Rozhovor s kronikářem Gymnázia Josefa Kainara v Hlučíně

Otázka:
O Vašem pracovním i osobním životě, stráveném  na hlučínském gymnáziu, toho víme hodně, ale Váš osobní životopis před nástupem na něj už tolik znám není. Mohl byste nám alespoň stručně popsat svou životní cestu do r. 1983 ?
Odpověď:
Rád. Myslím ale, že moji kolegové – vrstevníci o mé předchozí profesní kariéře vědí dost, ti mladší pochopitelně méně. Takže případným zájemcům z jejich řad na sebe prozradím něco málo z mých životních údajů.
Mí nejbližší předkové – děd a otec – byli kantory v Porubě a Ostravě, takže můj starší bratr i já jsme po maturitě na SVVŠ v Ostravě, Šmeralova ul.(dříve i dnes Matiční gymnázium) jaksi přirozeně vystudovali ostravskou pedagogickou fakultu (mou aprobací byly chemie a tělesná výchova) a mým prvním působištěm bylo Střední odborné učiliště (kuchař a číšník) v Šilheřovicích. Brzy po nástupu jsem založil rodinu, bohužel moje dcerka se narodila s nevyléčitelnou nemocí, vyžadující celodenní péči mé ženy, takže jsme plných 7 let žili z mého jediného, velice nízkého učitelského platu. Proto jsem svou kantorskou profesi opustil a nastoupil na mnohem lépe placené místo asistenta ředitele ŽDB v Bohumíně. Podmínkou zastávání této funkce však bylo doplnit si odborné vzdělání šestiletým dálkovým studiem na PřF UK v Praze – v oboru analytické chemie. Po jeho ukončení jsem zahájil na katedře analytické chemie téže fakulty rigorózní práci, kterou jsem úspěšně obhájil v r.1980 a zároveň složil i státní rigorózní zkoušku. Protože moje žena se po úmrtí naší dcerky mohla vrátit do  zaměstnání, vrátil jsem se i já znovu do školy – tentokráte na SOU obchodní v Hlučíně, kde jsem zastával 3 roky funkci zástupce ředitele. V té době jsem vypracoval pedagogické čtení s názvem „ Od verbalismu a encyklopedismu k tvořivému myšlení ve výuce chemie“, které  v krajské i celostátní soutěži získalo 1. místo, stejně tak i moje učební pomůcka „Struktura chemických látek“, kterou převzal n.p.Komenium Praha k sériové výrobě. Zřejmě jsem těmito svými „pedagogickými úspěchy“ na sebe upozornil ve vedení odboru školství Sm KNV natolik, že mi byla nabídnuta funkce ředitele hlučínského gymnázia za tehdejšího ředitele Jaromíra Volka, který odcházel v r.1983 do důchodu. I když jsem správně tušil, že na mou oblíbenou kantořinu už nebudu mít zdaleka tolik času, jako dosud, nedokázal jsem tuto nabídku odmítnout. Měl jsem tehdy teprve tříletého syna a vidina vyššího platu do budoucna sehrála při mém rozhodování také svou roli.
 
Otázka :
Kdybyste měl vyčlenit z celého svého ředitelského působení jedinou věc, o které můžete říct, že se Vám podařila, která by to byla ?
Odpověď:
Za oněch dvacet let prošlo gymnázium četnými změnami, museli jsme překonat nejrůznější problémy a jsem rád, že se nám to společnými silami většinou podařilo. Nejvíce si asi vážím toho, že po více jak desetiletém usilovném snažení se náš „Projekt transformace čtyřletého gymnázia na šestileté“ stal konečně realitou a byl zároveň začleněn do „Dlouhodobého záměru rozvoje vzdělávání v Moravskoslezském kraji“, což je dostatečná záruka toho, že v r.2009 budeme mít v Hlučíně úplné šestileté gymnázium.
 
Otázka:
Vy jste kromě plnění ředitelských povinností také několik hodin vyučoval. Budete rád vzpomínat také na svou kantorskou činnost ?
Odpověď:
Určitě ano. I když přiznávám, že nebylo po mne vždy jednoduché skloubit mé ředitelování s plněním mých vyučovacích povinností. Na druhé straně, na rozdíl od mnohdy nezáživné stereotypní „úředničiny“ jsem se ve třídě mezi studenty cítil jako ryba ve vodě, byl jsem mezi nimi vždy hodně rád a věřím, že i oni se mnou. Nezapomenu nikdy na spolupráci s mými „talentovanými chemiky“, kteří se ve třech případech stali v chemické olympiádě dokonce až krajskými přeborníky. Jejich dosažené  úspěchy byly určitě i pro mne tou největší odměnou.
 
Otázka:
Ze všech dosavadních ředitelů v 85 leté historii našeho gymnázia jste v něm působil nejdéle. Za oněch 20 let můžete jistě již dobře posoudit výhody a nevýhody svého dlouhého „funkčního období“.
Odpověď:
Jistě. Navíc jsem jako jeden z mála ředitelů řídil jedinou školu ve dvou zcela odlišných politických systémech. A to jak v „předlistopadové“ totalitní společnosti, s převládajícím centrálním řízením shora, tak v „polistopadové“ nově rodící se demokracii, v níž všechny střední školy získaly právní subjektivitu a tím i větší svobodu v rozhodování, zároveň však  spojenou s mnohem vyšší odpovědností za své počínání. I přes veškerou náročnost této přeměny jsem tyto demokratické prvky, stejně tak i novou „apolitičnost“ školy velice přivítal a pokládám je za největší výhodu „druhého“ období mého ředitelování. Být ředitelem tak dlouho na jediné škole však přináší také i další výhody. S přibývajícími lety totiž mnohem důkladněji poznáte schopnosti i možnosti svých spolupracovníků, lépe dokážete odhadnout míru a intenzitu jejich pracovních výkonů a předpokládané výsledky jejich práce. Je tu ale zároveň i jistá nevýhoda či nebezpečí. Můžete se totiž coby dlouhodobý ředitel jakoby „okoukat“, u někoho může vzniknout i pocit, že už nejste zajímavý jako jste byl dřív, že jste již vyčerpal nové podněty. Myslím si, že jsem si toto nebezpečí uvědomoval a bylo pro mne vždy výzvou neslevit z požadavků na sebe i druhé, nenechat poklesnout onu „laťku důvěry“, jejíž výšku jste svými zkušenostmi i léty řídící práce vybudoval. Jestli se mi to po celé toto dlouhé období podařilo, nechť posoudí jiní, ale domnívám se, že se mi vždy dařilo nalézat se svými spolupracovníky společnou řeč a že mohu svou řídící funkci opustit nejen s čistým štítem, ale i s pocitem, že moje práce měla smysl a zanechala na škole stopy.
Otázka:
Od doby, kdy jsem na našem gymnáziu studoval, se hodně změnila i jeho tvář a zmodernizovalo se i jeho vybavení. Které z těchto investičních či ostatních akcí Vám daly „zabrat“ nejvíce ?
Odpověď:
Dnes už si nevybavím zdaleka všechny, ale vím, že i když do našeho školství neproudilo nikdy tolik peněz, kolik by potřebovalo, v oblasti materiálního vybavení školy se nám toho přece jen podařilo poměrně dost. Mj. vzpomínám na nelehké budování půdního bytu pro anglické lektory, na rekonstrukci stropu, palubovky, větracího systému a osvětlení tělocvičny,na budování druhé učebny výpočetní techniky a šaten vedle tělocvičny, na plynofikaci kotelny a rekonstrukci ústředního topení, generální opravu střechy a fasády školní budovy, vybudování nového sociálního zařízení ve všech podlažích, na moderní vybavení obou jazykových učeben, zhotovení celoplošné počítačové sítě a tak bych mohl jmenovat dál a dál. Na co bych zde ale nechtěl zapomenout je poslední „akce“ mého ředitelování, a tou je rekonstrukce prašného školního hřiště, která byla zcela finančně zajištěna našimi sponzory školy . I když všechny tyto vyjmenované i nevyjmenované akce stály, zdaleka nejen mne, nemalé úsilí, jsem rád, že díky jim naše škola prohlédla, zkrásněla a vždy mě potěšilo, když mnozí její návštěvníci z jiných škol nám ji tak trošku i záviděli.
Otázka:
Na které další okamžiky ve svém působení na naší škole zcela určitě nikdy  nezapomenete ?
Odpověď :
Těch světlých okamžiků je naštěstí mnohem více, než těch temnějších. A jsem rád, že i ty se mi postupem času z mé paměti jaksi vytratily. Na co ale budu rozhodně velice rád vzpomínat, jsou např. oslavy 75. výročí, které se nám, myslím, podařilo společnými silami dobře zorganizovat a byly hodnoceny mnohými jejich účastníky jako opravdu velkolepé. Tolik absolventů, bývalých a současných profesorů školy asi už nikdy pohromadě neuvidím. Hezké vzpomínky mám také na benefici k 80.výročí narození slezského rodáka Ilji Hurníka, kterou jsme s úspěchem uspořádali v r.2002 nejen na počest jubilea autora naší školní znělky, ale také jako bezprostřední reakci na rozsáhlé povodně, které postihly v tomto roce mnohá česká města, takže finanční výtěžek z této benefice putoval   jakožto solidární pomoc do jednoho z nich – Veselí nad Lužnicí.
Otázka :
Co byste v závěru našeho rozhovoru chtěl ještě vzkázat svému nástupci a svým bývalým kolegům a kolegyním ?
Odpověď :
Na tuto otázku jsem už vlastně odpověděl ve svém úvodním slovu 78. výroční zprávy za školní rok 2004-05. Takže jen zopakuji, že bych si přál, aby se všichni snažili navázat na všechno dobré, co za mého vedení na našem gymnáziu již zakořenilo, na jeho historické tradice, na úspěchy jeho studentů, kterých dosahovali v nejrůznějších předmětových, kulturních i sportovních soutěžích. Patříme k menším školám, proto si musíme vážit každého, i sebemenšího úspěchu, kterého naši studenti v silné konkurenci všech středních škol v našem kraji dosáhnou. Měli by se i nadále cílevědomě snažit talentované studenty nejen nacházet, ale i motivovat a všemožně podporovat v této jejich záslužné činnosti. Dobré jméno školy totiž není obtížné ztratit, ale mnohem obtížnější je ho zase znovu získat.
A ještě jednu , podle mne důležitou věc bych rád svým kolegům a kolegyním vzkázal. Těm služebně starším, aby tolerovali mnohdy neuvážlivou horlivost v počínání či začátečnický „kopanec“ oněch služebně mladších, a těm mladším kolegům a kolegyním, aby zase respektovali schopnosti a praktické zkušenosti těch starších a dali občas i na jejich dobře míněnou radu. Není totiž všechno tzv. nemoderní nutně i zastaralé a špatné. Jedině tak se může zachovat velmi dobrá a přátelská atmosféra,kterou jsem měl to štěstí na našem gymnáziu po celá ta dlouhá léta osobně zažít.
Autor: RNDr. Jiří Bárta