Chvála léta, chvála domova, chvála života

Vždyť jsem nebyl zrovna pecivál, užil jsem turistiky, pěší i na kole, později v autu. Znám krajiny i  z  pohledu  letícího  aeroplánu od  Piperů a Bejbin mého mládí, až k proudovým  Tůčkům  Karavelám. A přece se  nic z toho nedá srovnat s pozicí spolujezdce, sedícího v pohodlí a věnujícího veškerou schopnost vnímání jen a jen  okolí. Tak trochu se to dá srovnat s jízdou ve vlaku, ale ten je přikován ke kolejím a výběr krajiny je tím omezen.

Pátrám-li po  vysvětlení tohoto pocitu, přicházím na to, že není zcela jednoduché. Přirozeně, že se do pozorování krajiny promítá celá spousta věcí, daná životními zkušenostmi, zálibami a koníčky, osobními náklonnostmi a averzemi. Myslíte-li, že letecké pozorování  je nejúčinnější, musím protestovat. Jestli má někdo pocit šílené rychlosti , ať se jí rychle vzdá. Připadá mi že krajina pod vámi se šine neuvěřitelně pomalu, pomaleji čím výše letíte. Vidíte daleko k obzoru, ale než k tomu , co je na jeho kraji doletíte, uběhne hezká chvilka. Rozhodně nic pro milovníky rychlého pohybu. Ostatně -  co z té ztřeštěné jízdy mají, kromě toho, že ohrožují sebe i okolí? Nebylo by lepší pro ně zřizovat autodromy, kde ba se mohli i měřit navzájem? To by ale nebyl  „adrenalinový“ zážitek, na jehož konci někdy bývá  pohřebácký vůz.

Připadám si někdy, užívám-li si popisované rozkoše, jako režisér i kameraman dohromady a dokonce si uvědomuji, že to pozorování krajiny má určitý řád, či chcete-li režii vyžaduje. Uplatňuje se tu panoráma, polodetail i detailní, oči jsou nůžky střihače, platí zde i pravidlo nechat pohybovat i okolí a  nehýbat  příliš surově zabírající kamerou- očima.

Mate-li jenom trochu smyslu pro barvu  a její valéry, pozorujete tu  bohatost odstínů  zeleně, hnědi, modři. Pochopíte proč naši památkáři trvají na červené krytině domů i domků. Jak dovedou i nejzapadlejší vesnice zdobit květiny v zahrádkách i oknech. Záplava zlaté žluti kvetoucí řepky oživují pole na čas, než začne zlátnout obilí.

Nejvíc si užijete, máte-li zálibu, nebo jen pochopení pro historii. Porovnejte pohodlí dvouproudových dálnic z úzkými silničkami našich předků. Neubráníte se obdivu k těm starým budovatelům cest, kteří neměli k dispozici nic než krumpáč, lopadu o kolečko. Jak důmyslně se vyrovnávali terénními rozmary. Kolik jen údolí třeba na staré Dlouhé míli nutí cestu sestoupit dolů, kde obyčejně leží ves či město a zase jí vedou  po odvráceném svahu, aby nahoře se vrátila přesně do směru , který opustila naproti. Kolik silnic ještě svědčí o tom, že byly založeny na starých stezkách pro koně. Dokonce  některé musela moderní autobusová doprava opustit. Jistě si vzpomenou starší na tradiční tremskou trasu ze Smíchova  na Podkozí. Dnes cesta od louky  před Svárovskou lípou dolů ke Skrčeným je pro autobus  příliš krkolomná. Ale ani ostatní cesty od Unhoště do údolí Kačáku a odtud dále jsou jen o něco lepší Jaká tu musela být  překážka na  cestě od Prahy ke Karlštejnu  době kdy byl i lidé odkázáni na koně či dokonce na  voli. Jak jen vozili z Chrbin vytěženou rudu k Berounce do staré huti za starých podnikatelů v železářství, rytířů z Losu, Oškobrdských Karlů ze Svárova, když huť v Chrbinách dosloužila, asi pro nedostatek  dřeva  pro pálení uhlí.

Jistě tato překážka  způsobila krach projektu spojení železnicí Prahy s Plzní, která měl  v Hostivici napojovat  na buštěhradskou  dráhu. To ovšem jsme v době, která je  historicky včerejškem. Co teprve když biskup Jan IV. z Dražic se jej obhájit z těžkých obvinění před papežskou stolici do jihofrancouzského Avignonu v první čtvrtině čtrnáctého století. Určitě se stavěl rozloučit se s rozsáhlým příbuzenstvem v Litovicích,  Kyšicích, Braškově a Pticích. Ale ona to údolí Kačáku byla jen idylka  proti tomu co jej  i jeho družinu čekalo na dlouhé cestě. Tak se vám do pozorování domova neustále vměšuje reminiscence na dávné doby. Není jediné vesnice, jednoho městečka, aby nemělo památky na dávné doby praotců.
 
Přesto, že jsem z  pochybnil požitek pohledu na rodnou zem z létadla, musím udělat  vyjímku. Snímek z družice ukazuje důmysl či šťastnou náhodu našich předků, oni totiž nemohli vidět to, co my. Jedinečnost území Čech. Uvidíte, jaký uzel na kapesníku evropských hor tvoří okrajová horstva naší země. Škoda jen, že se nepodařilo udržet okrajové pásmo pod nimi jako rezervu pro růst národa. Ti, co přišli jako hosti, cítili se brzy pány bezmála celé země a neštěstí národa i jím dobrovolně zvoleni vládci málem národ pohřbili jen sledujte jak mnoho německých názvů měst a vesnic jsou pouhými hrubími  zvukomalebnými náhražkami, někdy až směšnými. Jaká síla  toho utlačovaného národa,  že se ubránil. Dosídleni kolonizátoři do vybitých vesnic po bělohorské tragedii se za dvě generace zcela počeštili. Zbyly po nich jen tušené názvy v krajině
V okolí Hostouně je vršek  s podivným  jménem Hýva. Ale blízko byla založena kolonizační  vesnice, osazená lidmi z pohraničních panství. Neudržela se zanikla v českém  moři.. Ale není to Hýva vlastně zkomolený HÜGEL – tedy kopec?

Napadá  vás, prohlížíte-li na svých cestách stavby krajově naprosto nezaměnitelné. Muselo opravdu opustit  zem, kde žili odedávna?

 A tak vás napadne Švýcarsko – to by nešlo,. Asi ne – zkusme Švýcarovi říci, že je Němec! Můžete narazit i u uvědomělých Rakušanů. Ale naši německy hovořící občané byli Němci! A chtěli jimi nejen zůstat, chtěli zavléci ceou českou zemi do německé náruče. Díky Palackému jsme se tomu ubránili, neubránil republiku Beneš o sto let později. Ostatně  všichni  až na nepatrné  vyjímky se stali občany třetí říše a stali se tak v naší zemi cizinci.

Vida kam  jsme  se  z  nevinného povídání dostali.

A kde je chvála života, chvála léta, jak slibuje nadpis?  Každá slova jsou slabá – vždyť oni se chválí sami a jsou podmínkou naší existence, task co ještě dodat?

Ing. Jiří Pergl    2000