Televizní kraťasy

GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 GABRIELA KOPCOVÁ
 
 
 
 
TELEVIZNÍ KRAŤASY
 
 
 
 
 
 
OBSAH:
První televizní vlaštovka .....  2
První televizní hit..................  4
Televizní třesk.......................  5
Televizní diagnózy.................  7
Rychlá dvojka .......................  9
Nejlepší televizní divák ........ 11
Nejlepší televizní pořad......... 14
Zpívá celá rodina ................... 16
Cvičí celá vesnice ................... 18
Televizní recepty..................... 19
Hodina pravdy ....................... 22
 
 
 
 
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ VLAŠTOVKA
 
První vlaštovka jaro nedělá,“ říká se u nás, ale první televizor ve vsi, to bylo hotové pozdvižení. O to víc, že si ho pořídila nejstarší občanka. Byla tomu zřejmě předurčena, protože její vnuk se v nedalekém městě učil na televizního opraváře. Nastoupil v září a už po Vánocích přijel k babi Fany s malou bedýnkou, černobílým televizorem.
Spuštění prvního televizoru bylo předznamenáno instalováním antény, a to na střeše malé chaloupky jak klícka. Střecha vesnických domů byla vždy významným signalizačním prostorem. Obzvlášť v zimě jsme sledovali, jak se komu kouří z komínu. A najednou nám do zorného pole přibyla televizní anténa. Sice zatím jen jedna, ale něco takového nám nemohlo ujít.
„Je to strašák na ptáky?“
„Ne, to je posed pro ptáky.“
„Nebo, že by věšák na prádlo?“ zajímali jsme se o novinku. A to dá rozum, že srocení lidu bylo na místě.
Tušili jsme, že anténa je pouze špička ledovce. To hlavní se odehrávalo uvnitř. A právě odtud babi Fany vyšla, aby nás uvítala. Přes oblíbené vesnické teplákové oblečení měla ještě starou zástěru s laclem. Samozřejmě, i v zimě chodila po venku v dřevákách.
„Jo, venkovanům čouhá sláma z bot,“ říká se posměšně, a my toho byli svědky. Ovšem zapomíná se, že při své zaostalosti, jsme občas schopni udělat velký, o to odvážnější evoluční skok. A k tomu se schylovalo.
U příležitosti spuštění prvního televizoru značky ATOS, nás babi Fany pozvala na předváděčku. Ano, slyšíte správně! A kupodivu se našlo už tehdy i pohoštění. Podávaly se buchty, dokonce i cukroví a k pití zavoněl grog. Tyhle pochoutky byly náhodně získané ze sousedství, kde se ten večer právě konala doderná.
Pro ty, kteří to neznají, jen uvádím, že doderná je malá hostina na ukončení draní peří. A sedraným peřím se naplňovaly peřiny a polštáře, které byly důležitou součástí věna každé nevěsty. Neodmyslitelně se stávaly základem každé domácnosti.
Spuštění prvního televizoru bylo také něco důležitého a slavnostního. Šestice draček popadla u sousedů židle, pití, dobroty a přestěhovala se k babi Fany. Na místě, kde se na nočním stolku v parádní světnici krčil televizor, dostaly dračky první řadu. Ostatní jsme se vměstnali nastojáka. Společně jsme sledovali puštěný televizor s obrazovkou, která bíle zrnila a běhaly přes ní všelijaké čáry.
„Ještě se musí pootočit anténou,“ dostalo se nám informace. Tento malý technický nedostatek, jak naznal vnuk babi Fany, byla chlapská záležitost.
„Jen ať mi nerozeberou celou střechu,“ připustila si jedinou starost babi Fany. A my, děvčata a ženské, jsme zatím ochutnávaly sladkosti a zároveň jsme se v bledé televizní záři měly na co koukat. V parádní světnici, podle zvyku vévodila postel. A na ní trůnily parádně vystlané peřiny, ale co peřiny, pravé péřové duchny! A kdo jiný by tohle měl víc docenit, než dračky peří. Taková naducaná duchna, když vás zalehla, tak vám málem vyrazila dech.
„S tou kdo se přikryje, z postele nespadne,“ nesly se pochvalné hlasy. A takové duchny ležely na posteli vystlané hned tři nad sebou. Tyčily se vedle malé televizní bedýnky jak hora Atarat. Málem jsme zapomněly, proč jsme tady. Konečně chlapi hrdinně zvolali „Už“, a tak všichni napnuli zrak tím správným směrem.
A to bylo něco! Vpadli jsme pohledem přímo na ledovou plochu, kde krasobruslařky předváděly svá kouzla, piruety a skoky s rozevlátými sukýnkami. Kápli jsme na přímý přenos z mistrovství v krasobruslení. Nikdo z nás si nemohl vzpomenout na cizí vzdálené město, kde se ten zázrak odehrával.
„A to se tam bruslí právě teď? A my to hned vidíme?“ vznesl někdo zásadní dotaz.
„Jo“, přesvědčovali jsme se navzájem, a pak už si každý přisadil po svém.
„V těch sukýnkách jim musí být na ledě zima ,“ zaznělo z davu.
„A je jim vidět, až kdo ví kam,“ přidala komentář i babi Fany.
„Proč si to před sebou neposype, když pořád padá!“ zazněly i úsměvné rady. Ale hlavní číslo mělo teprve přijít. On takový evoluční skok se někdy i trochu zadrhne. A když se před námi na obrazovce objevil komentátor, zmlkli jsme, aby nám neušlo, co řekne. Ještě předtím jsme uslyšeli jednu z draček:
„Jéjdamane, on se sem na nás dívá. A já jsem si nevzala čistou zástěru,“ zaznělo z první řady.
„Fakt, Lojzko, dívá se sem! Tak dělej, běž se honem domů převléct!“ radily vedle sedící babky a smíchy div nespadly ze židlí.
„A co ji posíláte měnit zástěru?“ bouřili chlapi. „Hlasatel za chvíli zmizí, ale my se musíme dívat na ty vaše zástěry pořád! Tak buďte Lojzce příkladem a zástěry dolů!“ provokovali.
A co myslíte, jak vše dopadlo? Nu ano, předváděčka končila naším zástěrovým striptýzem. A naším zástěrovým striptýzem začínala i nastupující televizní éra.
 
 
 
PRVNÍ TELEVIZNÍ HIT
 
Prvním televizním hitem se u nás ve vsi staly sportovní přenosy. Obzvlášť, když se odehrávalo mistrovství v hokeji, tak jsme zásluhou televize měli bohaté zimní žně. Tehdy i my, ženské, jsme si tento sport vychutnávaly. Zasloužila se o to naše Emilka, ze které se najednou stal úžasný televizní sportovní fanda. Ona vám ve fandění převálcovala i naše muže, a to už bylo co říct! Je pravda, že v televizním přenose je hokej především pastva pro oči. Komentář sportovního reportéra je zde jen slabý odvar dřívějšího vysílání v rádiu. Naštěstí však teta Emilka správné fandovství při televizních přenosech obnovila.
Překvapovala nás všechny, jaký má ve svých letech dobrý hlasový fond. Její povyk šlo kolikrát při hokeji v televizi zaslechnout až na náves! A my, ženské, jsme se cpaly k ní do domu, abychom byly přímo u toho. V ničem neslevila a vždy uplatnila svůj styl a svoje způsoby. Vysloužila si tím i přezdívku a začalo se jí říkat Picfanda.
Je třeba zdůraznit, že Picfanda neznamenalo nic hanlivého. Naopak, toto pojmenování mělo svou hloubku. Zkrátka, byla ve fandění tak dobrá, jako třeba v malířství Piccaso. Přitom „Pic“ mohla být zkratka od slavného Piccasa, tak jak se jeho jméno píše. A „fanda“ je fanda,“ to dá rozum. Dohromady Picfanda.
Je také známo, že fandovství u  ženských je mnohdy sporné. Ale Picfandě se nikdy nestalo, aby ječela či vyskakovala u televize ze židle jen tak zbůhdarma. Dovedla všechno prožívat naplno, a to výhry i neúspěchy. Dovedla i nás ženské vyprovokovat, že jsme s ní šermovaly rukama, nohama, ale sólo za nás všechny měla ona.
„No tak, na co čekáš! Rozjeď se!“ rozohnila se hned na začátku utkání. „Jen to zkus! Dělej, hni sebou! Neváhej a přidej!“ bouchala pěstí do stolu. „No jo, to je samé dudli dudli,“ projevila i netrpělivost, ale nadšeně znovu vedla hráče do útoku:
„No tak, tref se do toho štrikovanýho, jestli to umíš. A jestli ne, běž se pást! Ale co pást? Běž si raději pro motyku a hokejku zahoď!“ dovedla dát najevo i zklamání. „Běž s tím na řepu! Tam bys taky nebyl nic platnej. A nejen ty… Ty taky a ty zrovna tak. Jste všichni zralí akorát tak na krupičnou kaši, na knedlíky se zelím. Možná ty, ty jedinej, by ses trefil. Ale to by před tebou musela bejt chlupatá obrazovka, viď? No tak, mužně vpřed. Ale co děláš? Nasyp si popel pod nohy, když pořád padáš. Nebo si běž raději odpočinout! Vidíš, a máš to! Jen seď poslušně na lavici. Seš tam jak špaček na jasanu. Ale pozor! Už to bude... Znovu na led. Dělej! Jeď! Teď, nebo nikdy! Strč toho noviska do pytle! A zavaž! Rychle! Pohni, ty betóne! Vymeť ty pavučiny z branky! No konečně! Gól… gól… gól!“
Jo, vážení, není gól, jako gól. Ty přepasírované od naší Picfandy jsou nezapomenutelné dodnes.
 
 
TELEVIZNÍ TŘESK
 
Řeknu vám, ten pravý televizní třesk šlo doopravdy zažít jedině na vesnici. Překvapila nás hlavně rychlost, s jakou se televize šířila. Doposud jsme byli zvyklí počítat na prstech, kdo má na vsi koně a kdo jen kravky. Později jsme hlavně počítali, kdo má auto a kdo ho nemá, ale to bylo poměrně zdlouhavé. O to víc jsme se těšili, jak po novotě budeme rozpočítávat televizory. Ale s nimi se vše odehrálo moc rychle. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak tu bedýnku měl každý.
No, byl to pouze jeden televizor na jeden dům. Naštěstí určitá změna na sebe nedala dlouho čekat, protože zdejší Pepička nelenila a jako první si pořídila dva televizory najednou.
„Není možná? A že zrovna ona?“ šlo od ucha k uchu. Ona totiž Pepička nám připadala trochu pomalejší. Neprovdala se, a jak se říká, ve svých čtyřiceti letech byla stará panna. Odmalička měla také vadu řeči. Při koktání si v pauzách vypomáhala údivem a častým vyslovováním hlásky óóó. Takže pro nás byla ÓóóPepi. A ÓóóPepi se pro svou přezdívku nezlobila. Smála se, i když se o ní říkalo, že nesvede nakrmit ani králíky.
Králíky nenakrmila, ale televizory si pořídit uměla.
„Nač jí to bude?“ rozebírali jsme celou tu věc. A to jsme si mysleli, že má dva televizory proto, aby jeden mohla mít v ložnici a druhý v kuchyni. Vůbec nás nenapadlo, že si je nechá oba nainstalovat do kuchyňského výklenku, postavené pěkně jeden vedle druhého.
„Óóó, to jsou jak óóómoje děti,“ hladila je a pouštěla si je oba zároveň. A jelikož tehdy byl pouze jeden program, viděla dvakrát to samé.
„Dávejte na ni pozor,“ žádal nás doktor, když se vše dozvěděl. Ale my jsme ho uklidnili, že dva televizory má hlavně kvůli tomu, kdyby se jeden porouchal.
Televizory tehdy byly hodně poruchové. A ÓóoPepi, když jí vypověděl televizor, tak ve své pomalosti dovedla obdivuhodně zrychlit. Kdepak, aby si pozvala opraváře do domu.
Na nic nečekala, vypůjčila si kočárek, naložila porouchaný televizor a hajdy s ním pěkně po svých až do města do opravny.
Tady měla přednost. Opravář, vnuk naší babi Fany, jí někdy k opravenému televizoru přidal ještě další televizor, co už nešel spravit. To jí nevadilo, ba právě naopak! ÓóóPepi byla navýsost spokojená, že má doma docela slušnou sbírku televizorů. Zaplnila s nimi své dvě obyvatelné místnosti málem až ke stropu.
„Jen aby je nezačala krmit a přebalovat!“ měl opět starosti náš doktor, když ji potkal na cestě z města, jak v kočárku veze další televizory.
„Ale kdepak!“ ujišťovali jsme ho. Nestrpěla, aby na nich byl třeba jen drobeček. Každý den je otírala z prachu. A postupem času, co se týká televize, byla dokonce za hvězdu! Televizní vývoj postupoval rychle, takže k televiznímu programu přibyl program druhý. ÓóóPepi si pořídila jeden televizor, na kterém měla stále naladěný první program a na tom dalším druhý program. A zase si pouštěla oba televizory najednou – měla opět své Duo. Ale jaké? Neobyčejné!
„Óóó, představte si ten zázrak,“ informovala nás, „na jednom televizoru ukazují, óóó jak hoří. A v druhém televizoru, ještě dřív než v tom prvním, se už óóó hasí. Óóó, v jednom televizoru někdo klepe a v druhém hlásí: Óóó, tos klepal ty, maličký!“ libovala si.
Zažívala s televizí mnohem víc dobrodružství, než dovedly programy nabídnout. Zatímco my jsme se mordovali, tehdy ještě bez dálkového ovládání, s přepínáním programu jednoho na druhý, ona už sledovala svůj osobní program. A hlavně si pořizovala televizory další a další, které byly modernější  a s větší obrazovkou. Ale ty měla jen pro parádu. Nedala dopustit na své Duo. Nechtěla se od svých televizorů ani hnout a stále méně vycházela ven. Když přestala chodit i na pohřby ve vsi, tak jsme ji podezřívali, že něco „jejího“ zrovna dávají v televizi. Ale mýlili jsme se.
„Óóó, oni ti pochovaní mi óóótaky na pohřeb nepůjdou,“ omlouvala svou neúčast. Pravdou však bylo, že jí nohy přestávaly sloužit. A tak po celou dobu pohřbu držela doma smutek. To měla zavřené i své Duo televizory. Dokonce přes ně dala černý ručně háčkovaný smuteční šál a čekala při otevřeném okně, až šli lidé ze hřbitova. Teprve pak smuteční šál zase složila do skříně a její život mezi televizory pokračoval. Ale škoda, netrval dlouho.
Při jejím pohřbu, jak si přála, putoval její smuteční televizní šál s ní do hrobu. A co sbírka televizorů? Byla rozsáhlá, to ano, ale nebudete mi to věřit, oblíbené Duo televizory ÓóóPepičky tam nebyly. A kam ty se poděly, to nikdo nevěděl? Anebo snad, to její poslední přání znělo ještě jinak?
 
 
 
 
 
TELEVIZNÍ DIAGNÓZY
 
„Co si myslíte, marodi, že kvůli vašim televizním příznakům si pořídím nová čísla diagnóz,“ hřímal doktor. Nebral si na nás žádné servítky. „Trochu života do toho umírání!“ bylo jeho úsloví a velice nerad si na naše televizní neduhy pořídil zvláštní zápisníček – chorobníček. Byl totiž zapřísáhlý odpůrce vší doktorské písařiny. Dokonce hlásal, že dobrý doktor se obejde bez zdravotní sestry, bez receptů a ordinaci má víc prázdnou než plnou. Možná kvůli tomu anebo kvůli všemu jsme měli doktora rádi. Přijížděl k nám do vesnické ordinace z města jednou za týden. Nebyl žádný měšťák. To se pozná hned, jak s námi uměl zacházet.
„Žádné okolky – jasně a stručně!“ napomínal nás, když jsme se mu svěřovali se svými problémy. Měl jednu výhodu. Nepotřebovali jsme pro něj hledat žádnou přezdívku. Jmenoval se Rychlík. A jako doktor dělal svému jménu čest. Léčil opravdu rychle.
Měl ve zvyku zaparkovat svoje terénní auto hned na návsi. Do ordinace šel pěšky úzkou uličkou. Po cestě ale nezahálel. Bílý plášť a orazítkované recepty nosil v síťovce a pro psací potřeby sahal do kapsy saka. Chůze samotná byla znamením, že ordinuje. Léčil za pochodu. Stačilo, když nás potkal, a hned poznal, jak na tom jsme.
„Spals v růžích nebo omlazovals angrešt?“ kýval na dotyčného, ať jde k němu blíž. „Že tys tloukl špačky celou noc!“ směřoval k jádru věci. Jeho pozornosti nic neušlo.
„Člověče, z tebe ještě teď zpívá slivovice!“ odchytil i toho, kdo se mu chtěl vyhnout. „Potkal tě komín, nebo co?“ opravdu mu na nás záleželo. Obzvlášť Rychlé šípy, důchodce, měl v merku.
„A co ty chodíš jako bys měl hřebík v patě!“ všímal si každé maličkosti. „Kulhat se v mém rajóně nebude,“ přizastavil a už na ohnutých zádech postiženého psal potřebný recept.
Na takový rychlorecept jsme kolikrát schválně čekali v místě, kde parkoval. Někdy se vytvořila i fronta, přičemž naše ohnutá záda sloužila jako vyšetřovací pult. Pokud se pacient mohl ohnout, dostal recept, ale nemohl žádat neschopenku. Pro neschopenku jsme museli přijít do ordinace. I když i tady bylo ještě síto na pacienty. Ještě v čekárně se někdo mohl uzdravit. Vypovídal se dalšímu čekajícímu pacientovi, vyslechl rady, a tak si vzájemně pomohli.
Přímo k  doktorovi do ordinace se dostal jen málokdo. A když už, tak nás doktor naučil shrnout veškeré potíže do jedné jediné věty, která mohla obsahovat nanejvýš sedm slov. Platilo to i pro upovídané ženské, které se neobešly bez toho, aby ho neoslovily „pane doktore“. Chvíli to trvalo, ale časem jsme si všichni zvykli. A fungovalo to. Dokonce vznikla i ustálená úsloví, která plně vystihovala naše potíže. Jako například:
Pane doktore, mám břicho, jak vypůjčený.“
„Pane doktore, srdce mám jak v kleštích.“
“Pane doktore, bruslí mi v hlavě,“ nejčastěji svoje potíže popisovaly ženské. A muži, ti si také přišli na svoje:
„Vypil jsem asi žiletky.“
„Zvracím jak Diana.
„Vlasů mám jak mráz na psím hovně.“
Divili jsme se, jak panu doktorovi byla po jedné větě jasná diagnóza, kterou v našich chorobopisech převáděl do čísel.
Jenže s nástupem televize se ustálené potíže pacientů začaly měnit. Pan doktor musel zavést nové pojmo – diagnózy: jako třeba uhranutí televizí, anebo jsme si uhnali televizní mozoly. Někdo místo toho, aby byl moc nazpívanej, byl najednou moc nadívanej. Také ubylo pacientů, které doktor léčil za pochodu. Nemohli jsme ohnout záda, aby na nich napsal recept. Bolely nás. A k tomu jsme měli i nasezené zadky. Najednou nám už nebruslilo v hlavě, ale měli jsme podle předpovědi počasí v televizi rovnou meteorologickou hlavu. Také jsme trpěli na půlnoční křeče v nohách, ale ne po tancovačce, ale z toho, že jsme se bez pohnutí i přes půlnoc dívali na televizi.
A tak panu doktorovi přibyly akutní případy, ke kterým vyjížděl i v noci. Začaly se vyskytovat dokonce televizní úrazy.
Raději nebudu jmenovat, která televizní divačka se už v sedm hodin večer usadila u televize do křesla a to tak, že měla skrčené nohy pod sebou. V této poloze skrčence usnula. Vzbudila se o půlnoci a nevstala. No, vlastně vstala, ale hned upadla. Nohy si přeseděla natolik, že se jí udělal neskutečný výron v obou kotnících.
„Co mi to děláte?“ naříkal doktor víc než jeho pacientka s promodralými kotníky. „Kvůli vám abych zavedl novou kolonku - televizní úrazy.“ Psal si do svého notýsku podivné zkratky a značky. A my, co se týká jeho rychloléčby i nových diagnóz, jsme se ho často ptali, jestli z těchto svých zkušeností nepodá nějaký zlepšovací návrh na ministerstvo zdravotnictví?“
„A to byste chtěli? Povolali by mě do Prahy, a kdo by vás léčil?“ strašil nás.
Ale, pane Rychlík, vy byste se k nám rychle vrátil,“ věřili jsme, že se stejně neobejde bez nás, jako my bez něho.
 
 
 
RYCHLÁ DVOJKA
 
Štěstím bylo, že s nástupem televize, jsme u nás měli k dispozici ne jednoho, ale rovnou dva televizní opraváře. Byli to Matez a Vetez. Přitom Matez znamenalo malý televizní začátečník a Vetez velký televizní začátečník. Dohromady tvořili takzvanou Rychlou dvojku. Jezdili všude na potřebné opravy spolu ve dvojici. Ono to bylo i nutné. Naše televizní bedýnky obsahovaly plno všelijakých lamp a nejporuchovější z nich byla jakási PCL. Její číslo si už nepamatuji, ale jako na potvoru, hnízdila si ta mrška v televizoru na nejméně vhodném místě. Vetez se k ní se svou velkou rukou nedostal. Pak ji machr Matez musel svou malou rukou vyměnit. Ale Vetez vlastnil zase auto. A tak z města, kde dělali v opravně, jezdili až po práci i po vesnicích.
Jejich služby byly opravdu k nezaplacení. Vetez, jak se říká, lepší míchal karty a Matez s nimi lépe hrál. Pojmenování Rychlá dvojka si plně zasloužili, jenže těch oprav stále přibývalo.
„Kde zas ta slavná Rychlá dvojka vězí!“ nejvíc bědoval náš doktor, když musel k akutnímu případu až do domu jako první. Vyslechl od nemocných tetiček a babiček, co je všechno od paty až po hlavu bolí, a pak se nezapomněl zeptat na to nejdůležitější:
„A co televizor, ten vám jde?“
„Jéjda, panáčku, ten taky nejde. Neuměl byste ho spravit?“ byl často žádán.
„Televizní absťák“ – věděl hned, která bije. A na to dával jediný lék.
„Jo, teta, uzdravím i vaše pejsky, kočky, kozy, ale na televizor vám pošlu opraváře. A než se dostaví, tak si myslete, že v něm dávají od Jiráska Temno,“ radil jim. A nám, mladším, si kolikrát postěžoval, že kdysi platilo pořekadlo - kam nechodí slunce, tam, chodí lékař. „A teď, kam včas nedojde televizní opravář, tam musím já!“ vzdychal a dával echo Matezovi a Vetezovi, kde a u koho se mají zastavit přednostně.
Vycházeli si takto vstříc, protože tehdy mobily nebyly a telefon měl málokdo. Co jsou to telefonní budky, jsme ani nevěděli. Proto jsme pro Rychlou dvojku zřídili v naší hospodě něco jako informační centrálu. Jedině tady si Matez a Vetez mohli v klidu převzít veškeré nashromážděné požadavky na opravy televizorů a i ty urgentní od doktora. Na zdejší hospodu bylo vždy spolehnutí.
„Funguje dobře jako ta nejlepší sekretářka,“ pochvalovali si opraváři.
„Klidně by se to zde mohlo jmenovat Centrála či Rychlé dvojky?“ navrhovali našinci. Ona naše hospoda šla vždy poctivě s dobou.
„Tudy procházejí dějiny,“ tvrdili místní štamgasti a cítili se odpovědni za vše, co se týkalo hospody. Rádi vzpomínali na dávné časy. Jak se kdysi hospodě říkalo U Šatlavy, pak zase Na Hraně... A když se v poválečné době začalo říkat místo hospodský hostinský a z hospody byl hostinec – tak to neuhodnete, jaký nápis odtud zářil do daleka?
„Hostinec – U HOSPODY!“ se to tady jmenovalo. Sice ne dlouho, protože z města přijela nadřízená delegace v černém autě a „že by to by takhle nešlo!“ Když už, tak ať si to zde hostinský pojmenuje po sobě,“ nabízeli mu výjimku.
„Ale pánové, já se jmenuji Mrkvička. A aby to tady bylo U Mrkvičky...“ zdráhal se.
„A co hostinec pojmenovat podle hospodského psa?“ vložili se do debaty vždy přítomní štamgasti. S velkou ochotou se hrnuli sundat i ceduli s nápisem „Hostinec u Hospody.“ A za nimi se zpod stolu zvedal i pes.
„Jedeš, potvoro!“ odchytil psa pohotově hostinský a vystrčil ho za dveře k záchodkům. „Je to takový nalezenec. Chudák, ani jméno nemá...“ omlouval se. „Bude tady Hostinec s velkým H!“ sliboval uctivě a oddechl si, až dotyční pánové odjeli.
Ale hospodský pes jméno měl. Chudákovi, nalezenci, na znamení totality dal hospodský jméno Kreml. A to se pak u něho v hostinci vedly velké řeči a do toho si každý přisadil: „Kreml, fuj! Kreml, lehni!“ Ale bylo stále těžší takto psa oslovovat či dokonce okřikovat.
„Hele, co kdyby se i hospoda jmenovala Kreml?“ dál popichovali štamgasti. Zmlkli až tehdy, když pes dostal krycí jméno Vlčák. Líbilo se jim, že jejich oblíbenec do této rasy měl daleko. „Vypadá spíš jako kříženec šakala s papouškem!“ bavili se.  A přičinili se, aby se pod krycím jménem U Vlčáka ujal i název hostince.
Bylo to pro všechny velká úleva. I v tom, že jakmile se hospoda, vlastně pohostinství otevřelo, pes Vlčák si lehl na práh a vartoval. Kdo chtěl dovnitř, musel vrčícího psa překročit. Z tohoto důvodu bylo od návštěvy hostince odrazeno dost lidí, hlavně cizích – žádní nezvaní hosté, žádná kontrola. Navíc, pes neměl rád střízlivé návštěvníky. Po setmění dovnitř pouštěl jen ty našince, ze kterých bylo cítit pivečko, či slivovička. Opozdilci si tedy už doma museli přihnout, a pak mohli psa klidně překročit. Opilé měl Vlčák moc rád. Ti si mohli vedle něho na práh lehnout a při odchodu klidně o něho i zakopnout. Co víc si návštěvník tehdejšího hostince mohl přát?
Bohužel, věk psů běží třikrát rychleji, než nám. Cedule „Pohostinství U Vlčáka“ se přestěhovala na jeho hrobeček pod strom za hospodou. Bylo to smutné i veselé, protože s jeho odchodem se začalo blýskat na lepší časy. Spolu s televizí se i naše hospoda otevřela více světu.
„Budeš to muset napsat černou křídou do komína,“ radili štamgasti hostinskému, jak by se zdejší pohostinství mělo jmenovat. Neujal se navrhovaný název Rychlá dvojka ani Centrála. Ke spokojenosti všech se zde začalo hospodě říkat „Hostinec u Sekretářky“. A s tímto názvem jsme přečkali velmi dlouhou dobu.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ DIVÁK
 
Přišlo to samo sebou, že jsme se zároveň s televizí starali i o to, jací jsme televizní diváci. Nejvíc se u nás objevilo televizních maniaků, ale chtělo to něco extra. Například o uznání usilovaly telepracantky - divačky, které se naučily při televizi plést svetry, žehlit a zašívat prádlo. Ovšem, po čase se objevili i tací superdiváci, na které jsme se chodili dívat místo televize.
K takovému zoufalému činu nás vyburcoval zdejší občan Vorel. Vlastně, strejček Vorel, jak se na vsi říká. Ten proseděl u televize málem celý den, a ještě se chlubil, že si dává budík na popůlnoční televizní film.
„Jen aby to byla pravda!“ pochybovačů se našlo víc než dost. A tak jedné měsíční noci zvonil budík o půlnoci skoro v celé vsi. Početný houf zvědavců směřoval pod okna strejčka Vorla. Tam jsme se v namodralé televizní záři utábořili a vsázeli se, kdo vydrží déle nespat, zda náš superdivák či my. Mnozí z nás si zdřímli, ale díky několika vytrvalcům, jsme se přesvědčili, že strejček Vorel opravdu sledoval celý noční film. Zaslouženě se stal nejobětavějším televizním divákem.
Ale obětavý divák ještě nemusí být ten nejlepší? Měli jsme ještě další želízko v televizním ohni. Za nejlepšího televizního diváka – vlastně divačku byla nominovaná i naše sousedka tetka Bětka. Stalo se to naší zásluhou. Jako správní sousedé jsme si navzájem viděli nejen do talíře, ale i na televizi. My jsme si však těch letmých i běžných pohledů k ní užívali víc.
Tetka Bětka žila již dlouho v rozlehlém selském stavení sama, ale sama se na televizi nedívala. Většinou si hověla na otománku se svými domácími mazlíčky – se dvěma psy. Říkala jim společným jménem Huberti a fakt faktoucí, i oni koukali na televizní program. Zrovna tak její kočky v počtu sedmi – jejich sedm Simeonků. Pro ně nechala dokonce v kuchyni vysekat a rozšířit to své okno. A to všechno z toho důvodu, aby kočičky alespoň zvenku, když zevnitř nemohly sedět na parapetu, pěkně jedna vedle druhé, a odtud se také dívat na televizi!
„Jsou tam všichni jak ve výkladu!“ přicházely se k nám ujistit především telepracantky, že není jen práce. K samotné tetce Bětce na návštěvu nikdo, kromě naší rodiny, nechodil. Dělo se to z prostého důvodu.
Tetka Bětka z celého rozsáhlého selského stavení obývala právě jen tu jednu místnost s televizorem. A v její televizárně se kromě otománku nacházela už jen kamna, místo kredence jí stačila police s potřebným nádobím. U stolu zbylo místo akorát pro jednu rozviklanou židli. Takže, při naší početnější návštěvě si nebylo kam sednout. Huberti nás na televizní otománek nepustili. A pak tu bylo ještě něco!
Teta, když máte jedno okno jak výkladní skříň, tak proč jste to druhé malé okýnko, co vede do chlíva, ještě nenechala zazdít!“ přemlouvali jsme ji, protože to dovnitř její televizárny nepěkně páchlo. Nepěkně proto, že ve velké stáji chovala jednu jedinou kozu, aby měla čerstvé mléko po kočky. A z  malého okénka byly cítit  kozina a hnůj.
„Kvůli vám budu zazdívat okno?“ mávla nad našimi nápady rukou. Ráda nám zopakovala, co jsme již od ní věděli dávno. A to, že velcí hospodáři si pořizovali stájové okénko, které vedlo i do světnice, kde se spalo. Byl přece nutný dohled, obzvlášť, kde se chovali koně...
„Ale teta, kdepak jsou ty koňské časy!“ hleděli jsme předejít jejím vzpomínkám.
„No právě! Buďte rádi, že moje koza Libuška není kozel,“ uzemnila nás vždy představou ještě většího puchu.
Ještě to by nám scházelo!  Vždyť kozel je cítit na sto honů! To jsme raději tetku Bětku podpořili, aby se se svými psy a kočkami stala nejlepším televizním divákem. Ale ještě víc jí fandily telepracantky. Zrovna se jí chystaly oznámit, jaký je pro ně nedostižný vzor, když sousedka onemocněla a musela odjet do nemocnice. Ještě ze sanitky nám v žlučníkových bolestech sdělovala, kde mají Simeonci svých sedm misek, do kterých musíme nalít čerstvé mléko od kozy Libušky. A kde je hrotek...
„Teta, není problém!“ uklidňovali jsme ji, že po dobu, co bude v nemocnici, adaptujeme její pejsky. A slovu jsme dostáli. Přestěhovali jsme k nám Huberty i s otománkem. Kočky, ty jak je známo, patří k domu. Způsobně seděly na parapetu okna, nedívaly se dovnitř televizárny, ale spokojeně se vyhřívaly na sluníčku. Naplnit pro ně sedm misek kočičím žrádlem, to také nebyl žádný problém. Akorát, že jsme je nemohli plnit čerstvý kozím mlékem, protože když jsme šli podojit kozu, nespustila mléko. A to ani kapku! Přitom jsme postupovali správně, se všemi svými znalostmi. Věděli jsme i to, když se člověk na kozu ráno špatně podíváte, může do večera chcípnout. A tak jsme se snažili se sladkým úsměvem a jemným zaharašením hrotku přistupovat k dojení.
Jenže koza, ustájená ve velké stáji na volno, nejdřív zdivočele běhala ode zdi ke zdi a když se konečně dala zachytit, nechala se trochu zkrotit. Stoupla si na zadní a hlavu a strčila do okénka. V této pozici nastojáka se jednomu z nás podařilo umýt vemeno. A to bylo všecko. Koza stála s hlavou v okýnku, které vedlo k tetce Bětce do televizárny, a do hrotku nekápla ani kapička mléka.
„Jak chceš!“ vyhrožovali jsme jí, protože tohle všechno se odehrálo ráno, a my čekali, co bude večer. Do té doby o nepodojené koze věděla celá ves.
„Mlíko ji musí tlačit! Ještě se nechá ráda podojit,“ přicházely rady. Jedna nám připadala nad zlato:
„A co se přestrojit za tetku Bětku, vzít si její šátek a mít její zástěru?“ dostali jsme doporučení.
Nedalo se nic jiného dělat. Nastalo velké rozpočítávání, kdo v přestrojení půjde dojit. Hádejte, na koho to slovo padlo? Teta Bětka byla pomenší, a když prý se já trochu nahrbím a šátek dám víc do čela...
Co k to mu dodat? Koza stála zase u žlabu na zadních s hlavou v okýnku, a já v přestrojení umyla akorát vemeno. Do hrotku zase nic, ani kapička mléka. Napadlo mě, jestli svou roli také nehraje čas, doba, kdy tetka Bětka chodí kozu dojit. Večer vždy  čerstvé mléko nalévala mňoukajícím Simeonkům po Večerníčku.
„Už je Večerníček?“ volala jsem tedy z chléva na zvědavce venku. Myslela jsem, že se podívají na hodinky, ale oni to vzali doslovně. Šli k tetce Bětce do televizárny a pustili rovnou televizor. A ejhle, povedlo se! Po chvíli se ozvala znělka Večerníčku. Koza Libuška ještě víc vrazila hlavu do okénka a já učinila poslední pokus. Začala jsem dojit a koza spustila mléko a jako by teklo samo!
Tak je to tedy! Nešlo jen o přesný čas. Nejdůležitější pro kozu, aby pustila mléko, byla puštěná televize, jak jsem si ověřila v dalších dnech. Nemusela jsem se ani za nikoho přestrojovat a dojení šlo jak na drátku.
„Jo, i já dojím kozu Libušku  nastojáka,“ potvrdila nám i tetka Bětka po návratu z nemocnice. A puštěná televize, to u ní  šla stále.
A tak se nedalo jinak! Koza Libuška byla vyhlášená nejlepším televizním divákem. Při dojení se na ni chodili dívat nejen našinci, ale i televizní nadšenci z okolních vsí.
 
 
 
NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ POŘAD
 
Nebudete mi to věřit, ale největší účinek ze všech televizních pořadů na nás měla Chvilka poezie. Kdysi za nedělních večerů končily v televizi zprávy, a než začal hlavní pořad, přišla ta vzácná chvilka pohody. U stolečku s vázičkou seděl či stál recitátor a svým hlasem vnucoval básnická slova. Každopádně to bylo příjemnější, než když nás teď burcuje z polospánku hlasitá reklama. Spásné verše přicházely za doprovodu jemné hudby a nesly se jako by z velké dálky. Vůbec nevadilo, že při Chvilce poezie nám vzácné pojmy šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezanikly, jen se ukryly jinde, všude kolem nás.  A my je pak znovu nacházeli na místech, kde by je nikdo nečekal.
Například, doposud jsme u televizoru trpěli docela obyčejnou samomluvou. Ovšem po Chvilkách poezie jsme se docela slibně vypracovali. Už nám nestačily jednovětné výzvy, jako třeba: „Dej s tím pokoj! Nechej toho! Už toho bylo dost!“, s kterými jsme posouvali zdlouhavý pořad dál. Najednou vám i strýček Tomáš nasadil laťku své samomluvy pěkně vysoko. Když celou neděli rybařil a držel u vody bobříka mlčení, tak doma u televizoru měl „povídavou“. To neslyšel ani naše klepání na dveře, jak zaujatě hleděl na obrazovku a vedl svou:
„Kterej pak ty seš?
Ty nejsi muž z Respiria?
Aha, ty mi povíš, jak se dělá na rožni ryba.
Kdepak, ty chceš odnaučit kouřit kuřáky?
Těm já už dávno utekl z lopaty.
Dřív jsem obsluhoval jen svou hubu,
teď si dám raději hudbu. Hudbu z Respiria!
A ryba, ta je přece nejlepší v řece a živá.“
No prosím, takový projev po Chvilce poezie nemohl být náhoda. Jeho pronesená slova jsem zapsala a všichni mi dali za pravdu: Stačí přidat název „U televize“ a na světě byla jako nová.
„A takových básní ‚jako nových“ přibývalo. Nic nám nebránilo, mít vlastní televizní, nebo-li ve zkratce Izní poezii. Samomluvou, když je člověk s televizorem sám, začínalo trpět stále víc jedinců. Ale i v početné rodině se objevovaly obdobné projevy. Netrvalo dlouho a Izní poezii jsme začali dělit individuální a kolektivní.
U kolektivní Izní poezie je tedy autorů víc. A právě jednu z prvních kolektivních básní jsem zaznamenala přímo u nás doma. Jen si ji poslechněte a zajisté se vám bude zamlouvat:
„U TELEVIZE         
Někdo zvoní!
Kam šel?        
No, a svítí!
Venku prší.
Pejsku, lehni!
Který mamlas?
Dej televizi nahlas!“
Snad kromě učitelů nemá nikdo rád rozbor básní, ale pokud se jedná se o určité novum, můžeme k tomu něco málo podotknout. Je si třeba uvědomit, že v televizním diváckém kolektivu nikdo nebude plýtvat zbytečnými hovory. Tím pádem každé slovo musí mít potřebný náboj a obsahovat danou atmosféru. A to, že naše první kolektivní Izní báseň z velké míry zachycuje netelevizní okamžiky? Je přece nádherné, co všechno jsme ještě schopni při televizním programu zaregistrovat.
Někdo zvoní! postřehli jsme při televizi všichni, ale stačilo, aby jeden z nás to zdůraznil.
Kam šel? zní pak otázka, při které nebudeme pátrat, kdo konkrétně na zazvonění zareagoval pohybem. Podstatná je skutečnost, že se vůbec někdo uprostřed nejnapínavějšího okamžiku přinutil vstát od televize a přemístil se jinam.
A zvolání No, a svítí! je nápověda k tomu, v jaký důležitý čas se děj odehrává. Navíc venku prší… Donutit se k takovým postřehům při televizi bude stále obtížnější.
Pejsku, lehni! Jak ohleduplné, že při televizi se nemá rušit ani domácího mazlíčka. Chudinka malá, ještě aby se i on šel podívat ven! Vždyť stačí, že někdo ruší nás. A kdo? Který mamlas?  
Já vím, nemělo by se takto dopředu soudit. Ale je prozřetelné zavčas dát televizi nahlas! Je třeba zachránit, co se dá. A to i celou nastupující Izní poezii.  Domnívám se, že i z těch pár řádků si ji oblíbíte. A kdyby přece jen měl někdo tuto pocitovku za nedokončenou, tak přidáme rozuzlení.
„Jejda, dobrej večír, tetko Bětko, naše milá sousedko!
To je tedy mizerie, když vám nejde televize.
Pojďte k nám, já vám dám – židli.“
 
 
 
ZPÍVÁ CELÁ RODINA
 
Nejen u nás, ale i v sousední vesnici dělali vše proto, aby se zúčastnili televizního soutěžního pořadu Zpívá celá rodina. Jenže my jsme horko těžko dávali dohromady třígenerační rodinu, která by dobře zpívala, a to od prarodičů až po vnuky. Kdežto u přespolňáků měli výhodu. Jedné rodině se tam už dlouho říkalo Vídeňský orchestr. Všichni, jak staří tak mladí, muzicírovali a zpívali jedna báseň. V jejich čele neochvějně stál  nejstarší z nich, zasloužilý důchodce, který zamlada pobýval v cizině. Údajně ve Vídni povýšil i na skladatele Vídeňského orchestru.
„Ten? Ten mohl akorát tak ve Vídni skládal uhlí,“ zlehčovali jsme náskok přespolňáků, jak jen to šlo.“ Ale když oni vsadili na zasloužilého důchodce, tak my na nerozvážného mladíka Asuta.
Asut, jak jste se možná dovtípili, byla také přezdívka. Někteří z vás si určitě vzpomenou na Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Právě do této soutěže se náš vojín Jára Obal, jak se doopravdy jmenoval, statečně přihlásil. Už tehdy spoléhal na své muzikantské základy v rodině. Jeho děda by zaručeně i dneska zahrál na harmoniku a zazpíval nějakou tu písničku, tipovali jsme. Járova matka dovedla zvesela výskat, tedy juchat. Byla ve svém oboru profesionálka a všude, i z okolí, ji zvali kvůli tomu na svatby. V záloze jsme si ponechali Járova otce, který dobře pískal na prsty. Ale tím pravým tahounem, ať si kdo chce, co chce říká, byl pro nás Asut.
Jára, už jako kluk dovedl zmáčknou dědovu harmoniku, jistě pochytil i něco z matčina výskání a z otcova pískání. Nezůstal však jen u toho. Hudebně se projevil, když jako desetiletý dostal od kamaráda starou kytaru. Nenapadlo ho nic jiného, než ji ze všeho nejdřív nalakovat. To se ví, že ztratila zvuk. Svou nevědomost chtěl napravit tím, že si za našetřené peníze si koupil kytaru zbrusu novou. Ale osud tomu chtěl, že kytaru hned ten den, co si ji pořídil, tak ji zapomněl ve vlaku. Už ji nenašel. Učil se tedy hrát na všechno, co mu kdy kde přišlo pod ruku. Svůj hudební nástroj nikdy neměl, ale vsadil na zpěv.
Ano, jako voják základní služby se hudebně zocelil. Přihlásil se ještě se dvěma  kamarády do armádní soutěže umělecké tvořivosti. Zpívali ve třech. Jenže každý voják musí být především mužný, nebojácný a otužilý. A tak ráno před soutěží nemohli vynechat rozcvičku, i když pršelo. Jako naschvál se všichni tři nachladili. Na soutěži pak Jára zpíval fistulí a ti dva zbývající jako kňouři.
Zpěv se jim nevydařil. Ale Jára Obal si pohotově půjčil od jednoho účinkujícího kytaru a přesedlal na jiný obor. Soutěžil před tou samou porotou, jenže kytara se mu rozladila. Ale on hrál a hrál, dokud mu oblíbený nástroj nebyl odebrán. Dostal doporučení, aby se raději přece jen věnoval zpěvu.
S tím se však Jára nespokojil. Ještě stihl další kategorii. Ani nevěděl, kdo mu podstrčil harmoniku. Uvítal to, protože tento nástroj se nemusí ladit. Šel do svého boje naostro. Až při vystoupení přišel na to, že zrádná harmonika měla vykuchané jazýčky.
Pravý muzikant se však nikdy nevzdává! Hru na harmoniku imitoval a zkusil do toho radostně výskat. Na závěr dokonce zapískal i na prsty. Dnes bychom jeho projev vyhodnotili přinejmenším jako repování. Ale tehdy o něčem takovém porota neměla žádné tuchy. Její výrok zněl: „Věnovat se raději opravám hudebních nástrojů.“
Od té doby si Asut pěstuje alespoň hudební zjev. Po skončení vojenské služby má vlasy dlouhé jako struny, čelo jak harmoniku, uši jak činely, nos jak pikolu, břicho jak propadlý buben. Vypadá jako virtuos. A nyní se mu nabízí poslední příležitost, jak své hudební úsilí za celý svůj dosavadní život zúročit.
A představte si, že svůj dosavadní život opravdu zúročil. Asut se nám oženil. Ale kdyby jen to! Přiženil se do rodiny Vídeňský orchestr k přespolňákům. Tady si z dívčího tria vybral nevěstu. Se svatbou se spěchalo, takže jak u nás, tak u nich z televizní soutěže Zpívá celá rodina sešlo. Místo toho se u přespolňáků odehrávala svatba. Na ni zpívala celá vesnice. Ale stejně, bez všech soutěží,  se nedostižným idolem svatebního veselí stala naše občanka, nastávající tchýně Vídeňského orchestru, svým jucháním. Nikdo na ni neměl. Její výskání jsme slyšeli od přespolňáků až k nám do vsi.
 
 
 
S TELEVIZÍ CVIČÍ CELÁ VESNICE
 
Když jsme pro nedostatek schopných zpěváků upustili od účasti v televizním pořadu Zpívá celá rodina, tak jsme alespoň uspořádali akci - Cvičí celá vesnice. Také jsme hleděli na to, aby při cvičení byly zastoupeny všechny generace. Kupodivu seniorů se přihlásilo nejvíc. Za střední generaci se přehlídky zúčastnily pouze maminky a přibraly si k sobě své malé děti.  Také za omladinu vystupovala jen děvčata. A to jsme ještě já se sestrou musely těch puberťaček ujmout, aby si nepletly cvičení s diskotékou. Nadchly se nejdříve pro aerobik, který tehdy letěl v televizi, ale nakonec přesedlaly na strečink, který se jim zdál modernější.
Nu co, hlavně, že se pak v určený den sešlo dost obecenstva. Do místní sokolovny se hrnuly davy.
 „Jen aby si davy nemyslely, že jsou na sletu, nebo na spartakiádě,“ právem se obávaly puberťačky. Nebyly daleko od pravdy. Já se sestrou jsme byly od nich jen o málo starší, do sletů jsme měly daleko, ale spartakiádu jsme již zažily, ale hlavně  jsme byly odchované pravidelnou dlouholetou ranní rozhlasovou rozcvičkou.
„Život je pohyb!“ zavelela vždy máma ráno po šesté hodině ranní, otevřela okno v pokoji a pustila nám nahlas rádio. Tam se ozvala znělka a už to šlo: „Stoj vzpatný, úklon vpravo, úklon vlevo, raz, dva, tři, raz, dva, tři... upažit... podřep... vztyk...  
„Raz, dva, tři,“ počítaly jsme také, ale v leže. Napjatě jsme poslouchaly, kdy za dveřmi zakňučí pes, jezevčík, že chce dovnitř. Pustily jsme ho k sobě, ale jen proto, že jsme ho naučily cvičit místo nás. Broček se radostně převracel na podlaze, vyskakoval a točil se dokola za svým ocáskem a vydatně štěkal. Vypadalo to, jako by v pokoji cvičila rota vojáků. A my si zatím v posteli vychutnávaly lenošení. Alespoň jsme si cvičení  nezprotivily a zkusily ho pak organizovat. Bavilo nás i všechny kolem sebe vydatně  povzbuzovat.
„Strečink… strečink!“ skandovaly jsme do rytmu magnetofonové hudby, když   jsme vedly děvčata při vystoupení na značky.
„Strečink… strečink!“ vyprovokovaly jsme obecenstvo k odezvě. Škoda jen, že jsme to po vzoru puberťaček, přehnaly s doplňky na sportovním oblečení. Všechny jsme  na sebe navěšely nákotníčky, nátepničky, k tomu všelijaké čelenky, smyčky, mašličky. Ty se nám při cvičení začaly uvolňovat a některé i nezadržitelně padat.
„Strečink… strečink!“ poskakovaly jsme opatrněji a o to hlasitěji vytleskávaly rytmus.
„Svle-čink, svle-čink, svlečink,“ ozývalo se hlučně ze sálu. Aplaus sílil, ale my na to neměly nervy a skončily jsme dřív, než jsme měly.
 Maminky s dětmi uspíšily svůj nástup, aby nás zachránily. Ale jejich milé vystoupení a svěží hudba ke skladbě mi něco připomínaly.
„Raz, dva, tři...raz, dva tři,“ notovaly jsme si i se sestrou, ale to už se kdo ví odkud  vplížil do sokolovny náš jezevčík. Přiváben rozcvičkovou hudbou se vmísil mezi maminky a děti na cvičící plochu. Začal štěkat, převalovat se na záda, točit se za svým ocáskem. Mrňata se zastavila nejdřív, pak i jejich maminky, a obecenstvo vstávalo ze židlí. Nu ano, sestavu docvičil po svém jen Broček.
„Hafík!“ dětičky byly u vytržení nad pejskem.
„Hafink...hafink...hafink,“ bouřilo to v sále. Dalo nám to práci všechny uklidnit a pejska vyvést ven.
„Dobrá, ať si při cvičení nejvíc užije nejstarší generace!“ vracela jsem se se sestrou do sálu. Ale co to?  Důchodci zůstali sedět na židlích a před sebe na pódium si nechali přinést televizor. Nebyla to žádná atrapa. Malý přenosný televizor, který měl anténu jak bič, si nechali pustit. A při pořadu, který zrovna běžel, začali náhle protahovat svá strnulá těla a kroutili se všelijak. Jo, také natahovali krk, aby jim na obrazovce neunikl ani duch. Dávali si ruce na kolena, ramena dozadu, zkusili se i jinak  protahovat. Na řadu přišlo i vrtění hlavy, či podpírání brady...
„Televizní lehčink… lehčink…lehčink,“ skandovali si přitom. Jejich sestava byla opravdu cvičení s televizí. Největší úspěch však měl přídavek. On totiž majitel televizoru, když si ho šel vzít zpátky,  snad nechtě přepnul program.
„Dej tomu zvuk! Nahlas, nahlas...“ bouřilo to v sále. Na obrazovce začínal finišovat fotbalový  přenos!
„My se taky chceme dívat!“ Najednou jsme televizní lehčink cvičili všichni. Lépe jsme se usadili na židlích a natahovali jsme krky a skandovali jsme: „Televizní lehčink nejsou žádná rychlá gesta, každej si může vybrat pohyb podle svého gusta.
Hromadné sledování televize sportovních přenosů se tedy odehrálo prvně u nás. A dodneška máme v zásobě nové styly cvičení, které svět ještě nezná. Je to Hafink, Svlečink a Televizní lehčink.
 
 
 
TELEVIZNÍ RECEPTY
 
Schválně, kolik máte doma zaznamenaných televizním kuchařských receptů? Hodně? A to v nich nemáte ještě ty naše. Ono se dobře vaří, když jsou ověřené recepty a veškeré ingredience. To pak v tomto oboru excelují i kulináři muži, kteří připravují jídlo spíše pro oko a vyhrají si s všelijakým kořením a příchutěmi. Ale vařit z ničeho, nebo co dům dá, to umíme jen my, pravé hospodyňky.
Nejlepší recepty u nás schraňuje manželka hospodského Mrkvičky. Čeká na vhodný okamžik a jednou prý s nimi vyrukuje v televizi. Jenže nyní se na všech  programech roztrhl s vařením pytel, až se bojíme, že jim brzy dojde inspirace.
„A pak přijdu na řadu já a vy mi budete k ruce,“ počítá s námi paní Mrkvičková. Do té doby však musíme doma svým manžílkům dokázat, že umíme víc, než čerpat z receptů našich babiček. I když na druhou stranu, taková starodávná průprava nikdy není k zahození. Máme prý si hlavně prostudovat recepty kdysi slavné kuchařky paní Rettigové, vtipkují naše drahé polovičky, protože každý její rozpis správně začíná: „Vezmeme čistý hrnec!“ A v tu chvíli je prý v mnohé domácnosti po vaření.
Náhodou, ve zdejším kraji vždycky platilo, že nejlepší tradiční domácí kuchařské recepty jsou z vesnice. Ale nebráníme se ani dobrotám odjinud. Už dlouho u nás kolují i netradiční kuchařské rozpisy z popšulky, tedy ze zvláštní školy pro nepřizpůsobivé děti.
Řeknu vám, popšulkových kuchařským receptům všechna čest! Pouze v jejich návodech najdete i to, jak se ušlehá bílek. A jak si chránit oči, když strouháte křen. Jinde se k takovým informacím nedostanete. To si pak rádi projdete i jejich legrácky, takového typu – jak se dá nejrychleji udělat bublanina. Jako, že jeden udělá těsto, druhý připraví třešně a třetí bude bublat.
Ale vraťme se k našim místním nejchutnějším jídlům a k připravované prezentaci v televizi. Už i hospodský se smířil s tím, že ne on, ale jeho žena je a vždy byla vyhlášená kuchařka.
„Ta, když má uvařit, co dům dá, klidně vytrhá i schody, aby pod nimi našla žampiony. Pak si počká, až domácí slepička na vajíčko dá - a večeře je hotová,“ vzpomíná hospodský, jak manželka vařila zamlada. Už tehdy, kdy se zdejší hostinec jmenoval „U Vlčáka“, zavedla speciální specialitu. Její grilované tchoříky jsme znali všichni. Věděli jsme i o tom, že hospodský pes, který vartoval na prahu hostince, občas zmizel. A co v trati ulovil a přinesl, tak potom při dobrém koření a celkové přípravě nebylo poznat, o jaké maso se jedná, i kdyby to byl tchoř.
Jo, paní Mrkvičková se vždycky měla čím pochlubit! Stejně tak dnes, pokud k nám zavítáte, pohostí vás nějakou výbornou delikatesou. Doporučujeme takzvanou Utajenou porci. Výborné jídlo, na které jen ona zná recept a nic z něho neprozradí. Ovšem, pokud si po jídle dáte pochoutku Dejmitaky, o té se dozvíte všechno. Dokonce vám mohu povědět krok za krokem, jak a kdy pamlsek vznikl, protože i já jsem tenkrát seděla mezi hosty. Toto hříšné pokušení má i své kmotry, televizní opraváře Mateze a Veteze. Ti se hlavně mrzeli, že v hospodě není nic k jídlu.
„Jen aby se to tady brzy nepřejmenovalo U sedmero hladových krků, provokovali.
„Jak to, že není nic k jídlu?“ nenechala si to líbit paní Mrkvičková. Nabídla jim k pivu z vitríny nad výčepem Tatranky.
„Co to děláš!“ napomenul ji hospodský. „Vždyť jsou starý… starý jako smrt! A pak, sladké k pivu?“ poctivě varoval hladové hosty. Ti však od svého přání neustoupili.
„Jen je sem dej!“ bouchali do stolu. Ale ukousnout z nich opravdu nešlo.
„Horší, než sádrové atrapy! Nemám na to zuby,“ bručeli pak.
„Vždyť jsem vám to říkal,“ bránil se hospodský. Potrpěl si na dobrou reputaci, ale pánem celé situace byla jeho manželka.
„Dobrý obchodník prodá i rok starou vánočku,“ netajila se s tím, jak to doopravdy ve světě chodí. Donesla mlýnek na maso, pořádnou mísu. Vzala do náruče oplatky a před zraky všech přítomných je pomlela do mísy. Donesla nám všem i lžíce a my ochutnávali.
„Není to špatné,“ pomlaskávali jsme jeden vedle druhého.
„Ale jde to nějak špatně do krku,“ namítl kdosi.
„Ale to je lehká pomoc!“ Paní Mrkvičková hbitě popadla načatou láhev kořalky a zalila rozemletou hmotu skoro celým litrem rumu? A to už potom každý žadonil:
„Dej mi taky… Dej mi taky,“ ozývalo se odevšad u stolu.
Takže, neváhejte a nečekejte, až se naše zachráněné a utajené recepty dostanou do televize. To nejlepší se vším všudy najdete přímo u zdroje.
 
 
 
HODINA PRAVDY
 
Přespříliš dlouho jsme se odhodlávali, kdo by z nás měl šanci uspět v různých soutěžích, až nás mladí fotbalisté předběhli. Prý dost dlouho jen tak běhali za míčem, a proto se přihlásili do televizního pořadu Hodina pravdy. Nestačili se nám ani se vším svěřit a už jim zazvonil telefon, ve kterém se ozvalo: „Česká televize, Hodina pravdy... V neděli nás tam máte“.
„Cože? Kdy že přijedou? A k nám?“ ptal se každý každého nejméně třikrát. Složitě jsme si vysvětlovali, co to znamená. Přitom jsme všichni ten pořad České televize znali. Princip je v tom, že vybraným zájemcům je přidělen nadstandardní, ale splnitelný úkol. Mají určitý čas na domácí trénink, kdy se v něm mohou zdokonalit. A pokud v rozhodující den při natáčení v televizním studiu uspějí, získají předem sjednanou odměnu.
Copak odměna, s tou jsme byli srozuměni hned. Finanční injekce na nadstavbu sportovních kabin sportovci potřebovali jako sůl. Ale jakou vychytávku televize sportovcům přivezla?
„Fotbalisté budou střílet góly nůžkami!“ zněl přidělený úkol Hodiny pravdy.
„Jakými nůžkami?“ domlouvali jsme se zase jako hluchý s neslyšícím. Raději jsme se šli na první pokusy podívat. Ale to už fotbalisté netrénovali na hřišti, ale v místní sokolovně, kde se podle pokynů televizního štábu napodobily podmínky televizního studia. Přestěhovala se sem branka. Žíněnka a balony byly na místě. Určený hráč nadhazoval soutěžícím míče a oni se je pokoušeli dopravit přes hlavu do branky.
V začátcích se jednomu frajerovi podařilo trefit zářivku u stropu, dalšímu brýle překvapeného diváka. Nebyla to žádná tragedie. Na trénink jim zbývalo dalších deset dnů.
Po týdnu se televize přijela podívat, jak fotbalisté pokročili. Zlepšili jsme se v povzbuzování i my – fandící diváci. Společně se soutěžícími jsme dostali pozvání na vrcholné natáčení v televizním studiu v Ostravě.
Hlavní aktéři s nadhazovačem a s úzkým okruhem diváků vyjeli televizním autobusem do Ostravy o den dříve. Čekala je tam ještě generálka, a pak natáčení na naostro. My, zbývající fandové, jsme vyrazili dalším záclonkovým autobusem až v rozhodující den. Museli jsme si však přivstat, abychom včas ve studiu zaplnili určená místa.
„Odjezd ve čtyři ráno a na nikoho se nečeká!“ dostali jsme vzkaz od řidiče autobusu, který jako jediný z celého zájezdu byl přespolňák.
„Jen aby jsme nečekali my na něho,“ oplatili jsme mu svými pochybnostmi, a to ráno jsme se dostavili v předstihu.
Autobus jsme obsadili do posledního místečka. Jen zadní sedadla jsme vyhradili pro netypická zavazadla. Nalodili jsme tam bedničky s pivem, vaničku s bramborovým salátem a várnici plnou řízků, opatrně jsme zamaskovali i buben a harmoniku, protože jsme nepochybovali o vítězství našich mladých hrdinů, a chtěli jsme se vracet s veselou. Naštěstí řidič Franta proti nákladu nic neměl, naopak ještě s uskladněním pomáhal.
„Je tam i mňamka pro vás, “ dělala mu laskominy nejtlustší občanka ve vsi, zvaná Supernova. O jídlo se pro všechny postarala ona. Na to konto si pro svou osobu zamluvila dvě přední místa v autobuse, protože na jedno sedadlo by se nevešla.
„Snad nebude i navigovat?“ padaly poznámky na její adresu, ale to jsme netušili, jak blízko jsme pravdy.
„Franto, zatrub a jedem!“ dala řidiči povel Supernova. A startovali jsme. Nestačili jsme se však divit, když první zastávka se byla hned na konci vsi u jejího domu.
„Zapomněla snad lžíce na salát? Nebo ubrousky?“ ozývaly se hlasy, ale skutečnost předčila vešekeré představy. Za pomoci dobrovolníků z našich řad se zpoza plotu přestěhoval do uličky autobusu ještě květináč, ale co květináč, škopek s bohatě rozvětveným fíkusem.
„Je pro tetičku,“ hbitě nás umlčovala Supernova informacemi o tom, že fíkus skončí kdesi na půl cestě v obřadní síni, kde její příbuzná pracuje.
„Je to na trase,“ uklidňoval nás i řidič Franta. Brzy jsme zjistili, proč je tak shovívavý. Další zastávka se totiž konala u jeho domu ve vedlejší vesnici. Přibyl další náklad. Dobrovolníci z našich řad mu pomáhali uložit těžké igelitové pytle do zavazadlové prostoru v dolní části autobusu.
„Nemáš tam mrtvolu?“ byl v podezření, protože z dobře zavázaných pytlů to páchlo.
Coby!“ durdil se řidič. „Je to nejlepší hnojivo, jaké může bejt. Jsou to nefalšované holubince pro kamaráda na muškáty. Zkoušel jsem mu to brzy hned zjara poslat poštou. Ale ani nevíte, jak těžké, ba nemožné je poslat hovno,“ mnul si ruce nad tím, jak vše nyní vyřešil.
„Vyložíme zásilku na půl cestě? Nebo vezeme úplatek pro televizi?“ Zvědavci měli spoustu otázek, ale Supernova za vším udělala tečku:
„Zatrub, ať i u vás vědí, že jedem!“
A šofér Franta zatroubil, i když brzy ráno u nich všechno ještě spalo. My, plní radostí, že s mírným zpožděním opravdu vyjíždíme, jsme za hlasitého vzájemného hovoru projeli další vesnici - a opět stopka!
U vlakového přejezdu byly spuštěné závory.
„Alespoň se můžeme rozloučit s domovem!“ brali jsme to pohodově. Za závorami nás čekal vjezd na silnici první třídy. Dobře jsme to tam znali, ale krajina  za závorami se jevila už jako cizina.
„Dáme si ještě doma cigaretku!“ Kuřáci využili pauzy a v čele s řidičem se vyhrnuli ven. Kouřili rychle a rádi se vrátili z ranního chladu dovnitř do tepla. Zatahovali krk i s hlavou do ramen, jak před zimou, tak před rozvětveným fíkusem, jehož větve se rozložily u střechy autobusu.
„Franto, zavři a jedem! Ale netrub!“ radila tentokrát Supernova. Ale závory byly stále dole. Řidič přitopil. Blahodárné teplo zapůsobilo na všechny. Zmátožení brzkým vstáváním jsme usínali. Někteří zatáhli závěsy na oknech autobusu, ale nebylo to třeba. Venku přibývalo světla pomalu. Dobře se spalo. Ovšem, v kterou chvíli i řidič položil hlavu na volant a usnul stejně jako my, to nikdo nevěděl. Ani vzápětí projíždějící vlak nikoho nevzbudil, ani ten další, co po hodině projel. Probudil nás až křik a klepání na autobusové dveře.
„Haló, jste tam zaplynovaní nebo co!“ hrnuly se k nám postavy. Za námi stál další autobus, pravidelná linka, co vozí o šesté hodině lidi od nás do města do práce.
„Žijete vůbec?“ Zachránci postupovali dál, když je probuzený a udivený řidič vpustil. Zprvu byl stejně dezorientovaný jako my.
„Krucipísek, puškvorec!“ srovnával si čas s prvním zachráncem, který se k němu dostal. „Cože? Dvě hodiny jsou v trapu?“ lamentoval.
„Zachrápali jsme hned za humny,“ vyhodnotili jsme situaci.
„Do Ostravy je cesta dlouhá,“ škodolibě se s námi loučili zachránci. Ve spěchu nás opustili, protože sami nechtěli nabrat zpoždění. Projeli kolem nás a mířili rovně dál, zatímco my s dvouhodinovým zpožděním jsme chtěli odbočit do ciziny.
Nějak to zvládnem!“ věřili jsme si. Závory byly naštěstí nahoře. Přejeli jsme koleje a už stoupali do kopce po silnici první třídy. Tady řidič nemohl moc zrychlit. Na kopci se ještě navyšoval hrb a za ním se skrýval padáček...
Mnozí z nás už zase klimbali, když náhle – opět stop! Zastavili jsme. V padáčku přes silnici stál napříč převrácený kamión. V kabině havarovaného auta nikdo nebyl. Výstražný trojúhelník uprostřed silnice nám napověděl, že jsme se ocitli v pauze, kdy havárka už byla zjištěna a nouzově zajištěna, ale dál se jet nedalo.
„Někdo musí přijet ten kolos odtáhnout,“ nadzvedávali jsme se na sedadlech. Ale řidič nás usadil s tím, abychom nevystupovali. Šel se podívat, zda by kamion nešel objet po poli. Chvíli jsme ho sledovali, ale stále víc jsme se ohlíželi přes fíkus dozadu. Za námi zastavovala další auta. Bylo to divné, lidé vystupovali a hrnuli se na pole. Nezjišťovali však, kudy se dá jet dál. Všude kolem nich se válely a poletovaly papíry a oni je sbírali jako diví.
„Že by v tom byly nějaké peníze?“ sondovali jsme přes skla okének a mnozí se přece jen rozhodli vystoupit. Otevřené dveře nám však zatarasila objemná Supernova. Kolem ní se nikdo neprotáhl. Naštěstí měla i na dálku dobrý postřeh.
„Vážení, to je porno! Dělejte! Ten kamion byl narvaný časopisy s naháčema,“ nemotorně vyrazila se svou tloušťkou přes strouhu na pole.
Co k tomu dodat? Kdo ví, jak dlouho zde budeme stát? Obávali jsme oprávněně. Po návratu do autobusu jsme měli nadité kapsy a plné ruce.
„Alespoň si ukrátíme čekaní,“ dali jsme se do prohlížení. Číst jsme nepotřebovali, stejně texty byly cizojazyčné. „Ale ta kvalita!“ svorně jsme si pochvalovali.
Víc než dvě hodiny jsme čekali v koloně, než v protisměru přijel jeřáb a odsunul kamión stranou. Jenže při tomto manévru se na silnici vysypal další zbytek porna. Uklízecí četa, která se s hasiči dostavila, byla připravená na zametání rozbitého skla, na čistění olejových skvrn. Ovšem, na nadílku porna nic neměla. Abychom tu neuvízli na celé dopoledne, museli jsme uklízečům půjčit igelitové pytle. Samozřejmě, nejdříve jsme z nich vysypali holubince na pole. A pak dobrovolníci z našich řad nadále pomáhali. Ale pohotově otočili pytle naruby, aby se takové vzácné čtivo neznehodnotilo. Dva povrch naplněné pytle se pak vrátily do podpalubí autobusu.
„To je tedy úlovek!“ spokojeně se tvářili i kuřáci, i když si  blízkosti havárie nemohli ani zapálit.
„Takže pole pohnojeno, před námi uklízeno, a co dál?“ mudroval řidič s pohledem na hodinky.
„Skoro pět hodin zpoždění,“ počítali jsme všelijak, ale výsledek byl stejný. Co jsme zmeškali, už nedohoníme.
„Franto, cesta volná, tak to na nejbližší odbočce stoč domů,“ padl návrh. Většina souhlasila, nikdo nebyl proti, jen někteří se natolik zabrali do porna, že neviděli, neslyšeli. Bylo jim jedno, kam jedeme.
Na zpáteční cestě, když jsme ujížděli  zpátky domovinou, jsme nabádali řidiče:
Franto, jeď tiše. Netrub!“ dorazili jsme schovaní za záclonkami, přikrytí fíkusem až k nám na náves. Ale i tak jsme si nedělali iluzi, že bychom dojeli nepozorováni. Každá ves má sto očí, určitě jsme byli prozrazeni. Mělo to však jednu výhodu. Hospodský na návsi na počest našeho návratu otevřel hospodu.
Nejdřív byl dovnitř přestěhován fíkus, pak teprve přišly na řadu řízečky s bramborovým salátem. Čepované pivo bylo lepší, než to láhvové. Při takových zásobách jsme se rozhodli čekat na tomto místě, dokud se nevrátí soutěžící. Nepochybovali jsme o jejich nůžkovém úspěchu. Donesli jsme z autobusu harmoniku a buben. Čekali jsme na zprávu o jejich vítězství a přitom se již veselili. Nevšední odměnu jsme pro ně měli připravenou. Dva naplněné pytle je čekaly v podpalubí autobusu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 vv