líbí, když v televizi mluví s tak velkými osobnostmi (pozn. v pořadu Na plovárně) a byla jsem moc ráda, že mi Marek odepsal a moc mi děkuje - mám ten jeho dopis pořád doma schovaný. "



 
Před deseti lety oslavil Ilja Hurník své životní jubileum v Hlučíně
 
24. říjen r. 2002 se stal pro studenty a zaměstnance hlučínského gymnázia svátečním dnem. Hudební skladatel, klavírista a spisovatel Ilja Hurník zavítal do Hlučína a zúčastnil se benefičního pořadu, věnovanému jeho osmdesátým narozeninám.
   Benefici uspořádalo Gymnázium Hlučín ve spolupráci s Kulturním centrem v Hlučíně. Záštitu nad ní převzalo město Hlučín. Jeho starosta Petr Adamec přijal významného slezského rodáka Ilju Hurníka v obřadní síni hlučínské radnice, kde se tento host zapsal do městské kroniky. Po obědě v radničním sklípku si I. Hurník prohlédl náměstí, na němž si zavzpomínal na své dětské začátky, kdy z děhylovské železniční stanice coby devítiletý chlapec docházel pěšky na své první hodiny klavíru. Tomuto ranému životnímu období se věnuje rovněž ve své knize „Dětství ve Slezsku“.
   V místním kulturním domě si I. Hurník se zájmem prohlédl výstavku, na které kromě žákovských výtvarných prací a úspěchů gymnazistů byly instalovány také ukázky z mistrova hudebního i literárního díla, dobové fotografie, novinové články a mj. i notová partitura jeho slavnostní znělky, kterou zkomponoval pro hlučínské gymnázium u příležitosti 75. výročí jeho vzniku. A touto znělkou byly zahájeny také oba benefiční pořady. Jeho program byl sestaven jako kytička gratulací, uvitá ze slezského kvítí, a byly oslavou celého Slezska i jeho slavného rodáka. V hudební části programu vystoupili současní a bývalí studenti gymnázia ( R.Mžik- housle, A.Viliš - kytara, M.Gajda - klavír, J.Janiš - klavír, M.Duciucová, M.Leciánová,  L.Vrchovecká - flétny, J. Budirský - saxofon, členové Smíšeného pěveckého sboru se sólistou M.Liškou a za klavírního doprovodu V.Kadlecové, členky tanečního oboru ZUŠ, členky Folklórního souboru Buriánky), ale také další hosté, např. Dětský pěvecký soubor DOMINO ze ZŠ I. Hurníka v Opavě, Slezský soubor H.Salichové, žáci hlučínské ZUŠ  (kromě výše jmenovaných M.Koska - lesní roh a členky tanečního oboru a členové tanečního souboru COMBO). V literární části programu vystoupili studenti sekundy s ukázkami básní a povídek hlučínské spisovatelky Jany Schlossárkové (za její osobní účasti) a moderátorská čtveřice ve složení maturantů    L. Kozáková,  E. Mikulčáková , J. Bordovský a P. Prášek mj. předvedla ukázky z knih Ilji Hurníka( Dětství ve Slezsku, Kapitolské husy). Členové školního rádia Omega (M.Schoffer, O. Lasák, P.Kocián) připravili videozáznam rozhovoru se synovcem oslavence Markem Ebenem (natočili ho v Praze) a jeho gratulaci " na dálku" pak promítli všem přítomným divákům, včetně překvapeného strýčka . Poté studenti M.Skibová a J.Humplík pozvali oslavence na jeviště a společně se starostou města P. Adamcem mu popřáli k jeho významnému životnímu jubileu.  S vedoucím rádia Omega M. Schofferem pak I. Hurník uskutečnil zajímavý rozhovor, v němž se mj. vyznal k lásce ke svému rodnému Slezsku, jeho lidovým písním a tradicím : "….Morava má v sobě něco dívčího, slunného. Tam vládl král Ječmínek, který se vyhříval na Slunci v lánech žita, kdežto Slezsko, to bylo ovládnuto duchem a mýtem Ondráše, bytostí noční, temnou, děsivou. Marná věc, Slezsko je dotčeno severem, a když pozoruji slezské písně, tak jsou naprosto odlišné od moravských i českých - ten obrovský rozsah mezi melancholií, snivostí a humorem, až černým. Našel jsem jednu slezskou píseň, kde si mladá žena uvědomuje, že má starého muže a rozhoduje se ho omladit tak, že ho spaří horkou vodou - prosím Vás, hledejte někde jinde takovouhle píseň! Jsem zkrátka pořád  kořeny zapuštěn do téhle země…" Zmínil se také o tom, že večer se v Ostravě uskuteční koncert, v němž zazní jeho kantáta Maryka, kterou zkomponoval právě na slezské lidové texty. Na otázku ohledně jeho koníčka - astronomie, I. Hurník odpověděl: "... sice nevím, jestli vstoupím do historie hudby, ale v astronomii již trčím tím, že se jeden asteroid nazval mým jménem. Tak si představte, že teď lítám mezi Marsem a Jupiterem, že mám v průměru asi 8 až 9 kilometrů - to je slušné - a kromě toho, je tam takový objekt asi navždycky. Tady si člověk uvědomuje svoji pomíjivost, kdežto ten obrovský balvan má naději na delší život.“