O nevšední obětavosti dědečka Antonína

O své babičce Anně Soukupové, rozené Voráčkové, a jejím manželovi Antonínu Soukupovi vypráví Helena Štěrbová
Přepsala Šárka Štěrbová
Babička Anna měla docela špatný život. Byla asi ze šesti dětí, přesně to nevím. Její tatínek byl strážním na dráze – ti bydleli v takových těch malých domečcích rozsetých kolem tratě a říkalo se jim vechtr. Měli na starosti vždycky určitý úsek tratě, který denně museli procházet a dívat se, jestli je všechno pořádku, jestli tam nejsou nějaké kameny na kolejích nebo něco jiného, co by mohlo vlak vykolejit. Velké platy nebyly, takže rodina žila dost chudě, a navíc babiččin tatínek vždycky, když dostal výplatu, šel do hospody a tam se opil. Domek, kde bydleli, byl kus dál od silnice a na kopci, takže viděli, jak se všelijak klátil, a tak se honem utíkali schovat. Když byl totiž opilý, tak je všechny bil. A vůbec, nebylo to nic hezkého v tom dětství.
Potom, když bylo babičce asi čtrnáct let, možná méně, poslali ji do služby k sedlákovi, kde spala v takové komůrce, kde se vůbec netopilo. Vyprávěla, že se jí zdálo, že ji vždycky do rána zamrzly oči. To ony ale nezamrzly, zřejmě měla oční záněty, takže se jí do rána slepily. Měla tam docela těžkou práci – pracovala pro hospodyni, u dobytka... zkrátka jako u sedláka.
Když jí bylo sedmnáct, osmnáct, chodila na tancovačky. A právě na tancovačce v hospodě poznala svého budoucího manžela. Jmenoval se Augustin Mareš a říkala mu Gusta. Vzali se a bydleli nedaleko Tábora, v Měšicích, dnes předměstí Tábora, a tam se jim narodila malá holčička. Když té holčičce byly dva roky, vypukla druhá světová válka a její tatínek musel narukovat. Potom už babička jen dostala zprávu, že padl ve válce.
Jednou jí potom přišel navštívit Gustův kamarád a přinesl jí kulku, kterou byl Gusta zabit. Jak ji získal? Když Gusta přebíhal z jednoho příkopu do druhého, nepřátelská kulka ho prostřelila, on měl ale na zádech tornu a na té torně měl ještě ešus. A tak kulka se zarazila v tom ešusu – prošla tělem i tím ruksakem a zůstala v něm. Tu kulku měla maminka schovanou v jednom – já jsem jí vždycky vyndala, dívala se na ní a taky jsem si s ní potom hrála.
Babička tedy zůstala sama s malou holčičkou jako vdova. Teď ale na chvíli odbočím a budu vyprávět o svém druhém dědečkovi, o jejím druhém manželovi.
Ten byl také v první světové válce a dostal se tam do takové velké bitevní vřavy, kde kolem něj padali všichni jeho kamarádi. On se modlil a prosil pannu Marii, aby ho zachránila, a když ho zachrání, že si vezme nějakou válečnou vdovu s dítětem a bude se o ně starat. A skutečně se zachránil, nebyl ani raněný, a protože to byl člověk, který bral všechno vážně, řekl si, že ten slib, který dal Panně Marii, musí splnit.
Když se vrátil na konci války, nastoupil do tabákové továrny v Táboře jako dílovedoucí. Babička tam mezitím taky dostala práci a byla tam jako dělnice. A protože babička byla hezká, měla tmavé vlnité vlasy a krásné modré oči, zalíbila se mu a začal se o ni ucházet, chodíval ji doprovodit do Měšic. Ale ta malá holčička, Růženka, ho nechtěla – měla přece jenom pocit, že přijde cizí člověk do rodiny. (V roce 1918 ji byl šest let.) Vydržela vzdorovat celý rok, babička nechtěla dělat něco proti její vůli, ale pak se nějak stalo, nevím jak, že ho vzala na milost.
Tenhle dědeček byl tak hodný, že pro Růženku skutečně udělal, co mohl. Když vychodila základní školu, bylo jí patnáct let, řekl, že půjde do penzionátu, což stálo dost peněz, aby se naučila německy. V tom německém penzionátu byla pouze tři česká děvčata, a to ještě jedna z nich byla dcerou milionáře, který měl potravinářské obchody Kulík po celé republice. A ta dívka byla Jarka Kulíková. S Jarkou maminka kamarádila až do dospělosti. I já jsem taky byla jednou na týden na návštěvě u Jarky v Humpolci. Ona si vzala továrníka, měli velkou továrnu na látky, nádhernou vilu, ale nemohli mít děti, a tak pořád chtěli, abych tam za nimi na týden přijela. Aby taky poznali, jaké je to mít dítě. To mi bylo osm let, když jsem tam byla. Já to říkám proto, že moje maminka pravidelně prý dostávala pravidelně všelijaké balíčky s jídlem, všelijaké cukroví, a Jarka nikdy nedostala žádný balíček, přestože měli všude obchody s proviantem. Taky maminka říkávala, že jí dědeček koupil kolo, to spolužačky vůbec neměly.
Mamince se v tom klášteře tak zalíbilo, že v ně, chtěla zůstat jeptiškou. Když to napsala domů, dědeček řekl, že to tak nenechá, dojel tam a za rok ji vzal pryč, protože věděl, že je to jen také pomýlení, a že by to nebyl život pro ni.
Potom si s babičkou, protože to byli pracovití a šetrní lidé, postavili domek v Táboře. Babička vyprávěla, že celý týden neměli maso, ale jen bramborová jídla – jen v neděli, k obědu. Ale nakonec měli docela hezký domek.
Pak moje maminka Růženka začala chodit s mým tatínkem, který byl také z chudé rodiny, a chtěli se vzít. Protože tatínek vystudoval veterinární lékařství a potřeboval k provozu také auto a zařízení ordinace, a to všechno stálo dost peněz, dědeček se rozhodl, že ten domek prodá a že ty peníze dá růžence jako svatební dar. A to si myslím, že bylo zrovna takové veliké gesto, jako když si řekl, že až se vrátí, tak s vezme válečnou vdovu s dítětem. Zrovna tak. Když se tak nadřel a našetřil na ten domek, a byl jistě šťastný, že ho má, že se dokázal rozhodnout, že ho prodá a peníze zase dá té Růžence. A to ani nebyla jeho vlastní.