O sto let staré fotografii

Název povídky vychází z nápisu tehdejší fotografické firmy, do níž se před sto lety vydali naši prarodičové s celou svou početnou rodinou. Tehdy netušili, jak těžké životní chvíle jim osud připraví a že tato fotografie bude jedinou, na níž je objektiv zachytil všechny pohromadě. Z povídky jsem se například dověděl, že  u fotografa  řídící B. vybuchl: „ Já řeknu našim Sokolům, že tu máte viset France Josefa. A jediného Sokola s manželkou už tu neuvidíte.“ Do života dědečkovy rodiny ale těžce zasáhla 1. světová válka. Nejdříve si odvedli nejstaršího syna Miroše. Brzy poté přišel úřední list: „Vojín Miroslav B. obětoval život za svou vlast. Kolomeje, Halič.“ Poté vojáci odvedli Vláďu. Z války se brzy vrátil se španělskou chřipkou, kterou nepřežil. Přes Porubu se přehnala povodeň, do  divoké Porubky spadnul malý chlapec. Zdeněk se za ním vrhnul a vytáhnul z ledové vody, ale sám toto hrdinství zaplatil svým životem. Inženýr chemie Otakar se ve fabrice nadýchal jedovatého plynu, lékaři mu už nedokázali pomoci. Boženka toužila po klášterním životě, jeptišky ji přijaly, ale brzy poslali domů se souchotinami a posléze také pohřbili.
Povídka poté končí:  „ Zatímco jí otec dohrával na varhany Klášterní zvonky, ostatní, byli už jen čtyři, Slávka, Miládka, Boleček a Lumírek, se vrátili z porubského kostela, doma si rozsvítili svíčku, odříkávali si růženec. A tu se objevil otec, svěsil se zdi zarámovanou fotografii a praví: Děti moje, plačte, máte proč, ale mně dopřejte, abych se radoval, abych děkoval Pánu Bohu za to, že mě tehdy přivedl k tomu fotografovi. Kdybych se byl zalekl, nebo jen zpozdil, nebyl by na obrázku Miroš, Vláďa, ani Zdeněček, ani… no ten… (Otakar, šeptl někdo)…ano ,Otakar a Boženka. Ale jsme tu celá rodina a navěky! Ani válka, ani nemoc nás z obrázku neroztrhá. Až se sejdeme tam nahoře, vždycky shlédneme naň dolů a rozsadíme se tak, jak to ve TOTOFOTO určil nebožtík, náš milý pan fotograf.“
Po přečtení povídkyl jsem svému bratranci Iljovi napsal, že „Notýsek“, že mám k povídce TOTOFOTO drobnou připomínku….
Načež mi Ilja obratem odpověděl: „ Milý Jiří, svým dopisem jsi mě potěšil. Jsi poslední pamětník mých předků. Tu fotografii mám léta na očích. Aby to, co jsem o ní napsal, byla povídka a ne dokument, přejmenoval jsem našeho dědečka Bártu na Buroně. Od babičky jsem slyšel vždy jen Miroš, ale díky Tobě vím, že to byl Jaromír.“

Autor: Jiří Bárta