Konec války

      
Konec II. světové války
 
Josef Hrůza
 
Byla válka a dotýkala se všech. I v malé vesničce Babice u Moravských Budějovic. Všichni zemědělci museli velkou část své úrody odvádět Němcům a tím pomáhat vojsku tak zvané Velkoněmecké říše. Psaly se roky 1943 – 1944. Ve vsi  nás ubylo, mládež od 18 roků byla nasazována na práci zabývající se válečnou výrobou pro německou armádu. Té se už tak nedařilo, jako o několik roků dříve. Začala ustupovat a prohrávat.
Ve vsi jsme z omladiny zůstali jen mladší chlapci a děvčata. |Museli jsme pomáhat na polích. Semkli jsme se více dohromady a těšili se na prohru Němců a na konec války. Spolu s rodiči jsme poslouchali zakázaný zahraniční rozhlas a mezi sebou jsme rozebírali situaci na frontách. Věřili jsme, že už válka brzy skončí, a my si splníme svá přání, která dosud nemohla být pro materiální poměry realizována.
Také my, tři důvěrní kamarádi, já – Josef Hrůza, čtrnáctiletý studen gymnázia v Mor. Budějovicích, šestnáctiletý Vladimír Plavec, rovněž gymnazista v Mor. Budějovicích a šestnáctiletý Jan Hanzal, zednický učeň. Určili jsme si plán činnosti na první den po válce. Bude se týkat našich zálib, které se tehdy nemohly uskutečnit.
Bude takový: Vladimír bude celý den kouřit (tehdy nebylo co), Jan půjde do lesa zvaný Háj, patřící teď Němcům, a nakátí pro sebe spoustu udatných stromů. Já, Josef, si připravím pochoutku, kterou jsem si oblíbil ještě před válkou. Seberu z nadojeného mléka smetanu, přidám do ní práškový cukr, kokos, kakao a alespoň půl litru zkonzumuji.
Nic z toho se nám nesplnilo. Konec války jsme prožívali ve chvatu a byli jsme zahlceni úplně jiným i dojmy. Stále se mi vracejí. A později, jako učitel na základní škole jsem je nesčíslněkrát vyjevoval svým žákům, takže jsou pro mě nazapomenutelné.
Poslední válečný den probíhal v Babicích následovně. Probudili jsme se do krásného slunečního dne. Ráno, kolem osmé hodiny otec rozhodl, proti mé nelibosti mé a mého bratra, že vyjmeme zásoby a cennosti z úkrytu, který byl vykopán v rohu naší stodoly. (Důvod – Hitler je mrtev). Začali jsme odstraňovat hlínu a prkna. Tuto práci jsme nedokončili. Vyrušil nás hluk několika nízko kroužících letadel. Bratr i já jsme byli zvědaví, co se děje. Doběhli jsme za humna obce a zhrozili se nad spatřeným. Nedaleko ležící Čáslavice byly v dýmu a ohni. Letadla tam stále létala a bombardovala. My, zalehlí za hromadou hlíny, jsme vše sledovali s obavou. Bylo nás tam více. Přiběhl i pan Antonín Vobůrka. Ten nezvládl úlek ze spatřeného. Chtěl pokračovat v běhu, nohy mu vypověděly službu. A on se nekontrolovatelně valil z břehu. Byl v šoku. Celá ta podívaná trvala kolem čtvrt hodiny.
Vrátili jsme se do vesnice. Ta byla v neklidu. Plánovala se evakuace obyvatel do dříve připravených krytů za vesnicí. Tuto činnost řídil místní farář P. Jindřich Hladík, velitel místní partyzánské skupiny Spelter – Lenka Jih. Ženy a děti odešly ze vsi, mužové zůstali doma. Vypustili dobytek ze stájí na dvůr, cenné zemědělské stroje vytlačili ze stodol. Já tehdy jako šestnáctiletý jsem byl pověřen jako spojka mezi ženami v krytech u kaple sv. Veroniky v lese. Ženy tam naříkaly, plakaly a modlily se. Byla tam stísněná nálada, proto jsem často dobíhal do vesnice a hlavně nad vesnici ke kapli sv. Marie u cesty do Lesonic. Tam se neprozřetelně shromáždilo více než dvacet mužů, aby sledovali pohyb přijíždějící sovětské armády od Myslibořic k Jaroměřicím. Sovětská letadla odstřelovala ustupující Němce na silnici od Šebkovic k Lesonicím a zároveň rozhazovala letáky německy psané, v nichž byly pokyny maršála Malinovského, jak se mají němečtí vojáci vzdávat. (Originál letáků vlastním, je ve špatném stavu, a proto přikládám kopii).
Dokládám tu skutečnost, jak jsme všichni ti, co sledovali bojovou činnost nade vsí u kaple, byli pošetilí. Toto místo bylo ideální pro německou pozorovatelnu a obranu. Sovětští piloti nás mohli pokládat za Němce a mohli nás napadnout( jak se i stalo v nedalekých Hrotovicích).
 Při střelbě jsme pak všichni zalehli v blízkém lomu za hromady písku. Jediný starý pan Vybíral, bývalý listonoš, stál na nejvyšším bodě - ve staré modré uniformě s bílou čepicí na hlavě a s holí v ruce. Všichni na něho volali: „Dědku, zalehni, schovej se!“ Zlobivě odpovídal: „Ve sopláci, ustrašenci, já sem bel vojákem v balkánské válce a jezdil sem na koňovi se šavlí“. Teď držel v ruce hůl a mával s ní jako s mečem. Při tom sledoval přelet sovětských letadel nad blízkou silnicí s ustupujícími Němci. Stále volal: „Podívejte se, už zase letí. A já je počítám – jeden, dva, tři...“
Měli jsme štěstí, že nás sovětští piloti míjeli. Menší štěstí měla rodina Ježkova, která měla kryt na západním okraji lesa Háj. Sušili tam bílé pleny pro své malé děti. Sovětský pilot shodil na to místo  dvě malé bomby. Ty zničily značnou část lesa, ale Ježkovým se nic nestalo. Rychle opustili les.
Rusové stále bombardovali silnici v lese v Zákopech mezi Domamilí a Štěpkovem, sklad pohonných hmot u Bítovanek a vlastně všechny silnice, po kterých pádili Němci.
Kolem páté hodiny jel z Třebíče na kole do Babic kamarád Mirek Černík a ten se chlubil, že sovětští vojáci už jezdí od Kojatic do Rokytnice. Sledoval je pod zámkem Sádek.  U nás zatím Rusové nebyli a vůbec nepřijeli, ani večer, neboť silnice vedoucí Babicemi je orientována jih-sever. Osvobozující armáda využívala komunikace opačného směru. Museli jsme osvoboditele vítat v Lesonicích. Tam pro nás končila druhá světová válka. Přišel první poválečný den, naše plánované mladistvé záměry se nesplnily, ani nemohly.Vše proběhlo jinak a my v ten čas předčasně dospěli.
 
                                                           Josef Hrůza, učitelský důchodce, Příložany