Nikdo není zapomenut

Nemůže být krásnějšího věku, než ono období raného dětství, které s námi naše Monička prožila v letech 1972 - 1978.  Protože ho prožila se svou maminkou, pro kterou byla po celé šestileté období vším - každodenní prací i odpočinkem. Největší naší útěchou je, že i přes všechny bolesti fyzické, kterých si za svůj kraťoučký život vytrpěla víc než dost, netrpěla psychicky, neznala strach, stalo se z ní statečné děvčátko. Milovala svého čtyřnohého přítele - německého ovčáka Bleska, který se stal jejím nejvěrnějším ochráncem a kamarádem. Je možno říci, že byla dětsky šťastná, i přes krutý osud, který ji připravil o štěstí celoživotní.
Moje žena Libuška po celých 6 let (do zaměstnání se po mateřské dovolené nevrátila) o Moničku s největší obětavostí pečovala. Ta byla pod pravidelnou lékařskou péčí pediatra MUDr. Z. Urbana, přesto byla hodně náchylná k běžným onemocněním a návštěvy u lékaře byly velmi časté. V r. 1973 musela podstoupit chirurgickou operaci v zábřežské nemocnici, měla časté výhřezy konečníku. Ve výstupní propouštěcí zprávě byla stanovena diagnóza celiákie (Hertrova nemoc), což znamenalo dodržování přísné bezlepkové diety (absence potravin z mouky, která obsahuje bilkovinu lepek). Moučné výrobky (zejména pečivo) musely být nahrazovány sójovou moukou, z níž Moniččina maminka musela každodenně péct a vařit. Teprve po pěti letech jsme zjistili, že Monička netrpěla celiákií a bezlepková dieta byla zcela zbytečná.
V roce 1977 začalo naše nejstrašnější období našeho manželského života. Monička prodělala těžký zápal plic, který se znovu opakoval a žádná antiobiotika nezabírala. Na doporučení ostravských pediatrů jsme museli Moničku svěřit do péče dětské kliniky FN v Olomouci. Její maminka se odstěhovala do olomouckého hotelu, aby byla Moničce poblíž a mohla ji denně navštěvovat. Do konce života nezapomenu na onen den, kdy mi asistentka primáře sdělila hroznou pravdu - Monička se narodila s vrozenou nevyléčitelnou chorobou - cystickou fibrózou pankreatu nebo-li mucoviscidózou. Ještě dlouho mě děsila vyslovená věta: " Děti postižené touto nemocí umírají v raném dětství a dospělosti se nedožívají". Tuto tvrdou pravdu, že je naše Monička odsouzena k brzké smrti, že jen neznáme její přesné datum, jsem před svou ženou zatajil. Sám jsem nebyl ochoten se s ní smířit a vzdát se naděje na Moniččinu záchranu. Následující půlrok byl už pouze zoufalým pokusem o nemožné !
Nebudu zde popisovat onen marný boj ostravských lékařů po opožděném zjištění Moniččiny správné diagnózy. Velice nám tehdy lidsky pomohl pan primář MUDr. jiří Kandus,CSc., u něhož Monička denně inhalovala. Obstaral ze Švýcarska pro ni tehdy v ČSSR zcela nedostupný lék Bisolvon, který omezoval tvorbu mucolytických hlenů, ucpávajících dýchací cesty. Nepomohla ani naše zoufalá cesta do Vysokých Tater, kde jsme věřili v zázrak vysokohorského vzduchu.
Připojuji zde několik posledních fotek naší Moničky právě z tohoto pobytu, který jsme museli předčasně ukončit pro výrazné zhoršení jejího zdarvotního stavu.
V zoufalství jsem se obrátil na specialisty na cystickou fibrózu ze západoněmecké kliniky Kinderklinik der Universität Erlangen-Nürnberg, odkud jsem se dověděl, že  v BRD existuje Německý svaz pro boj s mukoviscidózou, s nímž úzce spolupracuje největší česká specialistka na tuto chorobu - MUDr. Věra Vávrová,CSc. z pražské fakultní nemocnie v Praze. Byl jsem šokován, že ostravští ani olomoučtí lékaři o její existenci nikdy neslyšeli, zatímco za hranicemi ji znají velice dobře !  Přestal jsem ostravským doktorům věřit a telefonicky se obrátil na MUDr. V. Vávrovou. Ta okamžitě souhlasila s hospitalizací v jejich motolské nemocnici a to i s Moniččinou maminkou. To, co pro nás tato paní doktorka následující měsíc udělala asi nejlépe vystihuje článek, který jsme v r. 1978 napsali do časopisu Vlasta v rubrice "Ejhle člověk !", podle něhož byl později natočen i příběh v televizních Bakalářích.
Nezkrácený text článku :
" Na téma Ejhle člověk ! vyhlášené ve Vlastě č. 7 jste nás zahrnuli příběhy, které potvrzují, že dobrý člověk ještě žije a v hojném počtu naplňuje své činy lidským obsahem. Dnes otiskujeme první z nich a zahajujeme tak kapitolu díků a obdivu prostému člověčenství.
Lékařská duše : Před rokem jsme prožili rodinnou tragédii, úmrtí šestileté dcerušky. Byly to hrozné chvíle, které nám pomáhala překonat vzácná žena, MUDr. Věra Vávrová, CSc. z dětské kliniky v Praze - Motole. Naše dítě si přineslo na svět skrytou, ojediněle se vyskytující nemoc. Celých šest let jsme o ní nevěděli, a když propukla, nechtěli jsme se s krutou skutečností smířit. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval, v domácí péči už nemohlo zůstat. Bylo nám jasné, že ani při nejlepší péči v nemocnici nemůže dítě zůstat bez přítomnosti své maminky. Ale tento argument nechtěli v Ostravě ani Olomouci přijmout. V zoufalství jsme zkusili se telefonicky domluvit s dětskou klinikou v Praze - Motole. Tehdy pro nás neznámá lékařka pozvala dcerku i s maminkou do její nemocnice.
Dnes si vůbec nedovedeme představit, jak by všechny ty kruté dny bez "tety doktorky" dcerka i její maminka vydržely. Několkrát denně přicházela do nemocničního pokojíku,n neúnavně věnovala dítěti vynikající lékařskou péči a její mamince dodávala psychickou sílu. Po měsíci pobytu nás, rodiče, dokázala tím nejšetrnějším způsobem připravit na to, co nás asi čeká.
Když jsme po nejdelší noci a posledním ránu stáli oba nad prázdnou postýlkou, měli jsme vedle sebe ženu, jejíž úloha lékaře už tady skončila, ale zůstal s námi Člověk. Ve svém žalu jsme poznali jiskřičku štěstí, že jsem díky tmuto člověku mohli našemu dítěti popřát hezké poslední chvíle bez smutku a pláče. Nikdy nemůžeme být paní doktorce Vávrové dost vděčni za setkání, při nichž v nás probouzela a nadále probouzí chuť a elán do dalšího života i touhu po novém zdravém dítěti. Snad je i její zásluhou ještě jedno budeme mít. A pak se dozví, že v Praze je jedna vzácná žena, plna citu a porozumění, jejíž slova dovedou pohladit bolavou duši. Velké díky, paní doktorko ! Libuše a Jiří Bártovi "

Den úmrtí naší Moničky nebyl posledním dnem, kdy jsme se s paní MUDr. V. Vávrovou viděli. Brzy poté nás pozvala do Prahy znovu, s cílem pozvednout nás ze dna propasti, ve které jsme se v únoru r. 1978 ocitli.  Snažila se mou zdrcenou ženu přesvědčit, že jediným účinným lékem pro matku, která ztratí své jediné dítě, může být pouze narození zdravého dítěte a to co nejdříve. Doporučila jí genetickou poradnu na pražských Vinohradech a v únoru r. 1980 jsme si mohli říct : " Tak jako  jsme v Praze jedno dítě ztratili, byla to opět Praha, kde jsme druhé získali".
Díky pražským genetikům se nám narodil zdravý klučina Lukášek, kterého jsme jeli velice brzy, s velkou kyticí v ruce, představit naší paní doktorce Věře Vávrové.
Měla z nás obrovskou radost.
Snad jen malý dodatek. Náš Lukáš je dnes profesorem češtiny na ostravském gymnáziu a zároveň i spisovatelem a básníkem (byly vydány jeho čtyři básnické sbírky a román Průvodci).

Jiří Bárta, Ostrava