Není balvan jako balvan

Jiří Bárta 15.10.2012

Porubský rodák, hudební skladatel Ilja Hurník, reagoval na mé předchozí příspěvky takto : „…našel jsem na Internetu několik Tvých statí, moc mě potěšily, jak jsou přesné. I to, žes pojednal o paní Sylvě. Je to opuštěná žena a asi sotva kdy čekala, že se takto octne na veřejnosti. Měl bych k Tobě ale jednu prosbu. Až se zase dotkneš našeho rodného kraje, upozorni, že je to Slezsko, že má přesné historické hranice, o čemž mnozí nevědí nic a označují proto Slezsko jako „severní Moravu“. Musí se s tím něco udělat ! Žasnu, co všechno se o historii Poruby zachovalo, o ničem z toho jsem neměl ponětí, ale ani můj otec a asi ne ani náš dědeček. To se ví, člověk je takto připraven o jisté představy. Teď se dovídá, jaké machinace, spory a kravály provázely stavbu porubského kostela, tak podobné našim současným. Já jsem, jak jsem kdysi slyšel, napsal, že ten kostel vystavěli zedníci bez plánu, jen ze zbožnosti… Tím víc však vynikají případy jako bylo porubské eratikum " (švédská žula).

Můj tatínek mi v dětství vyprávěl, jak si jednou na schůzi obecní rady vzal slovo: "Za doby ledové se ze severu sunul Evropou ledovec a strkal před sebou kameny. Když se posunul k nám, roztál a ty kameny po něm zůstaly. Jeden leží v našem potoce. Je to nejjižnější bludný balvan z celé Evropy, ohromná zvláštnost. Dopravíme ho na náves a bude z něho pomník."

Žádný velký dojem neudělal. Sedláci se dost nadřeli s kameny na polích a jestli nějaký nevadí, pak ten v potoce. Ale jeden osvícený sedlák plácl stokorunu na stůl, prý první počinek, jeho soused musel plácnout rovněž, za chvilku tu byla kupka peněz a začal nevídaný podnik. Chlapi odvedli vodu z potoka jinudy, balvan se obnažoval, až tu ležel jako temně rudý pecen. Dopravit jej na náves, na to by asi stačily dva páry koní, ale to by nebylo ono.

Toho památného dne se do železného vozu zapřáhla celá Poruba. Dovlekli jej na laně přes kopce a podoly na náves jako ženich nevěstu. Tam na balvan čekal betonový sokl, do něhož Porubští zapustili kovovou krabici se snímky, známkami, mincemi, i s věcmi denní potřeby pro archeology příštích věků. A 28. října roku 1928 byla sláva. Z kamene hlásal nápis:
Svornost v obci, mír ve státě.
Přišla válka. Poruba pobouraná, vyhořelá, ale kámen zůstal. A ves přišla i o slávu nejjižnějšího eratika. Našlo se jedno ještě jižnější. Inu, marnost nad marnost. Ale v paměti zůstal den, kdy Poruba táhla za jeden provaz…

"Díky Tobě mám na očích fotku, který udivuje naše hosty. Říkají, že na takovou úroveň se sotva která ves vznesla.“

O porubském bludném balvanu toho bylo napsáno již poměrně hodně, ale zaujalo mne, co tím I. Hurník myslel, když se zmiňoval o stavbě porubského kostela. Pročetl jsem si tedy pozorně jeden z mála dochovaných nejstarších ucelených dokumentů o historii Poruby sestavený panem farářem Josefem Bystřičanem z r. 1903 a ejhle ! Našel jsem nejen to, co tolik I. Hurníka udivilo, ale také člověka, který v r. 1788 novou kostelní věž stavěl, stejného jména, jako mám já, možná tedy mého praprapředka. A také jméno mého pradědečka (zcela určitě) Ignáce Bártu, tehdejšího starosty Poruby.
(autor RNDr. Jiří Bárta)