Chybí mi létání

Seděla jsem tehdy s dědou v jeho obývacím pokoji. Zničehonic mě pochytila zvědavost jako už nesčetněkrát a obrátím se k němu.

"Dědo, pověz mi něco o sobě!"

Děda se na mne usměje tím svým něžným úsměvem a zahloubaný do myšlenek pomalu začíná vyprávět...

"Víš, že jsem vždycky miloval létání?"

Ovšem ani nedořekl první větu a už jsem mu do toho nadšeně skočila: "Ty jsi byl pilot???"

Děda se krátce zasměje a pokračuje ve vyprávění.

"Kéž by... Kdysi jsem pracoval na letišti, to ano. A také jsem se čas od času něčím proletěl. Ale panečku, to bylo! Nejkrásnější pocit na světě, ti říkám! Ovšem, s tím vším byl ámen po té události..."

Zmateně jsem se na něj podívala přes své mírně svraštěné obočí. "Co se stalo?"

"Můj bratranec se pokusil o emigraci."

"Cože???"

"Ó ano, stalo se to kolem roku 1951. Můj o deset let starší bratranec, se svou ženou a dětmi se sebrali, nasedli do letadla a namířili si to ke hranicím s Německem. Odtam měli přesednout na letadlo do USA."

"Oni chtěli letět do Ameriky? A co tam?" Nedalo mi to.

"Můj bratranec tam totiž měl vzdálené příbuzné z matčiny strany, kteří mu v té době odkázali firmu, tedy lépeřečeno továrnu na vázání knih. Byla to jedinečná příležitost. Jen škoda, že to nevyšlo..."

"Co se stalo?" Tušila jsem z dědova tónu, že nic pěkného.

"Chytli je. Přímo na hranicích. Rodinu naštěstí nechali být, ale bratránek dostal patnáct let v base. Ovšem to samozřejmě není všechno. Ne ne. Jakmile ho chytli, okamžitě začali prověřovat celou naši rodinu. Když zjistili, že já pracuju na letišti, byl konec. Dostal jsem zákaz přibližovat se na několik set metrů k letištím a samosebou také lítat v čemkoliv jiném než je bezmotorový větroň. Co víc, přišel jsem o práci a byl jsem zapsán do armády a poslán na zahraniční misi do Afgánistánu.
Po těch patnácti letech jsem ho potkal na nádraží, když jsem se zrovna vracel na misi. Skoro jsem ho nepoznal..."

"To je strašné..."

"Ano, ale nejhorší na tom je, že mi stále to létání strašně chybí..."