Dvacátá léta nepamatuji, ale podle vyprávění, porovnáním se situací, kterou jsem už zažil. byli lidé ve vesnici sice vesměs velmi chudí, ale netrpěli hlad a chodili slušně oblečení. K nejchudším patřili rodiny nádeníků ze statku, cihláři, dva flašinetáři, rodiny bez otce, výjimečně děti „ožralků“ nebo notorických povalečů. I tato vrstva byla diferencovaná, nejlépe to byla znát na struktuře zaměstnanců dvora: Koňáci byli nad volákyi, šafář už byl pán a správce polobůh. Diferenciace byla i mezi lépe situovanými. U zaměstnanců dráhy a pošty, kteří tvořili mezi novými obyvateli výraznou většinu, to bylo znát i podle hvězdiček na límci. Vyučení dělníci měli svoje sebevědomí, zvláště strojníci. Pozoruhodně silná byla i skupina živnostbíků. Vyslovení „páni“ až na malé výjimky byli v Hostivici. Pan přednosta na dráze, pan poštmistr, vrchní od četníků, pan řidicí, úředníci na dráze, vedoucí záložny, to byla elita, která se scházela v nejlepší hospodě U Neradů, kde se v kuchyni mastily i hazardní hry za tiché účasti pana vrchního strážmistra, oběť byli sedláci, kteří se pouštěli do her s nimi.

Politický vývoj přesně odpovídal sociálnímu složení. Vyhraněné politické přesvědčení neplynulo u elity z filosofických nebo sociologických znalostí, či z přesvědčení, ale z příslušnosti právě k té elitě, výhody, pocit nadřazenosti na jedné straně a pocit ohrožení od proletářů na straně druhé je hnal dohromady. BYli to potomci staročechů, nebo snad úpadkových mladočechů. Sdružovali se převážně v Národně demokratické straně, jejich guru byl Kramář, (bolševikožrout i z hmotných důvodů. jeho žena, ruská velkokněžna, přišla v Rusku o ohromný majetek).Sedláci i chalupníci měli zase agrární stranu - tedy Republikánskou stranu českého venkova, která ideály Alfonse Šťastného z Padařova dávno opustila a využívala mocenského postavení nejsilnější strany ve státě Získala i i menší rolníky, kterým poskytovala různé výhody v podnicích, které ovládala (příklad: říkalo se „ten se má jako prispolácké prase“, aniž by mnoho lidí vědělo proč  Prispol byla jedna z mnoha organizací agrární strany, která se zabývala prodejem a nákupem zemědělských výrobků, také masa. Dávali sedlákům kvalitní podsvinčata aby je vykrmili. K tomu jim dali dostatek toho nejlepšího krmiva. Sedlák nejenže vykrmil znamenité jateční vepře, ale z toho, co mu Prispol k tomu dal, vykrmil i své prase.). Pan správce velkostatku donutil pod ztrátou zaměstnání i zemědělské dělníky ke vstupu do agrární strany a v Litovicích bylo běžné, že ve volbách měli „agraláši“ míň hlasů, než matričních členů - za plentou byl volič sám.

Příliv nových obyvatel (nesrovnatelně větší v Litovicích, než v Hostivici) převážně z řad dělníků a zřízenců způsobil i růst dělnických a levicových stran. Sociální demokracie byla založena v Hostivici vlivem dělníků dojíždějících do Prahy, už na počátku 20. století. Hlavní základna byla v Staňkově továrně, spolkové místnosti byly v hospodě U koruny (Na Hořejší). Zdá se, že v továrně Staněk a Ponec nebyly ani nějak velké sociální otřesy, snad Staněk ještě pamatoval dělnická léta (byl z generace gründerů - zakladatelů, jak jim říkal Marx, kteří chodili do hospody se svými dělníky).

K agrárníkům a sociálním demokratům ještě připočtěme lidovce. Potomci staré černožluté klerikální strany se po válce snažili ze všech sil budit zdání „státotvorné“ strany, lidově se jim říkalo „studení“. U nich byla část zemědělských dělníků ze statku, také lidé, kteří nepatřili k elitě ani k proletářům, pár živnostníků, z části věřící katolíci ze všech sociálních vrstev.  Sídlo měli v hospodě U Šroubků (u Marty). Byli vedle Sokolů nejaktivnější v kulturním životě obce. V Litovicích neměli šanci. Měli i tělovýchovnou trucorganizaci - Orla. Hráli ochotnické divadlo a zvali kočovné společnosti stejného zaměření, které hrály kusy o svatých a pod.

Od sociálních demokratů se průběhem času odloučili dvě skupiny lidí - nejprve to byli „národní dělníci“, kterým vadil hlavně socdemácký internacionalismus. Měli vůdce Klofáče, který razil heslo: „K lidu níž. s lidem výš“, což bylo od něho trochu nafoukané, protože on mohl těžko níž, pocházel z bídných poměrů. Později to změnili ideologové nársoc na „Sloužím lidu a povznáším ho“ .

Druhá skupina byla fascinovaná ruskou bolševickou revolucí a chtěla přeměnit stranu na revoluční podle ruského vzoru. V Hostivici se socdem rozdělila fifty fifty (to se dá dokázat podle toho, že v Zichovce byl kdysi před válkou založen tzv haléřový fond, na který dělníci léta odváděli haléřové položky své mzdy. Byl určen k postaveni dělnického domu.. Po roztržce ve dvacátém roce byl fond rozdělen podle hlasování dělníků a komunistům připadlo o něco málo víc, než socdem. Když v roce 1920 došlo k pokusu převzít moc, místní mladí komunisté se velmi angažovali a zabrali státní statek v Hostivici. Byli po ztroskotání vzpoury zavření, ne na příliš dlouho (jedním z nich byl Jarda Pachman).

Národní socialisti se stali hlavní stranou, která podporovala bezvýhradně politiku Masaryka a hlavně Beneše. Jejich názory se shodovaly s programem Sokola a také v Hostivici byl Sokol jejich hlavní organizační zálohou. Nutno však říci, že se stranickost v činnosti Sokola neprojevovala a hlavní neduh hostivického Sokola byl v tuhém konzervatizmu a odporu proti novotám (proti lehké atletice, turistickým oddílům, táboření, zavedení nových stejnokrojů atd). Vedlo to na konci první republiky k založení pobočky Sokola a později osamostatnění jednoty v Litovicích) Hlavní nositelé konzervativních názorů byli titíž, kteří brzdili rozvoj obce, pěstovali lokální patriotismus a byli zdrojem posměchu i odstředivých tendencí okolních obcí, což přežilo až do 1945, kdy zabránili spojení Hostivice a Litovic na více než dvacet let. Co všechno se za ta léta dalo udělat (Saifrt sen., Hakl senior, sedlák Chlupatý, poštmistr Überlay, vrchní strážmistr četníků Doubek, v Litovicích  Kafka. Pak nastoupila mladší generace, o nic lepší - Jakl, Hakl ml. Vágner, Figar, Tejnský a další).

Následuje doba, kterou již pamatuji docela přesně. Nezačala zrovna šťastně. To bylo okolo roku 1930. Začala krize. Převrátila dokonale život v celém civilizovaném (?) světě, i v okolí Hostivice. Zaměstnanci železnic, pokud neměli definitivu byli vysazováni z práce, lidé z továren propouštěni, živnostníci živořili, protože nebylo za co kupovat i proto, že nemohli konkurovat konzumům, které vynechaly mezičlánek velkoobchodu a vystačili i s minimální marží.  Rozjížděla se akce podpor státních i humanitních. Stát podporoval investiční činnost, sám podnikal. V Hostivici obec  postavila rybník ve skále, taras u Karlovarky od Justú poděl hřiště Sokola, obrubníky v Litovicích atd.

To byla doba, která ohrozila základy kapitalismu. Podle mne se na jedné straně kapitalisté, jejich ekonomové a politici poučili a poznali, že když nedají dělnictvu větší kus koláče, dojedou. Na straně druhé socialismus a komunismus postihlo to nejhorší, co ¨se mohlo stát - zmocnila se ho země zaostalá po všech směrech, navíc s tradicí mesianismu - pocitu, že jsou předurčeni zachránit lidstvo. Dělali to (po smrti Lenina a vyhubení jeho stoupenců) s orientální krutostí, která ohromila svět, ale v prostředí dědiců carismu byla běžná. Pronásledovali pravoslaví, ale v podstatě převzali jeho byzantinismus - nádherymilovnost, podkuřování mocným, zatracování jinověrců. Nejhorší bylo, že svedli miliony lidí, kteří uvěřili, že je to právě jejich způsob, jak vymýtit hlad, skoncovat s krizemi, zajistit světu mír, skoncovat s manipulací jednotlivce státní mocí.

V této situaci lovily politické strany sympatizanty a voliče. Komunisté poukazovali na Sovětský svaz a na jeho způsob odstranění krizí, zakládali nespočet organizací, které byli¨y určeny těm, kterým teorie třídního boje byla nestravitelná. Svaz socialistických ateistů, Včelu jako konzum i samosprávu zákazníků, Svaz žen, Spartakovské skauty, Kostufru (komunistická studentská frakce), ale i třeba Dědrasbor, což byl Dělnický dramatický soubor atd. Pracovali s dětmi - Pachman vzpomínal jak byl s litovickými dětmi na demonstraci v Radotíně, jak je honili četníci, jaká to byla krása. Bylo to nezodpovědné, protože tam byli oběti na životech. Pořádali „drakyády“, měli svoji tělocvičnou jednotu- zprvu Federovanou dělnickou tělovýchovnou jednotu (odtrženou od socdem DTJ, pak JPT - jednotu proletářské tělovýchovy, organizovali v Litovicích fotbalový klub, měli hřiště proti Dělnickému domu. Všedělnický ples byla společenská událost, které se účastnili i reprezentanti ostatních politických stran z obou obcí.

Sám Dělnický dům bylo dílo hodné obdivu. Původně měl stát v místech, kde si potom postavil dr. Houba dům s ordinací. Volba padla na místo, kde dnes jsou trosky původního DD. Nemohla ho stavět partaj, ustavilo se Stavební a spotřební družstvo pro postavení Dělnického domu. Dalo se dohromady pár lidí, vesměs dělníků na samém pokraji nedostatku, navíc někteří s rozestavenými vlastními domky. -  ustavili družstvo.

Stanovy jim napsal asi některý z levicových advokátů, byly podivuhodně dobré, takže je hejtmanství, které úzkostlivě bránilo aktivitám KSČ bez problémů schválilo. Základ tvořil halířový fond o kterém jsem už psal. Uzavřeli dohodu s hostinským pivovarem v Bráníku a za půjčku se zavázali v plánované restauraci čepovat jejich pivo. Stavba trvala dlouho, stavěli po nedělích, pomáhali za minimální mzdu nezaměstnaní. Volby místa se ukázala mimořádně povedená - když začali stavět, byly nové Litovice asi tak daleko, jako dnes pole o kus dále, od konce Litovic k Lindbetonce - prostě jedno staveniště, s ulicemi plnými hlubokého bláta, s kupami stavebního materiálu, starých cihel z pražských bouraček, písku, lomového kamene a škváry. Po deseti létech to byla zbrusu nová čtvrť domků v pravidelných blocích s rovnými ulicemi a jako třešnička na dortu - Dělnický dům. Ukázalo se, že předpoklady byly správné, hospoda pomohla dluh u pivovaru brzy zaplatit.

Jinak byl Dělnický dům a jeho největší sál v obou obcích jak zakletý zámek. (Po architektonické stránce to byl zmetek. Vzor měli v podobném domě v Kročehlavech, ale ten byl v době stavby v Litovicích už skoro padesát let starý - vysoký strop, nulová izolace podhledu - to způsobilo nemožnost vytopit sál jakmile rtuť spadla hlouběji pod nulu. Nešikovné dělení prostoru - nahoře byly byty jak v pastoušce, přitom ke straně se hlásila celá mladá generace architektů té doby. Určitě by se byl našel některý a jen za možnost realizace by byl udělal návrh. Ale to byla stará nemoc komunistů, nevěřili intelektuálům, ani svým. Ostatně ta tendence pokračovala, když se někteří kulturní pracovníci - komunisté postavili proti „karlínským klukům“, Gottwaldovu křídlu a proti bolševizaci strany.)

Sám jsem se dovnitř Dělnického domu dostal až když komunisti obrátili a ze zavilých odpůrců republiky, která  měla prezidenta, co střílel do dělníků. se stali zrovna tak fanaticky rozhodní obránci republiky. Početnost a renomé KSČ vlivem krize a kritiky buržoazní republiky u lidí postižených nezaměstnaností velice vzrostla. Stali se v Litovicích nejsilnější stranou. V Hostivici tomu bylo trochu jinak, vliv majetnějších a nedělnických obyvatel byl znát.

Stalo se ale v Litovicích něco, co nečekaně stmelilo dohromady levicové strany, tedy komunisty, sociální demokraty a národní socialisty. Dceru sedláka Špačka si vzal jistý Josef Náprstek, cejchmistr (kontroloval a cejchoval závaží a duté míry úředním znamením - cejchem). Nevím odkud přišel, kde se dostal ke svému přesvědčení, ale brzy se stal obecním radním v Litovicích a začal dělat totálně zpátečnickou politiku ve stylu fašistů. Podporu našel  ve zbytcích národních demokratů a v části agrárníků, hlavně větších sedláků. Zásadně negoval všechny akce obecního zastupitelstva, které měly zlepšovat komunikace, vzhled obce, zajišťovaly výhody pro stavebníky a podobně.. Když obec dostala dotaci od zemského úřadu na zpevnění  ulic, prosadil, že ne obec, ale starosta Tejnor, jako představitel a garant obce měl dotaci vrátit, protože obec nevypsala všechny obecní dávky (které by byly vynesli nepatrný zlomek dotace). Tejnor měl ale dostatečná silné zázemí v nársoc straně a tak  
k vracení nedošlo, ale obec nedostala do konce republiky z veřejných peněz ani korunu.

Při volbách do parlamentu i obcích komunisti psali vápnem na břeh strouhy v Litovicích (zasypané) heslo „Náprstek - malý český Hitler“. Náprstek bydlel proti strouze, vyběhl ven a střílel pistolí do vzduchu. Načež komunisté dostali obsílku k soudu do Unhoště a byli obžalováni z rušení volebního boje. Dostali pokutu, nebo odsedět pár dní. Ovšem , že šli sedět.
Při volbách samých se angažoval můj otec.Volilo se u Prchalů na sále (a dodnes se tam volí, dnes je to areál chovatelů). Táta byl tím, co dnes dělá volební komise, měl za to těžkých dvacet korun. Všiml si lidí, které znal jako možné náprstkovce a bylo mu nápadné, že místo nařízeného odhození zbylých kandidátek je pečlivě uschovávají. Svěřil se tím strážmistrovi Minaříkovi (musel stát venku, do volební místnosti nesměl, pokud se nestalo něco, co vyžadovalo úřední zákrok, sám jako příslušník ozbrojených složek nevolil) a ten na jednoho uhodil. (Četníci měli jinou autoritu, než dnešní policajti).

Náprstek dal lidem, kteří slíbili volit jeho Všeobčanský klub polovic dvacetikoruny a zbylý kus dvacky měli dostat až přinesou důkaz, že volili správně - chybící kandidátkou. Takže mnozí měli smůlu. Smůlu měla i jeho partaj. Všeobčanský klub se  to jmenovalo Bylo to vlastně Národní sjednocení, které se netajilo sympatiemi k fašismu (ještě byla v živé paměti válka Italie v Habeši, které fandila převážná část obyvatel). Obdivovali veřejně  Mussoloniho a Hitlera a to by voliči určitě nestrávili. (Národní sjednocení bylo spojení Stříbrného fašizující Národní strany, odtržené od nár soc už v roce 1927 s národními demokraty Karla Kramáře).
Náprstek (říkali mu Pepa Nohejl) získal důvěru lidí bydlících kolem obnoveného Litovického rybníka a rozjel velkolepou akci. Národně sjednocenecký Polední list  se naplnil nářkem nad ubohými obyvateli Litovic, které trápí tuny hnijících ryb na březích „hradního“ rybníka, mají vodu ve sklepech, podmáčené domy hrozí zřícením, hostouňský dr, Fressl bouřil nad ohroženou hygienou. To vše skončilo velkorysým odškodněním „postižených“, kteří měli vodu ve sklepech od nepaměti, protože celé staré Litovice stojí na rašelině, která je napájena vodou ze sádek . (obnovení rybníka jim vlastně pomohlo, protože svedlo vodu níže). Někdo dostal parcely, někdo peníze.

Celá činnost Náprstka měla paradoxně jeden blahodárný vliv na politiku v Litovicích,  Obrana před Náprstkem vedla k spojenectví komunistů, nársoc a socdem. Ne že by se navzájem nenapadali, ale v zastupitelstvu postupovali společně. Komunisté jako nejsilnější strana věděli, že nemohou mít starostu - to dopadlo už třikrát tak, že komunistický starosta vydržel ve funkci tak nejvýše tři měsíce a pak hejtmanství našlo nějakou záminku jak starostu suspendovat a dosadit správního komisaře (to se povedlo i v Hostivici za lidoveckého starosty, ale tam z jiných důvodů). Protože komunisti věděli, že jim starosta nevydrží, vzali radši dva náměstky a starostu nechali nársoc (Tejnor) Zajímavé je že dvakrát suspendovaný starosta za KSČ Karel Chalupa ze Břvů byl mistrem v Lindbetonce, která patřila otci Václava Havla. Náprstek na Chalupu u Havla sen. žaloval, že zaměstnává především komunisty. Chalupa odpověděl dopisem, kde se brilantně obhájil asi ve smyslu, že u práce rozhoduje něco jiného než legitimace a že pan Náprstek má zvláštní smůlu na straníky ožraly, lajdáky a flákače a že si pan Havel určitě nepřeje, aby osazenstvo Lindbetonky bylo určováno poměrným zastoupením partají.

Když se v roce 1937, tedy už v době, kdy o ohrožení republiky ze strany Hitlera nedalo pochybovat, konala se oslava 28. října poprvé v Dělnickém domě. Předtím se sem nestraníci KSČ dostali jen při legendárních Všedělnických plesech. Pamatuji si, že to byl pro mne (a asi nejen pro mne) šok, když jsem poprvé vešel do sálu Dělnického domu. Vzorná čistota, lesknoucí se parket. Pro kluka, který byl zvyklý na špínu, nepořádek (a sokolníka Karla Kohoutka se slepicemi v kuchyni), jak vypadala tenkrát Sokolovna, to bylo opravdu zjevení. Slavnost byla zakázána na stížnost Náprstka. Prý jsou na galerii komunistická protistátní hesla!  Ano bylo na bednění zábradlí galerie heslo: Družstevnictvím k blahobytu - nebo tak nějak. Slavnost se v Dělňáku nakonec konala a její součást bylo filmové představení kočovného biografu pana Pyšvejce.  Byl  to Křižník Potěmkin, ideologicky stokrát „závadnější“, než nějaké neutrální heslo, slavné  dílo sovětské kinematografie,  proti Ejznštejnovu filmu, který tehdy svou uměleckou úrovní nadchl celý svět, se už nikdo neodvážil protestovat.

Ta politika spolupráce málem rozdělila partaj. Mladí, kteří neprošli sociální demokracií byli ostře proti dohodě - vyřvávali něco o sociálfašismu - v čele s Karlem Bočkem starším, Pajmou, Příhodou.(z Jenečka) Pachman lavíroval mezi oběma křídly. Ti starší těžce zažívali změnu situace po volbě Gottwalda předsedou a výměnou celé garnitury ústředního výboru. Byla to doba moskevských procesů, protestů intelektuálů celého světa proti nim, vyloučení spisovatelů - komunistů u nás.

Pak přišla doba, která byla poznamenána vědomím,že bude hůř. Dělaly se různé akce - branný sjezd motoristů, kurzy Civilní protiletecké ochrany (CPO), sbírka 1000 nových pilotů (při ní se vyznamenal znovu pan Náprstek, když sběratele vyhnal s posměšnými řečmi), Různé srazy, návody na budování krytů (Náprstek měl jediný v obci podzemní kryt s pancéřovým stropem a výměnou filtrovaného vzduchu, je tam snad podnes) Pamatuji se jak jsem byl nešťastný, když mi otec řekl, že na plynové masky pro rodinu nemá a že jako frontový voják z první války ví, že je holý nesmysl počítat s nějakým plošným plynovým útokem.
Ve Španělsku vypukla vzpoura proti republice. Rozdělila znovu politickou scénu - i v obcích. Ti, co se báli bolševiků drželi palce (i pomáhali - z Waltrovky šli motory K 14 i jiné do Italie a odtud do Španělska, zatímco blokáda u přístavů v oblasti vlivu vlády zabraňovala dodávky materiálu legální vládě, aby se prý válka nestupňovala). Němci i Italové si zkoušeli ve Španělsku zbraně, aniž jim v tom kdokoli zabraňoval.  Sověti sice dodali letadla i s piloty, ale s intervencí Italů (ti tradičně prohráli co mohli) a Němců se to nemohlo srovnat.

Ustavila se společnost pro pomoc demokratickému Španělsku, sbíraly se peníze, vypravila se do Španělska polní nemocnice. V našich vsích byly založeny pobočky. Verbovali se lidé do mezinárodních brigád. To organizovali především komunisté, ale do Španělska se vypravili i nekomunisté.

Z Litovic odešel do Interbrigády Jaroslav Klecan., tajemník krajského výboru KSČ pro mládež.  Byl synem autodopravce Klecana, který bydlel na rohu dnešních ulic České a 17. listopadu. Dům patřil rodině Limburských, jejichž dcera Dana je matkou dr. Datla. Byl to dům plný komunistů. Bývala tu prodejna Včely, konzumu partaje bydlel tu i skladník Kašpárek. O jeho působení ve Španělsku nic nevím  když mne interbrigády zajímali a zajímají Je nenapravitelná škoda, že jsem pro jiné starosti nemohl sledovat stopu, když za mnou asi v roce 1998 přišel mládenec jménem Nekvasil, který studoval hispanistiku a ve Španělsku se seznámil se stařičkou paní, která o sobě prohlásila, že byla Klecanovou milou za jeho pobytu ve Španělsku. Chtěla vědět, co se s Klecanem skutečně stalo. Ke Klecanovi se vrátím na svém místě. Heslo ,že u Madridu se bojuje o Prahu bylo pravičáky posmíváno, Madrid padl - pomohla pátá kolona - to hlásal Franco, měl kolony čtyři, pátá byla v lidech uvnitř tábora republikánů. Dodnes se to používá jako symbol zrady.

Litovicemi prošla spousta uprchlíků před Hitlerem. Už od Anšlusu v Rakousku se vytvořila dvě střediska, kde se zastavovali uprchlíci před cestou dále. U Tejnorů to byli demokraté všech barev, na Břvech u Sklenáře ti rudí. Stal se i případ, že zoufalý otec, který nemohl optovat pro české občanství, protože byl na cestě mimo svou obec v pohraničí, se stal automaticky říšským státním občanem, což pro jeho dva dospělé syny znamenalo službu ve Wehrmachtu. S velkým rizikem mu na obecním úřadě v Litovicích Čížek za asistence táty vydal potvrzení, že byl v rozhodující dny v Litovicích i s oběma syny a tak je zachránil před jistou frontou sotva o rok později.

Pak to skutečně přišlo. První mobilizace v květnu 1938 vzbudila vlnu nadšení. Byla skutečně výborná, ale šlo o elitní jednotky k moderním zbraním. Nebyla zdaleka využita jako odpověď na Hitlerovy hrozby. Pod tlakem „spojenců“ Anglie a Francie se úřady chovaly nepochopitelně benevolentně k řádění sudeťáckých bojůvek, které po útoku ze zálohy utekly do rajchu. Když odvážný četník zastřelil jednou kulkou dva útočníky ujíždějící na motocyklu, jejich pohřeb byla demonstrace henleinovců včetně účasti vysokého důstojníka Wehrmachtu a věnce s vlajkou s hákový křížem, který byl v ČSR zakázaným symbolem
A pak druhá mobilizace. Na rozdíl od první - velké zklamání. Houfy odhodlaných, ale hladových, dezorientovaných záložáků s frčkami na ramenech civilních sak, nejvyšší šarže byl četař. Když táta, v Litovicích zastupoval tajemníka Čížka, který narukoval, protestoval u vojáků, aby oblékli záložáky ze skladů v Hostivici, praskajících ve švech výstrojí všeho druhu, dostalo se mu arogantní odpovědi, aby se staral o své a ne o to čemu nerozumí. Nerozuměl tomu leckdo. U Tejnorů byla ubytována parta záložních důstojníků, kteří nedělali naprosto nic, jen se večer co večer sebrali a tatrou jednoho z nich jeli na flám do Prahy. Byl s nimi i sprostý vojín Pepa Maleček. hokejová a tenisová hvězda, což byla zřejmě kvalifikace k zařazení do flákačské roty. Prostí lidé nahrazovali i z toho mála, co sami měli v péči o záložáky selhávající vojenský erár. Zato v Sobíně chtěli vojáci pověsit statkáře Dlabače, který jim  do slamníků dal k použití shnilou slámu.
To, co vyjelo z mobilizačních skladů, to se tak hodilo do technického muzea. Automobily s plnými koly, tahače těžkých děl, jejichž zadní kola, vyšší než dva metry, měla tvořit po odmontování základ pro pevnostní hmoždíř, který vlekly. To všechno podle doktriny, že autotrén nesmí být rychlejší než jezdectvo. Letectvo bylo na tom stejně. Legendární Avie 534 byl eroplán krásný, ale už léta odepsaný, Avia 35 v prototypu, Bombardovací Fokkery F XII úplně k ničemu. Blochy 200 pro srandu. Těch pár B - 71, (sovětské dvoumotorové lehké bombardéry), které na sletě při armádním dnu ohromily diváky svojí rychlostí, vzbuzovaly naději na účinnost sovětské pomoci.(licenšní byly v Avii dokončeny až za okupace). Poznání, že Anglie a Francie (a nakonec především Sovětský svaz) na tom byly stejně, přišlo až později  a  velmoci to odsraly každá po svém.
 
Okupace
 
Země, která bývala poslední nadějí uprchlíků před Hitlerem, která se snažila pomoci španělským republikánům, která až do posledku byla, demokratickou zem, nestála „spojencům“ ani za gesto.. Jistě, nebyla tou vzornou zemí, jak ji chtějí vidět někteří idealisté - trpěla tím, čím trpí demokracie odjakživa dodnes - tím, že se neumí bránit lotrům, zbohatlíkům, bezohledným mafiím, podplácení, rozprodeji „rodinného stříbra“, neschopností ochránit a ubránit občany před vyčůránky atd,
Šok z okupace byl nesmírný. I když příprava - Mnichov, druhá republika, zrada spojenců, to  byla  příprava na to,  co se stalo 15. března 1939 otřáslo všemi poctivými lidmi.

V Hostivici obsadila německá armáda prachárna, dolejší zbrojnici a Sokolovnu. Hned v prvních dnech došlo k incidentu. Někdo házel kamením po německé stráži u zbrojnice. Usvědčeni z toho byli Josef Cipro a Košťál. Velitel zbrojnice byl dost velkorysý a uznal, že to byla klukovina a spokojil se tím, že požadoval, aby dostali pořádný výprask. Popravčí komise se skládala ze starosty Příhody (tehdy ještě starosta , než jako legionář musel z funkce odstoupit), ředitele śkoly Šrámka a učitele Vrtala jako kata. Šrámek po létech říkal, že byl zděšen surovostí Vrtala při exekuci. Snad ještě historka po mnoha létech. Mám ji od nebožtíka Pepy Cipra: Potkal ho tajemník Štěpán Arnold  a říkal mu: „Ten Veverův kluk je opravdu pitomej“. Pepa nerozuměl. Arnold „Vevera ale říkal, že chceš, aby byl Šrámek potrestanej za ten váš výprask za okupace.“ Pepa o tom nic nevěděl. A pak ho soudruh plukovník Vevera pozval. Uvedl ho do obýváku, kde na stěně visel metrový Lenin z nějakého plakátu, pravil: „Pepo, přece to tak nenecháš“. Pepa se tvářil nechápavě.  „No přece ten výprask tenkrát, ten člověk musí pryč, dyk je to ostuda celé obce.“ Pepa to ještě vydržel až na práh a pak skučel smíchy až domů.

Na čas se zdálo, že se podaří zachránit leccos. Sokol fungoval dál, vycházely stejné noviny, rozhlas dělali stejní lidé. Do Prahy jezdily německé kluby k přátelákům. Strany byly rozpuštěny už za druhé republiky, nové dvě, národní strana práce měla dokonce levicový nádech. Národní strana sdružovala ostatní. Ještě chvilku fungovaly. A pak to přišlo - rozpuštěn Sokol, ustavena jedna strana - Národní sjednocení, udržované při životě příkazy, nařízeními, příslibem výhod a kariérizmem. Nikoho ani nenapadlo, aby veřejně řekl, že je to svinstvo a že tedy beze mne.

Komunisti byly zvláště zařezaní. Hned za tepla je internovali a propustili po pár dnech s pohrůžkou, aby si nechali zajít pomyšlení na nějaký odpor. Některým to stačilo na celou dobu okupace. V obcích zasedli do zastupitelstev Němci. V Hostivici Haas, výpravčí na hostivickém nádraží. Z komické figurky se stal přes noc obávaný vládce, kterého. i když se mu za zády posmívali, se každý bál. V Litovicích to byl Karel Schmied starší a Leo Bereiter z Jenečka. Schmied byl moravský Němec z Mikulova, rakouský dělostřelecký důstojník, který po zranění byl odeslán do hostivických pracháren, oženil se tady s Češkou, opustil armádu a zařídil si v Hostivici obchod, pak si postavil pod Dělnickým domem, tam co je malé zdravotní středisko, obchod. Vedlo se mu a byl mecenáš vánočních sbírek, podporoval školu. Měl syna Honzu z prvního manželství, s druhou ženou měl syny Karla, mého spolužáka. Snad až do okupace ani německy neuměl. Pár dní po příchodu Němců se Schmied objevil v podivné uniformě. Byl prý trojhendr (Treuhand byla organizace okupantů, která sdružovala správce židovských a zabavených obchodů a podniků) Vždy platil v Litovicích za solidního člověka. Toník Tejmorů říkal, že několikrát upozornil Tejnora-starostu, že přišlo udání na něho i jiné občany, že to nemůže likvidovat, aby se na to připravili). Bereiter byl pasivní,nebylo na něj nic známo. V archivu ministerstva vnitra je mezi konfidenty Gestapa uveden Johann Schmied, obchodník v Litovicích - to je ale syn Honza. Karel mladší byl odveden. Jeho touha bylo letectvo, nebyl asi dost germánský, ale nastoupil k elitní jednotce parašutistů a padl při dobývání Kréty, Honza zmizel beze stopy. O Schmiedovi starším až na svém místě.

Bereiter zůstal jako manžel Češky v Jenečku i po odsunu, Starší syn Bedřich měl za ženu sestru Schmiedové, nebyl rovněž odsunut. Mladší Bereiter Leo se jako esesácký důstojník dlouho do Hostivice neodvažoval. Bylo ještě v paměti, že zastřelil svoji ženu, rozenou Jelínkovou ze Břvů (Jelínek s rodinou bydlel ve vagonu na cestě na Břve podle Bažantnice) když prý ji přistihl in flagranti. Když po Listopadu do Hostivice přijel, byl svými vrstevníky oslavován - k zblití.
Po rozpuštění Sokola hledali hlavně dorostenci možnost dále se scházet. Pomohli hasiči, Osvětová beseda, Dramatický spolek J.K.Tyl. mládež církve Československé )Tehdy přirozeně českomoravské.)
Zatím se situace dále vyostřovala. Po otrávení aktivistického novináře a odhalení prvních odbojových organizací přišel do protektorátu Reinhard Heydrich. Byl popraven ministerský předseda generál Eliáš a na rozích se začali objevovat červené plakáty se jmény popravených, kteří se provinili proti říši.
 
Odboj
 
Mluvilo se mezi klukama o tom, že je potřeba něco dělat. Rozčísl to Vašek Fráňa. Byl zaměstnaný v leteckém oddělení Pragovky,v motorárně v Libni. Jeho nejbližší spolupracovníci byli předválečný pilot Tonda Půrok, který ve Vaškovi živil touhu po létání a druhý, Jaroslav Rychlý, který ho ovlivnil více. Rychlý měl milou v souboru divadla D 41, jehož umělecký šéf E.F. Burian (Ten chlupatý kaktus a jiné popěvky, melodramata, složil dokonce i operu), uvedl ho do party mladých herců a Vašek byl fascinovaný. Dokonce se pokoušel psát básně, špatné na rozdíl od Rychlého. Když Buriana zavřeli, ještě než herce rozehnali, ustavila se tam odbojová skupina Pozdějí, když byl Rychlý zatčen a jako těžký tuberák byl ve vězeňské nemocnici na Pankráci, ho odtud Vašek vyvedl, což byla ukázka jeho, někdy až nerozumné  odvahy,
Skupina byla orientovaná na komunistický odboj pod vlivem šéfa. Vašek dostal úkol založit u sebe doma místní skupinu. Postupovalo se tak, že nejbližší Vaškovi kamarádi měli za úkol sehnat deset lidí, které získají pro práci ve skupině. Byl to Sláva Hrzal, Karel Míšek, Ruda Semerád, Karel „Káďa“ Boček, já a  o dost později Jindra Neuman (podmínka byla, že přestane „šmelit“). Členové jednotlivých družstev z konspirativních neměli vědět o druhých družstvech. - to prakticky vůbec nešlo
Vašek Fráňa byl nemanželský syn, jeho matka se vdal za většího sedláka. který Vaška u sebe nechtěl a tak Vašek vyrůstal u prarodičů. Přechodně býval u strýce Sejkory (byl mistrem u Waltrů a oak v Motorletu, jeho manželka byla v Motorletu na poštovním oddělení dole v betoňáku ještě za mne) Měli barák dole v Jenečku. Vašek byl od obecné modelář a skrze modelařinu jsem ho znal dlouho. Byl tělesně skvěle fundovaný atlet a trochu si tím vylepšoval pozici v učení a pak v práci v prestižním oddělení továrny, protože jeho šéf byl veliký příznivec atletiky.
„Strejda“Sejkora (tak jsme mu po Vaškovi říkali všichni) byl sociální demokrat a náčelník DTJ. K té se Němci chovali nepochopitelně mírně. Když Emanuel Moravec začal organizovat Kuratorium pro výchovu mládeže, na vsích to byla právě síť jednot DTJ, kde vznikala střediska Kuratoria. I v Hostivici. Vašek přišel s tím, že se Kuratoria ujmeme sami. Karel Míšek a já jsme okamžitě prohlásili, že v tom případě jdeme od válu. Vašek pravil, že o tom nebude s nikým diskutovat, že to přednesl v Praze a že je to rozkaz, dali jsme se na vojnu, budeme tedy poslouchat.
Mělo to mnoho háčkú, někteří lidé se na nás šklebili, některým jsme to nevysvětlili nikdy. Přinášelo spoustu výhod - od krytí nepřítomnosti v zaměstnání nebo ve škole.přes možnost používat sokolských chat na Kačáku, celé Sokolovny v Hostivici, až po pověst loajálních občanů protektorátu. Když pak Vašek získal pro věc okresního pověřence Vlastu Lorence, byly možnosti dalekosáhle rozšířeny.

Počátky „ilegální“ práce byly skrovné. Začínalo se sběrem peněz, potravinových lístků a ovoce, které se dodávalo prostřednictvím české bachařky pamatuji si jen, že se jmenovala Burdová - tedy na adrese Burda. do nějakého koncentráku. Těžce se sháněly zbraně. Měl jsem dva spolužáky, jímž shodou okolností oběma Němci popravili otce. Od každého z nich jsem dostal pistole, té nejmenší ráže .6.25 a krabičku nábojů.

Byli jsme všichni mezi patnácti až dvaceti léty. Na starší jsme nemohli spoléhat, zvláště komunisté byli ze hry. Sebrali totiž nejagilnějšího - Karla Bočka staršího i s manželkou a mladým Karlem, s nimi manžele Langovi a v Jenečku se skrývajícího Jana Žižku (!) a ostatní zůstali jak zařezaní. Mladý Karel Boček se vrátil, jako nezletilý byl propuštěn. Z té skupiny se po válce vrátili jen Bočkovi.

První větší akcí byla vypálení výstavy „Sovětský ráj“ v pavilonu Myslbek na Příkopech v Praze. Pro tuto akci jsme připravovali zápalné časované nálože, nevím čí konstrukce. V principu to byla elektrontermitová nálož, zapálená časovanou roznětkou. (více řekne náčrt). Zapalovače jsme zkoušeli u Bočků na zahradě do doby, kdy to začalo zajímat přes plot Němce Bereitera. Pokračovali jsme potom v Mirodole na Kačáku, kde jsme si mohli dovolit i zapálení nálože. Výbušná forma nálože zklamala na celé čáře, protože dělala jen hluk a účinnost byla nulová. Chemickou stránku věci řešili bratři Preiningerové, z nichž jeden byl spolužákem Vaška Fráni na průmyslovce, kde na stipendium továrny začal Vašek studovat. Druhý z bratří byl chemik a ten připravoval jak směs pro zápalnou nálož, tak i pikrát pro granát. Vyráběl výbušninu doma a při sušení v troubě jedna várka explodovala a připravila jednoho z nich načas o zrak. Po válce mu profesor Filatov na klinice v Oděse operací zachránil zrak. Káďa vyvinul metodu na přerušování proudu na letiště, stačil na to řetěz na šňůře od prádla přehozený někde mezi Řepy a tehdejším transformátorem nad Palouky.

Jindra Najman se svými kluky pustošili transporty vojenského materiálu na nádraží v Hostivici a měli štěstí, že nenarazili na střežený vlak. Ruda Semerád s partou zas překopali kabel od letiště k vysílačce v Jenči,
Největší byla akce proti železnici. K tomu  v celé Evropě vyzvali francouzští Maquis, říkali tomu „Den železnic“. Bylo to z dnešního,hlediska dost pitomé, dávat Němcům předem avízo. Plánovalo se rozebrání trati Praha - Beroun někde u řeky a na Nučické dráze zatáčka u Červeného  Újezda.  Připravovali se klíče na rozšroubování spojek kolejí a dřevěné klíny na jejich  roztažení  v Zichovce a konspirace šla do háje, protože to dělali skoro veřejně a půl fabriky vědělo na co. Zázrak, že to nikdo nevykecal - důkaz obliby okupantů. Parta, která měla „pracoviště“ u Berounky byla vyplašena pochůzkářem a tak se přestěhovala pár desítek metrů za Peterkův mlýn. Kolej  rozšroubovali, ale klín dali obráceně, takže lokomotiva ho vytlačila a kolej si sedla na svoje místo. Trochu to škublo, takže strojvůdce byl vyděšen k smrti, ale dál nic. Druhá parta byla úspěšnější, pro jistotu kolej  odstranila zcela a mašina si kecla vedle. Říkalo se, že lokomotiva lehla, ale nikdo to nepotvrdil. Druhý den  chodil starý Haas po nádraží a říkal, že vědí kdo to udělal a že je zmáčknou. Nic se ale nestalo a tak to byly ty obyčejné řeči, které slýcháme od policajtů i dnes.

Jiná kapitola byla naše tiskařská činnost. Sláva Hrzal odněkuď přinesl poměrně kvalitní cyklostyl a tisklo se v Sokolovně v šatně. Tiskl se periodický leták V boj, také Rudé právo, když vybouchla některá tiskárna, ale to byla spíš výjimka. . Cyklostyl byl ukrýván u nás, vodo- a prachotěsné zabalen, v staré udírně mého dědka hluboko v popelu. Blány, které byly velmi vzácné a přísně evidované, obstarával Toník Tejnor, syn litovického starosty ze zásob obce. Problém byl dostat z rukou a mnohdy obličeje barvu, která byla velice přilnavá a vydatná.

Káďa Boček měl motokolo ČZ, to posloužilo k výcviku jízdy na motocyklu. Později sehnal Vašek Fráňa třistapadesátku, už tehdy veterána značky Bredshaw ( říkalo se mu Brajčaft). neuvěřitelně záludnou a hlučnou potvoru, velmi vhodnou pro ilegální cesty, protože střílela do výfuku i když se plyn úplně uzavřel. Snad nejlepší ochrana byla ta bezmezná drzost jezdit na tak hlučném stroji v době, kdy benzin byl nad zlato. To se vyřešilo tak, že brajčaft jezdil na ředidlo, které jsem obstarával od bratří Fialů - Mazalů.

S jídlem rostla chuť.Byly plánovány akce naprosto nesmyslné a nebezpečné. Jednou z nich bylo přepadení kláštera v Hájku, kde byl sklad materiálu Wehrmachtu. Pro takové akce jsme s Viktorem Marečkem připravovali síť velice jednoduchých vysílaček, které uměli jen jeden dvasignály.  Podařilo se mi přesvědčit Vaška, že by Němci nás měli do 24 hodin. Musel by být vypracován podrobný plán ústupu - jít z takové akce domů k rodičům byla by  sebevražda a několikanásobná vražda,aniž by to výsledný efekt ospravedlňoval.

Všechny výhody bledly, když jsme z metodických pokynů Kuratoria  shledali, jaké věci se od nás očekávají při práci s dětmi. Nikdy ! Znal jsem Hochy od Bobří řeky od jejího vycházení v dětské příloze Českého slova. Od Toníka Tejnora jsem získal několik čísel skautského časopisu Čigoligo, kterou vydávala pražská dvojka, na půdě Dělnického domu jsem našel stanovy a návrh činnosti Spartakovských skautů, Ruda Semerád měl nějaké příručky Woodcraftu - ligy lesní moudrosti  Ernesta Thompsona Setona. Dal jsem použitelné věci dohromady a začali jsme podle nich práci s dětmi. Ty děti jsou dnešní sedmdesátníci a dodnes na ty doby vzpomínají. Každý z vedoucích družstev si vzal na starost jednu družinu. Ty jsme nazvali jmény šelem a dravců. Namaloval jsem družinám odznaky a pro svoje Medvědy jsem založil kroniku. Odlil jsem z cínu medvědy a ty se našili na rukávy, Lovili se bobříci, hráli hry, nenápadně jsme zaváděli řeč na příběhy z českých I světových dějin. Pokud se pamatuji měl Káďa Boček Jestřáby, byli i vlci, lišky, už nevím, zda něco více. Nemohli bychom tohle dělat, kdyby nad námi nedržel Vlasta Lorenc ochrannou ruku. Ani tady se nenašel nikdo, kdo by byl žaloval.

Kuratorium svolávalo po okresech mládež k přednášce proti bolševizmu. Na Kladně v divadle měl přednášet nějaký Ryba. Vašek Fráňa přivezl z Prahy ampulku slzného plynu v tekutém stavu. Projev začal a slzná tekutina teplem vyrazila zátku, ještě než mohla být ampule bezpečně položena na vhodné místo. Začala dýmat přes kapsu Vaškova zimníku. Než mohl vypuknout  malér, zimník popadl Jirka Bureš a vyběhl s ním ven. Zimník už pěkně dýmající, hodil do požární nádrže vedle budovy divadla. Neobešlo se to bez neklidu v hledišti a Ryba celý vyplašený vytáhl pistoli. Lorenc zasáhl a přidělil Rybovi ochránce, právě z řad atentátníků. Bylo po projevu a vystrašený  Ryba odjel. Nemělo to žádné následky, Ryba asi nechtěl přiznat svoje hrdinství a mlčel práv svému jménu.

Sláva Hrzal pracoval u firmy, jejíž majitel včas firmu předal, či prodal, takže ušla německé správě. Ke kancelářím patřil i byt bývalého majitele a zůstala tam rozsáhlá knihovna, podle obsahu měl majitel dva literární koníčky, jednak ruskou a sovětskou literaturu, také erotické a pornografické spisy. Z té první kategorie Sláva vozil knihy, které kolovaly mezi členy skupina. Byl tam Šolochov, Gladkov, Simonov, Fadějev, Paustovskij, Jesenin, Majakovskij, Erenburg, Bunin, Bulgakov, Gumilev a bůhvíkdo ještě. Nejméně sto svazků. četlo se horlivě a bylo to politické školení stokrát lepší, než ta pozdější. Copak jsme věděli, že mnozí z těch, kteří nás seznamovali se sovětským životem jsou v Gulagu, na Sibiři či bradou vzhůru? Nevím, kam se ty knihy poděly. Z druhé části knihovny jsem neviděl ani list.
Doba, v které skupina pracovala byla plná poprav celých rodin, doba Lidic a Ležáků, doba obrovského rizika. Činnost skupiny přirozeně měla nulový vliv na průběh války, přinášela hlavně uspokojení členům, že nesedí se založenýma rukama a okrajově snad i ve veřejnosti pocit, že se něco děje, že nejsou všichni zalezlí.

Němcům začaly lézt tlusté do tenkých a na podzim 1944 vyhlásili totální nasazení. Na rozdíl od předcházejících ročníků můj ročník 1925 už nešel do říše (nebylo kam), ale byl nasazován do zbrojních podniků v protektorátě. Dostal jsem umístněnku do Chrustenic, kde v bývalé textilce (pak Gramofonové závody) byla výroba motoru Junkers 004 pro Švalbiny. Vašek Hošek to na pracáku v Kladně, kde pracoval, vyměnil za Wehrkreis Sanitätspark IX. v Hostivici. Tam byla parta hostivických kluků ulitá ve výpravně, já jako nasazený študák jsem musel na zahradu k mistrovi Hájkovi. Protože jsem se jakžtakž domluvil německy, posílali mne na pochůzky po Praze.

Pak se čas naklonil k čtyřicátému pátému. První a poslední malér, který mohl znamenat konec členů skupiny i jejich rodin, se udál v době, kdy Němcům došel dech a na represe neměli čas ani sílu. To bylo tak: někdy začátkem dubna 1945 přišel Káďa s očima navrch hlavy. Že se seznámil se čtyřmi Rusy, nasazenými jako Hilfswaffen SS na letišti u protiletadlových kulometů. kteří přinesou zbraně když jim pomůžeme utéci.  Přišli čtyři Ukrajinci beze zbraní, s tělem a duší a hladovými osmnáctiletými žaludky. Ubytován bylo - v Mirodole. S výživou to bylo téměř beznadějné, Naštěstí v Dušníkách v podobné skupině byl kluk, který dělal expedienta ve firmě Georg Wahr na Smíchově, To bylo velkořeznictví a uzenářství, tam jsem chodil pro maso pro vojenskou i pro táborovou (závodní) kuchyni  Jestli někdo byl mustr nekázně a zpovykanosti, tak to byl Káďa. Mezi jiným, ukradl někde v Praze, prý policajtovi, krásnou Jawu 350 - patčetku a s Ukrajinci ji zakopali pod podlahu v největší z chat Mirodolu. Toho osudného dne v polovině dubna se všech pět slunilo venku a zpívali ruské písničky. Nahrábla je četnická patrola a Káďa nepřišel na  nic lepšího, než že začal z té hračky, kterou jsem dotáhl od spolužáků, střílet. Oni také a jedna kulka škrábla Káďu lehce pod bradou. Sbalili je a odvedli do Chyňavy na stanici. Ráno je odvezli do Kladna na Gestapo, kde ale bylo jak po vymetení, protože Wiesner i s komplicemi vzal do zaječích. To ale nezabránilo českým šmrdlům, kteří zůstali, aby kluky neodtransportovali do Terezína. Tady v Malé pevnosti přežili do příchodu švédské komise. Protože se tam vyskytl skvrnitý tyfus, byla vyhlášena přísná karanténa. Nebyl by to Káďa, kdyby se nepokusil utéct. Podařilo se a Káďa přišel do Hostivice. Nadávali jsme mu a zakázali mu přiblížit se k někomu blíž, než jeden metr. Uplynula karanténa a Káďa si jel „vyřídit“ účty s chyňavskými četníky. Dostal málem po hubě. Vyčítali mu, že svou blbostí mohl zavinit velký malér. V chatách a ve mlýnech se skrývaly desítky utečenců před gestapem i z nasazení v říši. Že bylo za každou cenu  třeba zabránit, aby se o údolí  Kačáku nezačalo zajímat Gestapo.

Pátého května 1945 ráno jsem byl na velitelství Wehrmachtu na horním Malostranském náměstí, odkud jsem z účtárny měl přinést peníze pro Saniťák. V životě jsem neměl větší sumu v ruce - sedm milionů korun jsem měl donést do Hostivice. Když jsem vyšel z brány, dole ve městě už se ozývaly
první výstřely, Na zastávce elektriky před Malostranskou kavárnou se tahali civilisti s vojáky o zbraně. Tramvaj mne dovezla jen na Malovanku, před zastávkou už stál dlouhý had souprav. Dále jsem musel pěšky. 
 

Revoluce

Zbytek dne mám tak fixovaný v paměti, že bych popsal minutu po minutě. Od Malovanky Břevnovem přes Bílou Horu až do Hostivice jsme šli spolu s profesorem matematiky na mojí škole Krämerem (byl z Chýně), aniž bylo stopy po nějaké vojenské činnosti, Až u pilíře vrat Justova domu leželi v krvi čtyři mládenci, opodál  před Macákovic stál hlouček vojáků a mezi nimi starý důstojník se samopalem To byl ten, co kluky zastřelil. Později říkal Jarda „Bugar“ Peška, že je stavěli a říkali jim, že neprojedou, že je buď provedou polními cestami ku Praze,nebo aby jim dali zbraně, že se probijí. Byli dost arogantně odmítnuti, aby si zbraně opatřili sami a jeli. Nechali se postřílet jako králíci, zbraní plnou korbu. Bylo načas po revoluční náladě. Brzy vojáci odtáhli. Byli ti Poláci a Ukrajinci z Haliče - SS Galizien, kteří by byli rádi zvedli ruce, kdyby se ten starý esesák odstranil.

Domů jsem šel protože jsem měl jít s Hrzalem a Zimákem vyjednávat o kapitulaci do saniťáku. Nestihl jsem to, ale obrcálmajstr Ehlbeck, velitel Saniťáku, se zaručil, že se nebudou podílet na jakékoli vojenské akci a že bude dodržovat źenevskou konvenci (Červený kříž) a dále budou expedovat léky podle požadavků českých velitelů nemocnic. Splnil to.
Druhá polovice dubna byla dobou horečné činnosti ve vsích. Protože dr. Beneš k tomu z Košic vyzval občany, vyrojil se  nespočet revolučních národních výborů. V Zichovce, ve mlýně, při obecním úřadě, ve škole. Panovala velká bezradnost co s tím.

Vystoupil Sláva Hrzal a podle dávno sestaveného prodiskutovaného programu, organizoval ustavení jednoho revolučního národního výboru, pro Hostivici a Litovice společného. Byla to drzost holobradých mladíčků, ale nebylo to poprvé, ani  naposled, kdy zasahovali do dějin této země –třeba oba 17. listopady 1939 i 1989. 
Všichni bez výhrady souhlasili s připraveným programem. Jednání se vedla většinou na faře (!). Měli jsme opbavy, jak dopadnou jednání mezi kdysi soupeřícími místními „politiky“ a k velkému překvapení spory se nekonaly, představitelé většiny „revolučních národních výborů“ ústy starého protřelého přednosty železniční stanice v Hostivici Figara, jak ve vzletné řeči „pod dojmem vítězství Rudé armády a obětí ruského lidu“ až servilně projevovali ochotu přiznat komunistům právo na určování obecní politiky, ačkoli garnitura, kterou mohli komunisté nabídnout pro funkce v obci byla velmi slabá až snad na Pachmana.
Jádro skupiny vstoupilo po revoluci do strany. Mezi členy skupiny nebyl nikdo, kdo by se bál o majetek, jak strašili Němci. Z hostivické elity to snad byli synové přednosty stanice, lékárníka, a pár vyšších úředníků na dráze. Vlivem Vaška Fráni a jeho silného charisma, postupu sovětské armády, krutosti Němců a důvěry ve spravedlivější budoucnost republiky, byla celá skupina levicově zaměřená ačkoli to nikdo neproklamoval a většina lidí ani nedovedla tuto skutečnost vyjádřit., prostě to tak cítili.

Program strany, tak jak ho hlásal Gottwald byl velmi mírumilovný a neměl nic z toho, čím on a jeho „karlínští kluci“ hrozili buržoustům. Mazal med kolem huby sedlákům, živnostníkům, drobným podnikatelům, inteligenci i umělcům a mnozí mu věřili. Ostatně je sporné, zda pozdější politika strany v nevybíravém potlačování a lživém skandalizováním těch skupin lidí se děla z jeho vůle, nebo to byl vliv poradců, které mu nasadili do kožichu. Jsou lidé, kteří tvrdí, že právě ztroskotání jeho představy o československé cestě k socializmu ho vedlo k chlastu a přivedlo ho až k smrti, ostatně záhadné – v Moskvě. Na druhé straně – jak to, že se nátlaku ubránili v NDR, ovšem zase Poláci a Maďaři okusili na vlastní kůži co znamená odporovat Moskvě.

Mnozí odpadli pod vlivem poválečné politiky strany, vlivem prostředí, do kterého přišli po válce i vlastními ambicemi. Chybí mi seriozní rozbor situace.  Čechoslováci, či asi lépe Češi byli jediní, kteří měli k Rusům kladný vztah, kde do partaje vstupovali lidé s přesvědčení. To by ale nesměli posuzovat lidé, kteří, když slyší socializmus nebo dokonce komunizmus mají u huby pěnu a vidí jen svoji ztracenou kuličku. Jsou tyhle směry opravdu zločinné ve své podstatě, nebo svými realizátory? Má kapitalizmus opravdu právo na věčný život a na tolerování svinstev, které sebou nese a nesmí někdo uvažovat o jeho podstatné revizi a reformě, aniž je skandalizován.? Byla konfiskace šlechtických a velkostatkářských latifundií nad 50 hektarů ve dvacátých létech minulého století zločin? Většina zásadních reforem, výsledků revolucí a „spravedlivých válek“ během času vyšuměla, ale stopy nechaly všechny. Popře to někdo u náboženské reformace, u velké francouzské revoluce? Přes neštěstí, že se odehrála v zasrané, zavšivené zemi, která se vždycky považovala za spasitele lidstva, i revoluce ruské. Vždyť nikdo nepopře, že právě dělnické hnutí poučilo, kultivovalo a zlidštilo kapitalizmus tak, že je schopen přežít. Navždy ?
Hodně lidí ze skupiny odpadlo právě pro pokračující sektářskou politiku strany. Projevovalo se to u nás tím, že odmítali lidi, kteří podle jejich mínění nebyli dost proletářští. Když komunistům doma otrnula v samém konci války, svolali něco jako konferenci, na které slavnostně přijali do strany - jen Vaška Fráňu a Slávu Hrzala (což hlavně ten druhý patřičně využil). Ostatní měli vesměs ve stranických legitimacích datum 20. května 1945.

Hostivické nestraníky pobouřil Vašek, když na mýtinku za přítomnosti Gusty Fučíkové vyhlásil založení Českého svazu mládeže jako odnože KSČ. Měli jsme dost práce to vyvrátit a SČM začal v místě fungovat jako společná organizace všech stran a tak zůstalo až do sjezdu nársoc. který se sešel v roce 1947. Tehdy měli mladí nársoc ze Svazu odejít. V Hostivici zůstali až na pár fanatiků (napříkladi Hana Bauerová, která odešla pod tlakem otce, fanatického funkcionáře nársoc, aby  po létech, komunistka sňatkem se Slávou Hrzalem, se stala ochránkyní mladých, pomýlených a vzdorných literátů jako ředitelka Ústavu pro českou a zahraniční literaturu a čelná teoretička socialistického realizmu, v podstatě pořád stejné Hanka modlilka, milovaná podřízenými, nenáviděná tvrdým jádrem kulturní fronty.
 
Svaz mládeže
 
Měli jsme v tom mezidobí 1945 – 1948 soustavný spor se starými soudruhy, kterým ztrnulé huby ještě více zdřevěněly , představovali si řízení země a společnosti jako pokračování předválečné politiky strany, kdy hlavní byla destrukce a opozice, neuměli si představit svoji zodpovědnost za pozitivní, státnickou politiku.
Trnem v oku jim byla i naše snaha po tom, získat a udržet si mladé a bavit se jako mladí. Když jsem byl delegován na krajskou konferenci do Kladna, protestovali proti tomu až na kraji , Vysvětlili jim, že jsem jeden z mála vysokoškoláků – komunistů, ale nepřesvědčili je. Ještě po létech mi Zdena Smetivá říkala, že z místa mi vystavili posudek na zabití.
Na techniku jsem nastoupil v době, kdy mladí nársoc bouřili proti Kopeckému a nedostatku učebnic, z kterého ho vinili. Blbá záminka, blbé Kopeckého odpovědi. Po demonstraci před ministerstvem informací vyloučili mluvčí studentů a přilili olej do ohně. Na výroční schůzi fakultního spolku strojařů, kde jsem se hlásil do diskuse s poznatky, že to byl předem vypočítaný komplot, který měl zvýšit nervozitu, jsem dostal takovou facku a utrhli mi rukáv, jak mne stahovali od kecátka.
Pak se to valilo k únoru a bylo to nechutné. Nársoc se cítili silnější než byli a provokovali. Komunisti odpovídali rovněž blbě. Spor o policejní důstojníky, o názvy časopisů, o zákazu předválečných stran ale nezabránili drtivému vítězství partaje v prvních volbách v Čechách a na Moravě (ne na Slovensku) .
       
V Hostivici v tomto mezidobí kupodivu převládali v opozici dementní staříci jako starý Saifrt, starý Hakl, vrchní Doubek, a další, kteří prosadili rozdělení revolučního národního výboru na litovický a hostivický a na dlouhých třicet let zabránili spojení obcí – co se všechno za ta léta dalo udělat společně. V průvodu na XI. sletu a pak při pohřbu prezidenta Beneše došlo k demonstracím. Z Hostivice se dostal za Sezimovo Ústí Franta Hofman do lapáku. Nevím o dalších.
Pak přišel únor. Řeknu-li že mnou otřásl, není to pozdní lítost. Vědomí, že nás dostane do izolace, že svět se zavře, (měl jsem takový plán, že po studiu v Praze půjdu na rok do Curychu prof. Ackeretovi – to byla prestižní škola, pak na deset let do fabriky a nakonec jako asistent na techniku s perspektivou docentury, nebo profesury) Že bude požadována absolutní poslušnost a věrnost Moskvě. Že budou pokračovat a stupňovat se adorace funkcionářů, strany a vlády, milovaného generalisima Stalina a Gottwalda i dalších. Strana se na čas otevřela a krysy z podzemí nastoupili do stranických řad. (I ten litovický Náprstek se odstrčil do Chabařovic a stal se zde váženým funkcionářem KSČ!) V Hostivici  byl povolán k tajemnictví jeden z Kletečků – příslušník předválečného lumpenproletariátu, který se dovedl sotva podepsat. V Litovicícg celá nársoc strana i s praporem přešla ke komunistům s výjimkou Tejnora, kterému to zakázala nemocná manželka.

Jinak Hostivice i Litovice se vyhnuly největším výstřelkům. Nebyl tu nikdo rozkulačen a vypověděn z obce. Většina obchodníků zůstala ve svých obchodech jako vedoucí. Jen v Litovicích (vlastně v Hostivici, tam kde je dne Fort Roxy) byl zatčen Arnošt Jareš. S ním kvardián z hájeckého kláštera. Co měli, nevím.
Akční výbory národní fronty, které byly ustaveny k „očistě“ veřejného života v Hostivici nikoho nesuspendovaly ani neskandalizovaly, byl jsem členem akčního výboru v Sokole, dokonce jsme Frantu Hofmana, který se vrátil z lapáku pro politický delikt, potvrdili ve funkci náčelníka. V Sokole zůstalo mnoho bývalých komunistožroutů – Langr ze záložny, Fána Cílková, učitelka, Jarda Čermák, který se přebarvil dokonale, byl na některém strojírenském ministerstvu. V měřítku obce došlo k podobnému jevu – Pšenička byl později předseda národního výboru, Jarda Málek, Vilém Wernhauser, Josef Thoma, můj táta –a skoro celá nársoc partaj. Zůstalo pár skrytých opozičníků – třeba Ferda Himl, který je měl za zrádce, ale sám byl zalezlý. To byli vesměs litovičáci. Hostivice měla větší smůlu – starý Kalaš (říkalo se mu vládní zvěd, protože zapisoval projíždějící auta), Kadera, Tonda Bahenský, bývalý továrník Staněk (dokonce vedl prověrky), břevští mladý Jindra Tvrdý i stary, Strašlipkové, Z jiného těsta byl Štěpán Arnold, nejdřív tajemník, pak předseda. To byl uvážlivý chlap.
Zmíním se ještě o případu Mirka – Klecana. Z jakého důvodu potřebovali zrovna Rusáci vedle idolu – Fučíka, postavit sketu Klecana, ví bůh.  Zfalšovali Reportáž psanou na oprátce, zfalšovali líčení Klecanovy milé Lídy Plaché o soudu v Plötzensee.(Ten Rusák cituje Plachou, jak Klecan stál se sklopenýma očima stranou a jak četl z jejich tváře opovržení – a v originále toho citovaného článku Plachá píše, jak se zaradovali, že se zase vidí a žádná stráž nemohla zabránit, aby se neobjalii všichni tři dohromady.) Starý Klecan z toho byl zoufalý. Odstěhoval se s manželkou  z Litovic, nevím kam. Sama Lída Plachá  za nimi docházela. Dana Limbuská u kterých Klecanovi bydleli ví o tom, že Plachá říkala, že mluvili všichni, každý že něco řekl. (Ostatně to učili i nás. Když tě chytnou, nebuď zbytečný hrdina, povídej o těch, o kterých víš, že je mají v drápech, vzbuď dojem, že víš víc, než říkáš, nenech se zbytečně mlátit. Jak se potom z tohoto pohledu jeví „zrada“ Fučíka – snad, že, možná i nevědomky řekl víc než chtěl, a náckové z toho zkombinovali další).Měl jsem v úmyslu přispět ke Klecanově rehabilitaci, ale pak jsem se toho vzdal.
 
Motorlet
 
Dostudovával jsem, měl jsem absolutorium (to jsou dokončené všechny zkoušky a odevzdané konstrukční programy před druhou státní zkouškou) a chtěl jsem do fabriky, než mi dají termín státnice.. Uvažoval jsem kam. Drakařské továrny byly na druhém konci Prahy, k motorům jsem měl vztah od nejútlejšího mládí, takže jsem Motorlet ani nepovažoval za zradu na mém letecké koníčku, kterému jsem propadl už v dětství.

Nastoupil jsem v Motorletu do nářadovny, což nebylo nejhorší, protože jsem tak poznal dost z fabrika. Sama nářadna byla svět pro sebe. Bílý s třetinou žaludku, , šmíráci Pánkové, Jarda Nedvěd, Vencové Krutský a Gregor, doktor Ševčík, Žufník, Vladimír Votava, mladí Šmaus a Smetivý, kterým jsem později dělal velitele i učitele na vojně u 11. stplk v Žatci. Co teprve ta šlechta u Sipů – jednozubý Kovanda, ta mladá parta,  Paul , Lojzík  Krajcr, ale především Brázda, můj první šéf.) Byla to dobrá průprava a já ji využil do mrtě.

Dodělal jsem školu, Druhou státnici jsem jen o fous neměl s červeným diplomem (zato první jsem prolez z odřenýma ušima a v předlouhém čase – to byla daň jednak nezkušenosti a pak dvěma tisícovkám zapsaných do mého ročníku). Přišel šok. Z ministerstva strojírenství přišla umístněnka do Mníšku do hrudkovny! Když jsem to byl reklamovat, že jsem už zaměstnaný, tvrdě mě odmítli, že republika potřebuje železo.Tak jsem v zoufalství šel na Hlavní správu 22. to byl řidící orgán leteckého a automobilového průmyslu. Tam referent, kterému patřil Motorlet, umístněnku roztrhal a hodil do koše a bylo.

Jenže já jsem chtěl do vývoje. Smůlou bylo, že zrovna odloučili vývoj od fabrik a dali ho do VZLÚ. V Motorletu byl skoronový ředitel – Janák a funglnový hlavní inženýr Franc. S těmi nebyla řeč, nepustili mne a já zůstal dvacet let v Motorletu.
První místo bylo dvojka u Kundrta v Brynychově konstrukci.. To bylo ještě lepší informatorium, než nářadna. Viktor byl velký manipulátor a znal dokonale celou fabriku, patřil už vlastně ke staré gardě a byl druhá generace Kundrtů ve fabrice. Měli jsme na starosti písťáky – tenkrát byly maléry s Minory M VI, kterým praskaly klikové hřídele.

Praxe u Brázdy a u Kundrta mi přišla náramně vhod. Jinak má mladý inženýr ve fabrice peklo. Kdekdo se mu snaží dokázat, ze nic neumí, že nebude poučovat staré praktiky. Když jednou Jarda Sajfrt si na mne na cechu otevřel hubu v podobném duchu, seřval jsem ho ke gaudiu dělnic tak, že jsme byli potom nejlepšími přáteli.

Brzy jsem dostal samostatnou skupinu – turbinu. Velký problém – lopatky oběžné i rozváděcí. Oběžné se tehdy brousili ručně a na to musel být určitý cit. Ten měli třeba holiči, natěrači, úředníci, ale mohl chybět vyučeným brusičům. Takže dílna na cechu, kde se brouily lopatky vypadala jako podpalubí pirátské lodi – plné individualit. Byli mi odporné metody úkolářů, takže jsem se někdy zastal brusičů, hlavně když se zaváděly změny, které zvyšovaly pracnost. Brusiči brblali nad přísností kontrolorů, tak jsem nechal přitáhnout na cech řez motorem a vyzval je, aby po šichtě přišli do zasedačky, že jim povím něco o motoru a o jejich výrobcích v něm. Na stranickou a odborářskou schůzi jich přišla polovina, na to přišli téměř všichni. To se ví, že jsem ta nebezpečí trochu přehnal, když jsem viděl po létech, co Angličani při opravách všechno dovolují ořezat na lopatce! hytili se toho na jiných ceších a já měl o zábavu postaráno. Moc mne bavilo, když po létech při dnech otevřených (píše jen pootevřených dveřích – co kdyby ten po celém světě profláknutý motor M 05 někdo od nás opajcoval) hrdí výrobci ukazovali rodinám na vystaveném řezu v zrcadlovce, co na tom motoru vyrábějí a jak je to důležité
Byl jsem ve fabrice pár týdnů a už mne Vašek Veselý odhalil. Nebyl snad mezi techniky jediný mladý komunista. Naopak, mezi techniky byli lidé s kterými byly pro jejich názory potíže. Zalasoval mne a já se ocitl v celozávodním výboru.
Ve fabrice byla podivuhodná situace. Waltrovka byla jedna z mála továren, která si odnesla z okupace pověst odbojného závodu, dvě stávky, řada popravených. Staří Waltrováci měli trochu výsadní postavení i v očích stranických orgánů. Jejich řady značně prořídly po aféře s Jugoslavií. Z čeho lidi z vedení vinili jsem se nedověděl i když paní Šilhavá, moje pozdější sekretářka, byla dříve u ředitele Nušla a byla přítelkyní rodiny. Nušl byl zavřený někde, kde se soustřeďovali technici a kde byla konstrukční kancelář vězňů a dokonce publikoval v odborných časopisech. Zbyla druhá kategorie cechmistrů, mistrů, kontrolorů. Když nastoupil Janák, dostali opět jednoho ze svých do vedení. Měli dokonale organizovanou informační síť. Janák donášení otevřeně požadoval i od mladších lidí. To byl dorost. Z jiné party vyšel hlavní inženýr Vladimír Franc. Byli to lidé z konstrukce která pracovala na vývoji na základě některého z německých motorů.

Patřil k ní především ing. Hlavsa, který se dostal do dosti důležité funkce mna ministerstvu  přesného strojírenství. Dále to byl ing. z VZLÚ, ing Jiří Rada a stará garda jeho konstrukce.  Vlivem Hlavsy a s tichým souhlasem ředitele. který doufal, že si ho ochočí, byl dosazen Vladimír Franc do funkce hlavního inženýra. Měl dva základní mindráky: nebylo mu volno mezi inženýry a druhý v tom, že jeho úsilí dostat se do partaje bylo úspěšně mařeno jeho okolím, zvláště jeho sekretářkou a ženami kolem zvláštního oddělení a milice. 

Druhou partou ve fabrice byla skupina kolem Josefa Havelky. Měli k dispozici informace, které nesměli vědět ani komunisté ve fabrice,.Byl to podivný systém, který určoval, kdo co smí vědět podle postavení v aparátu strany. 

V celozávodním výboru vládl železnou rukou Vašek Veselý. Byl to schopný organizátor, který administrativu a manažment ovládal skvěle. Jeho „styl a metoda“ řízení organizace byla propracovaná, trochu nad poměry, ale fungující. Ke konci předsednictví upadl trochu do intrikánství a jeho spory s ředitelem byly čím dál více osobní. Neměl rád ani staré waltrováky a jejich nohsledy, ani Havelkovy hochy. Jeho odchod z funkce se shodoval s vystoupením  Chruščova a jeho kritiky kultu osobnosti.

Po něm nastoupil Míla Mareda a to byl naprosto jiný charakter. Původně elektrikář po ročním studiu na Sorboně nastoupil jako předseda strany. Byly řeči o vnitrostranické demokracii, ale s čím přišel kdykoli kamkoli někdo z aparátu, přinesl befel a ten se demokraticky odhlasoval, zvláště týkal–li se personálního obsazení funkcí. Neodhlasoval-li se a lidi prosadili vlastní kandidátku, bylo to na zavření, Stb zjišťovala, odkud to      vzešlo a kdo ty odbojníky řídí., nejlépe ze zahraničí. Předseda partaje na závodě byl ve dvojím ohni, aparát ho považoval za svého člena, sice na úplném konci sestavy, ale poslušného tajemníkovi a „býru“ a členové závodní organizace po něm chtěli, aby hájil jejich zájmy.

Situace byla pro mne jako jediného technika v CZV lepší, když byl zvolen JUDr. Záruba. Toník byl chytrý kluk a spolu jsme zabránili mnohým zhovadilostem, například když Havelka prosazoval na místo šéfa odbytu místo dr.Palečka Frantu Jakubala, hulváta, nevzdělance a ožralu.

Byl konec padesátých let a vracel se alespoň zčásti rozum. Vývojové konstrukce se vracely od VZLÚ do závodů. Byly to tři pístové konstrukce a jedna proudový, dílna v Kovoně a  pevnostní a termodynamické oddělení ve Foji,. Čekaly se potíže a ty se dostavily v hojné míře.

Nikdo nechtěl ta zpovykaná oddělení na krk. Pak někdo, asi z partaje, přišel na mne. Lákalo mne to a zároveň jsem chtěl zůstat u prkna a ne dělat organizační a administrativní práci. Janák, jak mne upřímně neměl rád, ochotně souhlasil, protože věděl co to obnáší.

Skutečnost předčila očekávání, Pístové konstrukce si navzájem vyčítali podíl kapacity ve vývojové dílně.  Dílna brala začlenění do fabriky jako degradaci. Největší kámen úrazu byla mzdová soustava. Byla úplně jiná, než vývojářská. Mechanicky nasazená by znamenala pro dělníky i techniky katastrofu.. Nakonec se podařilo dát věci dohromady, že přibližně polovina lidí zůstala na stejnce, druhá menší polovina šla mírně vzhůru a několik, snad deset, šlo mírně dolů. Ty se podařilo uspokojit tím, že dostali vyšší třídu na začátku tarifu, takže měli perspektivu růstu. Všichni pak měli lepší premiový řád. Nebylo to lehké. Na začátku to vypadalo na vzpouru, tak jsem svolal celé osazenstvo. Zahajoval to odborář Merhaut,který řekl: svolal nás ten pán z Motorletu (to pán znělo skoro urážlivě). Nechal jsem je trochu huhlat a pak jsem řekl, že jim asi nedošlo, že jsou všichni páni (a napodobil jsem dikci Merhauta – ozval se první smích). Pro fabriku návrat vývoje není žádný med, není rozpočtová organizace jako VZLÚ. Vaše mzdová soustava zůstala v Letňanech a vy se musíte vejít do fabrické. Stálo mne to takřka měsíc enervující práce, naučil jsem se kouřit a pít nesčetné šálky kávy v bezesných nocích. Kdybyste věděli, co jsem od některých z vás vyslechl na kamarády kvůli  dvacetikoruně, o kterou jsem jim navrhl více, zeblili byste se, jako jsem k tomu měl blízko já. Jestli chcete, odejdu, ale přijde někdo z ministerstva, kterému vaše problémy jsou ukradené a ten vás střihne, že se budete divit. Nastal šrumec a já přijímal ujištění, že to nikdo nechce. Jediného jsem neuspokojil a to byl Šimůnek. Bezdětný, kvůli daním měl u sebe hlášenou neteř, Na korunu jako čert. Ten brblal moc i na té schůzi. Řekl jsem, že neexistuje žádná možnost, jak mu dát více, ale že je u ředitele k podpisu návrh na jeho ministerský plat. Dostal ho a když odcházel do Avie s písťáky, pravil, že jsem to udělal dobře, že v Letovu odřeli ing.Šlechtu – zásluhy, nezásluhy- plat skoro o třetinu nižší.(Shodou okolností zrovna při návratu vývoje, dosavadní vedoucí za VZLÚ ing.Šín odcházel, protože měl v zahraničí bratra, a to nesměl. Nabídl jsem mu, aby používal kancelář, dokud nenajde místo. Varoval mne před Šimůnkem, že je to všeho schopný křivák. Z tohoto pohledu jsem pak bral Šimůnkovy neustálé stížnosti a invektivy proti Krulišovi a později proti Pospíšilovi.
 
Když bylo vše dokončeno a vývoj jel sám, reklamoval jsem návrat k prknu. To Janákovi velice vyhovovalo, ale radil se i se mnou, koho do čela vývoje.  Řešení jsem promýšlel už nějaký čas a navrhl jsem, aby se pokusil získat šéfa ZVS ing. Pospíšila. Vyšlo to, vojáci byli rádi, že budou mít ve vedení fabriky svého člověka, Pospíšil byl rád, že se zbavil vojny a Janák byl rád, že se zbavil mne.

Pospíšil nebyl konstruktér, ale organizátor byl dobrý. Měl jednu podmínku. V situaci, kdy začali hořet termíny vývoje M 701 nechtěl mít nic společného s pístovými motory. Takže jsem je vyfasoval já a k tomu prknu jsem se moc nedostal.
Samozřejmě, že jsem se nevyhnul zařazení do milice. Bylo nás více, kteří to museli strpět. Staří bitci nás neměli rádi, nám byli odporné jejich metody, když třeba cestou z cvičení zarazili v nějaké venkovské hospodě vyprovokovali hádku se sedláky a namlátili jim. Fysicky ani duševně nestačili na nejjednodušší vojenské úkoly a to dělali mířiče u minometů apod. Vzpomínám na debatní kroužky při cvičeních, řeči byli málem velezrádné a dávno před rokem 1968 šlo o to, že partaj bez reforem, bez ukončení tvrdé vlády aparátu, bez fízlovských metod musí dojet. Stalo se.

Konstrukce a jejich šéfové byly tři. Ing. Šimůnek byl letecký průkopník, amatérský pilot, trochu více sebevědomý, než mu příslušelo. tvrdohlavý jak mezek, neměl rád mladé inženýry, zvlášť mu ležel v žaludku Pepíček Donát, kterého vyštípal z konstrukce, když Pepa navrhl rekonstrukci hlavy válců Minorů, Šimůnek vinil výrobu, až mu Souček dokázal, že je to konstrukční vada, bylo více příležitostí, pro které Jendu miloval.

Pospíšil měl s Šimůnkem stálé půtky, zkusil mu nařizovat, jak byl zvyklý z vojny a končili u ředitele a obyčejně Janák Pospíšilovi domlouval. Takže mi nechal naprosto volnou ruku, tím spíše, že M 701 začínala dělat potíže. Vyvinul jsem si na Šimůnka metodu: když jsem potřeboval něco prosadit, obyčejně jsem ho dostal k tomu, že to navrhl sám. Prokoukl mne, řekl mi to při mistrovství světa v letecké akrobacii ve Vajnorech, kam nás poslala fabrika.

Úplně jiný byl ing. Kruliš, ten zas měl sebevědomí takřka nulové, takže spory vyřizoval Dobrohruška, rodák ze Zadní Třebáně a herec v Noci na Karlštejně. Oba na motor M 208, kterému říkali, bůhví proč Doris (to byl asi nápad Omnipoláků, trochu seděl Delfín pro L 29, naposled je hrozná ALCA pro L 159)  To byl motor, který měl celou řadu prvků naprosto originálních, třeba na klkových čepech přichycené vložky z kvalitní oceli, které byly po opracování zevnitř rozbroušeny dvěma protilehlými vruby, potom  „rozvrzány“ střídavým stlačováním a uvolňováním až praskly a lomové plochy po upevnění na čep zapadly do sebe a dělaly tak  dokonalé zámky, že po takto dělené spáře bez závady běhaly válečky klikového ložiska. Problém byl jinde – válečky dělaly na oběžné ploše „pitinky“, což byly místní poruchy materiálu ve formě mělkých jamek .Ojnice měly neobvyklý průřez H (místo běžnějšího I), dělené klikové oko. Ty se zas podepsaly v serii tím, že klece válečků na rozdíl od prototypu byly z běžné duralové tyče a praskaly, měnily tvar a fungovaly jako volnoběh, když sevřely válečky . Ty komerční tyče měly vadu, které metalurgové říkají „dřevitý sloh“ a v prototypu byly vyrobeny z kořenů vrtulí po Němcích, dokonale prokovaných. Zkrátka „Doris“ za neskrývané škodolibé radosti Šimůnka šla od průseru k průseru. Naštěstí měl „Brigadýr“ (zas Omnipol! L – 60) takové letové vlastnosti, že nebyla ani jedna smrtelná havárie v té dlouhé řadě. Došlo to tak daleko, že Kruliš po jedné nezdařené homologaci podlehl mrtvici a Dobrohruška cestou na jeho pohřeb dostal infarkt, z kterého se nevzpamatoval. Omnipol trval na produkci motorů. VZLÚ svolal všechny renomované motoráře a my z fabriky jsme ztěží zadržovali smích, co ti katedroví machři (profesor Košťál, Dr.Ing. Musil a další) navrhovali. Když jsem vylezl s tím, že pro fabriku to má i zničující ekonomický efekt a že požadujeme vrácení M 208 do vývoje, sesměšnili mě a jelo se s dalšími průsery dál. Když jsem na komisi po havárce v Rakousku musel pod tíhou důkazů uznat, že vinen je motor, tak mne Omnipoláci označili málem za škůdce socializmu. Měl jsem to zapřít. To byl ostatně jejich systém – lži, podtrhy, neplacení účtů, nedodržování smluv. (když jsem třeba jel do Italie, dostal jsem seznam osob, kterým se mám vyhýbat, protože s nimi byl Omnipol na kordy. Zásadně jsem to ignoroval).

Nemohu vynechat zmínku o tom, že by se návrat M 208 do vývoje byl vyplatil. Problému se chopil Jenda Souček a protože v něm se pojil teoretik s praktikem, nedal pokoj, dokud nepřišel na to, co působí pitinky – místní přetížení od válečků vinou jejich deformace. S  ložiskáři nakonec vyvinul takový tvar válečku , že se pod zatížením deformoval tak, že  zatěžoval oběžnou dráhu rovnoměrně a nepřetěžoval ji pod okraji.  L 60 pak léta spolehlivě sloužili v NDR bez velkých závad a už vůbec ne na vrub motorů.

Třetí konstrukci vedl Vašek Kačírek. Dodnes mne mrzí, že jsem musel na příkaz ministerstva pohřbít jeho dílo, motor M 443, imvertní osmiválec do V. Byl to perspektivní motor, který mohl vyřešit problém L60 a nahradit M 208. Vašek to nesl se stoickým klidem, věřím, že mi to nezazlíval. Dostal jiný úkol:: turboprop M 601 A. Stihl při tom ještě dodělat techniku, Je mi líto, že Vašek odešel tak brzy, byl to férový člověk a dobrý kamarád.

Všechny křivárny Omnipolu kryl mladý Tonda Novotný, kterého si hýčkali poté, co ho tatíček vyhnal z armády a zakotvil v Omnipolu. Nevím proč nikdo nerozkryl všechna ta svinstva, která spáchal Omnipol a Hlavní správa zahraničního obchodu, což bylo krycí jméno jednoho z nejotrlejších vývozců zbraní v tehdejším světě. Oficielně plná huba míru a pod lavicí: dodali každému teroristovi, a tomu, kdo  zaplatil, třeba olétané Dakoty Francouzům proti halasně podporovaným alžírským povstalcům. Asi si tím kompenzovali ohromné ztráty z „obchodů“ na politický příkaz. Náhlý obrat od vyzbrojování Izraele k podpoře Arabů byla dokonce tématem jednoho rozhořčeného dotazů na schůzce předsedů základních organizací. Vysvětlovat to přišel sám Lenárt, ale mezi lidi našel.

Termín dokončení motoru M 701 se blížil. Vladimír Žák musel hodně slevit ze suverenity, ktrerou zpočátku zrovna oplýval. Jeho lopatky se neosvědčili a nevědělo se co.dál. Pozvali vývojáře z SSSR.. Přijeli, skutečně pomohli, ale termín byl v čudu. Drakaři řvali. Tak se zrodil nápad dovézt motor podobných parametrů  Jako nejvhodnější se ukazoval motor Viper anglické fabriky Armstrong Siddeley. Ten dovezli oficielně Poláci pro  svůj typ Iskra. Polsko měli pověst nejslabšího článku socialistického tábora a tak se těšili pozornosti a výhodám západu, o které se nám nezdálo. Ostatně – buďte přátelští k zemi, která vám nadává, nasazuje na vás špiony, podporuje vaše teroristy. Takže nejde-li to legálně
 
Průmyslový špion či agent Stb ?
 
Omnipol měl v Anglii člověka, který už dříve dodával embargované zboží. Nikdy jsem se nedověděl co a ani jsem po tom nepátral, jen z řečí kolem jsem věděl, že šlo o věci pro kosmonautiku a jaderný výzkum –například atomové hodiny.
Jmenoval se Mikuláš Berger, v Anglii si říkal Nicholas, Niky. Před válkou žil v Praze a byl inzertním referentem Lidových novin, znal se s Čapky, Bassem, a lidmi z pražské redakce LN (hlavní byla v Brně). V tom období je těžko se orientovat. Boxoval v BC Smíchov – seznámil mne později s jedním z „Heřmánkových hochů“, jak si mladí boxeři z BC Smíchov podle trenéra říkali (mám podezření, že to byl příbuzný paní Buchtelové ze skladu odbytu Motorletu, Buchtela byl šéf party mazačů,
protože mne , už v mém vyhnanství vzkazovala pozdravovat od Bergera.)

Jan Drda psal svého času, že v roce 1938 byl vyslán redakcí do pohraničí, aby připravil reportáž. Nabídl se mu  člen administrace, že ho sveze svým autem. Drda píše, že auto koupil po úspěšném obchodu s ovocnými konzervami – to je přesně ve stylu Bergera.

Berger tvrdil, že studoval filosofii na Karlově univerzitě. Také říkal, že absolvoval letecký výcvik  a měl nastoupit k letectvu. Protože už tenkrát byl jazykový fenomen, zalasoval ho šéf rozvědky legendární plukovník Moravec pro špionážní službu. Říkal, že byl v Německu uvězněn a jen šťastnou náhodou se mu podařilo utéci. (že byl jazykový genius jsem si mohl ověřit mnohokrát za někdy velmi směšných situací, když se lidi před ním začali domlouvat jiným, nebo jinými jazyky a on je varoval, že to také umí a že je ještě řádka řečí, které by mohli se stejným efektem vyzkoušet).

Berger pocházel z velmi bohaté rodiny slovenských židů (tvrdil, že po matce křesťance je hluboce věřícím člověkem – některé skutky tomu moc nenasvědčovaly).Říkal, že jim patřilo celé Beckovsko. Po otcově smrti se matka podruhé provdala. Otčím se Jmenoval Rožánek a rodina se přestěhovala do Třebíče. Berger ztrávil několik let v Budapešti u příbuzných,. Dál vím jenom to, že Němci vybili celou jeho rodinu a on byl nesmiřitelný nepřítel čehokoli německého. jediný bratr ušel popravě. Doktor medicíny padl v slovenském národním povstání (Berger mne seznámil z jeho bývalou snoubenkou, manželkou velvyslance v Maroku Brázdy.)

Měl mnoho důvodů emigrovat. V Anglii se hlásil do RAF, ale pro jazykové schopnosti byl demobilizován a přidělen českému vysílání BBC do Československa. Tam působil jako hlasatel společně s Otou Ornestem, Jiřím Muchou, Pavlem Tigridem a dalšími. S Ornestem, režisérem a hercem, šéfem Městských divadel pražských, s Jiřím Muchou, žurnalistou a spisovatelem jsem měl příležitost se seznámit, s Ornestem a  jeho druhou manželkou , herečkou Janou Koulovou jsme byli s Líbou přátelé.

Jak jsem se s Bergerem poznal?  když už bylo jasné, že se dokončení M 701 nestihne, Berger sehnal přes italské přátele možnost dodat Vipera . VZLÚ  vyslalo k jednání jako technika Vladimíra Žáka. Ve Vídni se Žák sťal a měl nějaké řeči, které se nelíbili fízlovi z Stb a doma žaloval. Takže Vladimír dojel. Nabídli to ing. Koktánovi. Když mu řekli o co jde, zděšeně odmítl, že je ženatý a má děti. Takže z nouze Honza dobrý – přišli za mnou. Za pět minut dvanáct. Málem to ztroskotalo na švýcarském vizu pro mne, kde mě měli jako Bergla. Letěli jsme do Curychu, já, ing, Oldřich Bernhard z Omnipolu a ing. Viktor Svoboda z obchodního zastoupení v Londýně. Protřelí veltmani a já kluk z vesnice.

 V Curychu v Seefeldstrasse  7 to bylo jako v Praze. Na stěně Hradčany a na čestném místě miniarturní (aspoň desetikilová) replika pomníku svatého Jiří z třetího nádvoří Hradu. To proto, že zakladatel firmy začínal v Praze, měl tu firmu EMACK, zkratka z  Emil Ackermann. Už za první republiky dodávala Waltrovce zapalovací magneta Scintilla až do mých časů. Když přišli Němci, firma, která dovážela výrobky renomovaných hodinářských a strojírenských firem, se jim náramně hodila, jejich kšefty se Švýcarskem šli tudy, za bukem a Švýcaři se vyhnuii malérům se spojenci. Pan Ackermann přestěhoval hlavní firmu do Curychu, v  Praze Karlíně filiálku (proti servisu Ford, říkalo se tam dlouho u  Vobořilů po majiteli firmy).  Paní Ackermanová byla Češka z Napajedel, dcera velkého hostinského a hoteliéra. S  Ackemannem se seznámila, když byla v Praze, aby dostala společenský brus. Pracovala v Českém srdci, kde se seznámila s Hanou Benešovou, paní Preissovou, Hodačovou a dalšími dámami velké společnosti. V Praze chodili do české školy i obě její dcery. Po přestěhování do Curychu Ackermann brzy zemřel a kormidlo firmy převzala ona. Celou válku jezdila do Prahy  Němci toleroval i Švýcarům leteckou linku do Londýna. (Ostatně mi říkali, že Curych byl za války ráj špionů, na Bahnhofstrasse se potkávali němečtí i spojenečtí důstojníci v uniformách a zdravili se!) Paní Ackermannová toto oboustranné spojení a staré přátelství využila a dělala spojku Benešovi mezi Prahou a Londýnem. Dostala za to jako málo žen československý válečný kříž. Naplnilo mne hnusem, když jsem tuto ženu našel v Cibulkových y seznamech jako agentku Stb. Více řekne stať ve Frolíkově knize „ Špion vypovídá“. Komunisti zachovali filiálku v Praze, jako výjimku z monopolu státu na zahraniční obchod. Vedl ji přímý pracovník Stb.

Paní Ackermannová říkala, že pro vládu republiky vyřizovala některé delikátní záležitosti, ale že by podepsala nějaký závazek, nebo psala hlášení, to je směšná představa.

S paní Ackermannovou jsem si velice rozuměl. Jen jsem nemohl pochopit, jak mohla naběhnout takovému blbu, jako byl Přemysl kočí, špatný pěvec a ještě horší charakter (Viz aféru s mladou herečkou  Janou Rybářovou, která kvůli němu spáchala sebevraždu). Vylučuji drby, že byl jejím milencem, bylo jí 66 let, stýkala se s celou jeho rodinou, vozila je po světě, vysával ji hanebně.

Ještě jedna historka spojená s paní Ackermanovou, Její dcera Hetty (Henrieta, Jindřiška) se provdala za italského Švýcara z Belinzony dr. Bonzaniga. Druhá dcera byla ženou ing. Teny Kumpery, bývalého technického ředitele Waltrovky a syna Vítězslava Kumpery, prezidenta správní rady  a majitele balíku 51% akcií Waltrovky. Teny (Tonda, říkal opovržlivě Bonzanigo)   byl v té době pozemkový makléř v Jižní Americe a slušně vydělával. Ackermannová dávala Bonzanigovi Tenyho za vzor. Ten ho upřímně nenáviděl. Když jsem přiletěl podruhé do Curychu, ptal jsem se pana Hiekeho, což byl prokuristy v Emacku, kde je doktor. (Hieke mluvil česky s těžkým přízvukem, ale s bohatou zásobou slov. nebyl rodilý Švýcar, jak tvrdil, ale Němec z Teplic-Šanova, který se do Švýcarska dostal sňatkem s dcerou švýcarského ředitele kralupské firmy MAGGI, která na rozdíl od něho mluvila naprosto bezchybnou češtinou). Pravil: „Doktor je už druhý den v lihu – stará vydědila Tenyho“, Musel udělat velkou sviňárnu.

Historka má ale pokračování. Když přijel prvně po padesátileté emigraci do Čech Jarda Bolehovský ze Sao Paula z Brasilie, kde měl továrnu, farmu, vlastní Cessnu, nevím už jak jsme se dostali na historii Waltrovky a já se zmínil o Kumperovi a jeho synech, o mladším Tenym a starším právníkovi, který jakoby k dravým a bezohledným Kumperům nepatřil a byl oblíbený i mezi dělníky, kterým někdy v právních případech radil. Jarda říkal: „Počkej, nejmenoval se Vítězslav“. Ano. „Tak to byl milovaný strýček Víťa našich holek, nosil jim dárky, dovedl si s nimi hodiny povídat a hrát“. Jak je ten svět mrňavej, mimochodem, Jarda Bolehovský je jedním ze dvou kluků z reálky od kterých jsem měl pistole pro skupinu.

Na schůzce v Curychu jsem , viděl prvně lidi o kterých píšu shora. Dohadovala se cena motoru, jeho přejímka i transport. Berger motor měl opatřit, můj úkol byl motor převzít a připravit k transportu,  Švýcaři  měli transport organizovat.  Debata byla bouřlivá, nakonec pravil Berger“Sie sind alle internazionale Handelsschurken, ich nehme den Jungen und gehe weg“ – jste tu všichni mezinárodní obchodní padouši, beru si toho mladého a jdu pryč. Vymetli jsme pár lokálů a skončili v baru Bergerova hotelu. V Curychu je (byla) zavírací hodina ve dvanáct v noci a tak jsme seděli v zšeřelém lokále nad flaškou, kterou barman před zavřením prodal společně s posádkou Vikinga BEA, kterým Berger přiletěl z Londýna. Berger ze mne vytáhl během rekordní doby všechno a já se o něm dovídal věci roky a stejně jsou období V jeho životě o kterých dodnes nevím nic.

Přejímka Vipera se konala v malé hale speditérské firmy na periferii Milána, jejíž majitel byl vysloužilý kapitán torpedoborce italské mariny.. Demontáž málem  ztroskotala na šroubu,  držícího v celku turbinu s hřídelem .(Prof. Košťál jednou pravil . Ta prdel – ten hřídel. takže to respektuji,  počítač je jiného mínění a podtrhl slovo hřídelem červeně). Nezbylo než hlavu šroubu odvrtat. Motor jsem zabalil, bedny odešly. Přešly bez potíží hranice italsko-švýcarské, švýcarsko rakouské, jen na československé celnici po přechodu hranic československo-rakouských byla zásilka pozastavena, že v bednách nejsou žádné trubky, jak bylo deklarováno, ale nějaké záhadné součástky. Teprve na zásah vojáků byly bedny propuštěny a nastala nutnost motor sestavit. Problémy byly v podstatě tři: Vyrobit odvrtaný šroub, doplnit motor skříní převodů, která chyběla a motor opatřit zapalovacím zařízením.

Naštěstí se ukázalo, že závit na šroubu je jemný whitworth, ne speciální, Skříň  pohonu přístrojů se jednoduchou konstrukční úpravou dala nahradit skříní z M 701, což navíc odstranilo nutnost přizpůsobovat příruby přístrojů. Zapalování bylo složitější. Bylo modernější, než u M 05. Pracovalo s proudem jisker z kondenzátoru a bylo schopno zabít člověka. Pomohla firma PAL, kde se ing Novotný zabýval neoficielně takovým systémem. Měl ho zatím v „prkénkové“ podobě, ale dal ho do skříňky a sloužilo znamenitě. Do doby, než jsme jej dostali, spouštěl se motor způsobem, že by konstruktéry motoru klepla Pepka. Odkryl se jeden kontrolní otvor na spalovací komoře a po spuštění startéru se palivo v komoře zapálilo kusem hořících novin! (stačila i sirka, jak jsme vyzkoušeli)

 

Viper (zmije) byl původně konstruován pro bezpilotní (Skutečná velikost 75 x 38)  prostředek a proto byl geniálně jednoduchý. Mazací systém byl jak u nejstarších motocyklů ztrátový. Zadní ložisko nijak nebylo chlazeno, bylo z materiálů, snášejícíh až 400 stupňů. To vyžadovalo syntetický olej. V republic se nevyráběl.

Zakázal jsem spouštět motor do doby, dokud od ČSA nedove- zem správný olej. Šéf zkušebny nalil do motoru běžný transformátorový olej, který snese nejvýše 90 stupňů a to už karbonuje. Motor se zadřel, protože se uvolnilo spojení mezi hřídelem a diskem turbiny. Možná, připouštím, že to mohlo být i nedostatečným přitažením šroubu, ale vysoká teplota a nemazané ložisko mohlo sevřít hřídel a spoj uvolnit.Nic se nestalo, kromě paniky jak dál se zkouškami L 29. On totiž šéf zkušeben, ing Novotný, byl bratranec prezidenta, což mi nezabránilo, abych mu sprostě nevynadal To bylo vše. Dovedu si představit temn šrumec, kdyby se to kvůli Novotnému nespláchlo.

Bylo nutno dovézt dalšího Vipera. Pro nového Vipera jsem se vypravil lépe vybaven, Na šroub jsem dal vyrobit skládací klíč s dlouhými nasouvacími rameny. Před demontáží byla ještě jedna schůzka (je snad jasné, že tato jednání byla jakýmisi bonbónky pro účastníky – podívali se do světa, pobírali diety – obchodníci vyšší než technici, přivezli domů věci a dary). Tentokráte v Lausanne ve francouzské části Švýcarska. Projeli jsme se po Ženevském jezeře do Montreux, prolezli řadu galerií a putyk, zajeli do Ženevy, kde se měla schůzka původně konat, ale tam bylo nějaké mezinárodní sympozium, takže hotely byly plné. Měli jsme s Bergrem v plánu vyjet si do Alp, do Davosu. Ráno jsem hledal Bergera v hotelu marně. V noci se mu udělalo zle a odvezli ho na kliniku Cécil, a okamžitě mu operovali perforované slepé střevo. Šéflékař říkal, že přežil jen díky antibiotikům. Pustili mne k němu a já okamžitě dostal příkaz jet do města nakoupit. Koňak, sladké likéry, lahůdky. Berger rozvracel morálku řádových sester, které tu ošetřovaly. Hostil je. Sám si vymohl, že bude alespoň sát hadřík, namočený do koňaku. V době, kdy jsem nebyl v nemocnici mi dělala společnost a průvodkyni sestra Bergrovy přítelkyně, nedospělé hůdě, ale už všemi mastmi mazané. Nejsem na holčičky s copánky, takže nic nebylo, sprosťáci. Berger byl dost vyplašený, takže jsem telegrafoval pro jeho ženu, druhou, Francouzku. Jeho první byla Češka, žila v Anglii a byla náboženská fanatička. S tou měl dceru  Noru. S Francouzskou už nežil delší dobu, ale říkal, že je to pojistka, kdyby chtěl náhodou ve vopici slíbit některé manželství. Měl nějaké pohledávky za jejím bratrem, kterému půjčil do obchodu a nedostal z něj nic. Musel jsem odjet a věděl jsem, že k smluvené schůzce na aerosalonu v Paříži asi nedojde. Také že ne. Do Paříže se letělo Avií  14M, což byla dvaceti osmi místná licence vylepšené Il 14.

Zůstal jsem v Paříži celý měsíc, protože Omnipol souhlasil, abych počkal, jestli se Berger přece jen do Paříže nevypraví. Nevypravil, ale poslal za mnou švagrovou, já nevěděl proč,kromě toho, že přinesla nějaké peníze. Berger volal, že má příkaz mne vzít na tah do Paříže. Pozdě. Poslal jsem ji pryč. Možná dobře. Kluci byli vyvalení. Janák teprve. A to za mnou jen přišla, co kdybych s ní odešel.

Druhá demontáž byla ve stejném podniku , jako první. Tentokrát šlo vše hladce, klíč se plně osvědčil,  také transport byl hladký, ale motor neměl zase skříň pohonů přístrojů. Jel jsem to reklamovat do Říma, kde jsem se také setkal s partou, která chtěla pro malou  helikoptéru, kterou stavěli, použít motor Minor 4 III ve svislé poloze. Financoval je hrabě Kinský, byl to takový ošumělý dědek, nebylo na něm znát, že má modrou krev. Nevím, jestli měl něco společného s těmi, co se teď soudí s republikou o majetek. Ta reklamace v Římě se protáhla a já stejně tušil, že je to spíš odměna za vykonané dílo. Měsíc v Římě byl zážitek na celý život. A to jsem se omezil jen na památky pod širým nebem,  Stalo se mi, že jsem na jednom z pahorků usedl, abych odpočinul zmučeným nohám. Nedaleko archeologové kopali a odkryli základy antické vily. Vedle stála jen málo přestavěná stejná vila. Ale v té vykopané bylo vidět ústřední topení (žlábkem kolem zdí tekla teplá voda), v koupelně byl bazének a já pochopil, čemu se říká římská vana. Všude mozaika. Tak jsem tam seděl a představoval si, jak asi ti lidé žili. Schylovalo se k večeru, cikády řvaly, buxusy nebo co to bylo, voněly trochu hřbitovní vůní a já svatě usnul. Probudil jsem se, tma  a kolem dokola ani živáčka, i ti jižní cvrčkové už ztichli. Na nebi měsíc jak kolo od vozu. Ve vila hlídače, či správce ani světýlko a kovaná brána, alespoň pět metrů vysoká zavřená, takže jsem musel chca nechca přes ní. Šlo  .to dobře, ale když jsem to řekl před Bergerovými italskými přáteli, byli na mrtvici, říkali, že kdyby mě objevili karabinieri, vyspal jsem se v base. Podobný průšvih se mi stal, když jsem se rozhodl se vykoupat stůj co stůj v moři. Bylo to na konci října, počasí jako u nás v srpnu. Koupališťě, říkají jim zde Kursaal, zavřena, pro Italy byla děsné zima. Jediné volné místo u kanálu, kterým tahají pod pobřežní silnicí lodě do bazénu, kde parkují. Svlékl jsem se a hup do vody, byla už tma, ovšemže nahý. Vylezl jsem pokryt svinstvem, které vlnobití zahání ke břehu. Za silnicí byl hydrant a nezbylo, než běžet k němu a vlézt do proudu studené vody. Pak teprve bylo možno se obléci. Taktak jsem stihl dojet do Ostie, jedinou tehdy linkou římské podzemky, která jela skoro celá po povrchu do restaurace jednoho z Bergerovy římské party..Byli to vesměs italští vojenští piloti, kteří měli za sebou kariéru od Španělska přes válku až po současnou službu. Někteří s vojnou skončili a živili se podnikáním, jako majitel té restaurace, kde se specializoval na ryby. (Také dodavatel těch Viperů ze skladu italské armády. Jmenoval se Eggeo Pytonni )
Všimli si mých mokrých vlasů a já musel s pravdou ven. mohlo být podle nich ještě horší, než přelezená brána, po té silnici jezdí hlídky pravidelně. No co, trefil jsem se právě doprostřed.dvou.

Pak byl na zahraniční frontě chvilku klid. Zato doma. Až přišel den D. Zálet L 29. Byli jsme s Roudničákem na letišti ve Kbelích brzy. Po nás přijel ministr národní obrany generál Vosáhlo. Viděl na ploše hasiče a byl potěšen, že už tak ráno cvičí. Šel se na ně podívat a ozval se odtamtud řev – oni vylévali myši!  Pak se začalo obecenstvo scházet. Tomáš, Rublič, Vlček, Dlouhý, Pavlát, Suk, a mnoho dalších. Všichni měli kravaty, ti kteří věděli, co se bude dít, si uvázali ty nejstarší ze šatníku. Přitáhli L 29 a přišel Ruda Duchoň, elegantní jako vždy. Nejprve proběhl obřad, Jarda Suk dělal obřadníka, V cylindru a bílých rukavičkách vyzval Vosáhla, aby provedl křest. Vosáhlo rozbil láhev s mlékem o přední nohu éra. Duchoń vylezl do kokpitu, motor poslušně naskočil a Ruda odejel na startovní čáru. Rozjezd byl na to, že Viper měl skoro o padesát kilo tahu méně, nečekaně krátký. Proti zvyklostem prvních letů, zatáhl podvozek a při druhém okruhu dokonce střihl výkrut, přesto, že jsem ho upozornil na to, že skřínka pohonů nesnese akrobacii. Přistál a byl nadšený. Pak to začalo. Jarda Suk ten cylindr použil ke sbírce. Vosáhlo se dlouho šacoval a pak tam hodil padesátikorunu. Jarda vzal z klobouku stovku a řekl „nevěděl jsem, že ministři jsou na tom tak špatně, tady máte od nás na přilepšenou“. Vosáhlo zrudnul a zatáhl přítomné důstojníky stranou a pak z té stovce od Suka přidal ještě tři. Bylo sice něco pití připraveno, ale to bylo brzy pryč a já jel s Rubličem shánět po Letňanech a Proseku chlast. To už Jarda Suk provedl další část obřadu – stříhání kravat. Z těch se pak udělalo tablo na památku záletu. Kam asi přišla ta tabla, nashromážděná za dlouhá léta?

Motor M 701 byl konečně hotov a ukázal se jako dosti spolehlivý . Byla to ale slepá ulice, bez možnosti dalšího vývoje. Věděl to i Rada. Měl připravený projekt M 710, motor s axiálním kompresorem, který by bylo možno vyvíjet dále. Naši vojáci, jako vojáci všech dob a států, byli natolik konzervativní, že nepodpořili myšlenku moderního motoru a fabričtí konzervativci se báli nových postupů, nového materiálu, nové technologie, u M 701 všechno znali a měli ověřeno z M 05. Stejně tomu neunikli a bolela je o to více hlava při zavádění M 07, to jsem už nezažil.

Ze stejného rance byla i snaha zbavit se za každou cenu pístových motorů. To už bylo v době, kdy přešlo nadšení z malých turbin pod 500 koní. Bylo jasné, že dojde na moje slova, ke kterým mne vyprovokovali na sympoziu o malých turbinách v Uherském Hradišti kunovičtí svými prognózami o konci pístových motorů.  „Řekneme si to za padesát let.“ To bude zanedlouho a písťáky žijí.Jenže se na nich živí jiní a Waltrovka je před zánikem..Nedožil se toho ing. Smrček i jiní, ale i Šimůnek by se divil, jaký vzaly směr, kolik točí otáček, že je vyřešen problém reduktoru, jak by oni odmítli jako „nestrojařské“, jak se přiblížili v oboru našich motorů – 100 až 250 koní - motorům automobilovým.

Písťáky byly pryč a s nimi Šimůnek. nepomohl ani můj  návrh, aby písťáky zůstaly a aby byl zaveden takový plán, který ba určoval kolik motorů kdy odevzdat a aby fabrika v tom mezidobí si mohla řídit výrobu sama. První rok měla Avia dodat  50 motorů, ty by se v Jinonicích udělaly jednou rukou a ten klouzavý plán by umožnil na nich dělat v době, kdy se tradičně čekalo na materiál. Červený se mohl zbláznit, co to chci udělat z plánu! Vždyť je to zákon!Machinace se zakázkami mu zřejmě nevadily.

V Kunovicích se rozjížděla konstrukce L 410 . Předcházela ji historie k smíchu, kdyby nebyla k pláči,  drakaři totiž si natolik věřili, že se pustili do konstrukce motoru sami, Říkali mu m 701 B a hlavní konstruktér byl ing. Musil, nepříliš úspěšný konstruktér Brněnské zbrojovky. Byl založen na automobilové turbině Rover a byl to od začátku zmetek. O mnoho úspěšnější bohužel nebyl ing. Kačírek který si za vzor vzal Szydlovského Astazou a motor vyšel sice lehký, ale málo tuhý, což přinášelo potíže s hřídeli. Konstrukci převzal ing.  Jiří Rada, který postupoval podle vzoru je Havilladů a jejich Gnoma otočil proud proti směru letu, Obě varianty, jak Kačírkova, tak kunovických byly zrušeny a motor M 601ing. Rady se ukázal životaschopným. Počty, ve kterých byl vyroben jsou zřejmě naprosto rekordní, protože SSSR se ukázal být bezednou dírou, ve které mizely L 410 i s motory.Dovedu si dnes představit, jak by musela vypadat fabrika někde ve světě, kdyby vyrobila taková kvanta motorů i letadel.

Přivádí mne to ke vzpomínce. si v 1964 vlivem tehdejší vlny prognostiky (které vynesla Zemana, Komárka i Klause), byla ustavena komise, aby dala dohromady prognosu vývoje a výroby letadel v ČSSR. Byl v ní Honza Vlček, Láďa Smrček, Karel Dlouhý, Sváťa Zámečník a za motoráře já.  Nevěděli jsme jak do toho. Zdálo se nám to trochu uhozené a nevěděli jsme, čeho se chytit. Pak jsem přišel na nápad, který jsem nemyslel ani na okamžik příliš vážně. Stanovit nejprve kategorie a potom teprve časový rozvrh vývoje a počty kusů. Nejnejasnější položku – počty kusů, jsem navrhl odvodit od počtu uživatelů a v podstatě od počtu obyvatel. Moc jsme tomu nevěřili, vlastně vůbec ne a ejhle – co do typů jsme předpověděli L 39, L 410, Čmeláka, L 610, Karel Dlouhý zpracoval větroně. Časově to mělo být na dvacet let. I tady jsme se v podstatě trefili, ale nejvíc jsem byl vyvalený z toho, že naše čísla, kterým se jako nadneseným a nemožným kdekdo posmíval, se velice blížila skutečnosti: Od těch dob se o prognosticích a prognosách vyjadřuji zdrženlivě. Škoda, že se sešit, kde ty údaje byly někde ztratil.

Ještě jednou jsem se zapletl do nelegálního dovozu . Tentokrát šlo o věc, která nebyla pro nás. Protože ještě žijí aktéři této transakce, nebudu se o ní rozšiřovat Byla navždy poslední kšeft s Omnipolem, Nebylo čeho litovat, protože doba spěla k daleko významnějším událostem.

Souvisel s tím i spor, který Omnipol vedl s Bergerem. Šlo o motor, jehož dovoz podle Bergera Omnipol schválil, on se jeho nákupem zadlužil a Omnipol dovoz odmítl. Spor byl velmi nechutný, jenže Omnipol narazil. Jako svědky nabízel vedle mne Arkadie Strejčka z ministerstva i ostatní z VZLÚ . Odmítli jsme obvyklé manýry Omnipoláků, kteří nás přemlouvali ke křivému svědectví. Mne se pokoušeli vytáhnout z nemocnice, kde jsem léčil zánět močového měchýře, ale primář Tvrdý je vyhnal. Zkoušeli to jinak arbitr obchodního soudu JUDr. Másílko (opravdu se tak jmenoval) dostal pásový opar. Marné – spor prohráli a byli odsouzeni k náhradě výloh – peníze Berger nikdy nedostal.

Berger se na jednom „léčebném“ pobytu v Karlových Varech seznámil s krásnou dvacetiletou holkou. Začal románek, který skončil na Radnici. Berger mne požádal, abych mladé paní pomohl při ceremoniích kolem konce jejího státního občanství, to byla procedura tak ponižující a odporná, že jsem se neudržel a na káči úřednice si otevřel hubu. Berger byl starší než nevěstin otec, přesto jí udělal v Anglii dva potomky. Syn je počítačový a programátorský expert u nějaké olejářské firmy, dcera vystudovala slavistiku a je prý často v Praze. Dášu – paní Bergrovou jsem slyšel naposled, když zahynula moje manželka a ona mi po telefonu kondolovala. Berger zemřel v roce 1988 v osmdesáti létech a nesplnil, co plánoval. Když jsme skončili s obchody, potykali jsme si a Berger chtěl někde na úbočí Apenin koupit pasteveckou chatu a těšil se, jak budeme filosofovat a pozorovat lodi na moři. Málem se to splnilo. Jen rok chyběl, aby pocítil hluboké uspokojení – režim se na něm dost podepsal.
 
1968
 
Bylo to období tak nabité událostmi, že je  jen ztěží dovedu zařadit časově. Předcházela mu řada událostí, které signalizovaly malér. Jednou z prvních bylo vystoupení našeho delegáta Pepy Smetivého na nevím už kterém sjezdu. Bylo velmi kritické. a zapadlo jen proto, že to bl sjezd, který rehabilitoval ekonomické návrhy ing. Šika. To bylo takové sousto, že se vedle toho Smetivého slova ztratila. 

Pak odešel na obvod Míla Mareda a předsedou byl Vašek Kratochvíl. Vypadal jako když nedovede do pěti počítat, byl pomalý v řeči, zdálo se že je tupý. Nebyl. Byl jen na hony vzdálen blafounům, kteří vždy všechno vysvětlili, pronášeli souvislé hodinové projevy, ale byli prázdní, jak ten dunivý sud. Za Kratochvíla se začaly dělat sedánky s předsedy základních organizací a ti než poznali, že jsme na jejich straně, bylo to někdy pěkně ostré. Předsedové ZO byli totiž blízko lidem a jestli někdo myslí, že si někteří lidé brali servítky, šeredně se mýlí. Znovu říkám, že se ve veřejnosti vytváří mylný obraz života v létech totality. Nejen, že ti majitelé pravdy a lásky neznají továrny ani mentalitu dělníka a člověka z výroby vůbec, oni ji neznali Štrougal říkal: „Jen aby se nenasrali dělníci“, ale informace měli několikanásobně filtrované a když jsme začali psát pro městský výbor kritické zprávy, byli z toho na větvi.

Dovolil jsem si jednou požádat o slyšení městského tajemníka, že domovník Tondy Novotného je kolaborant, jak mne o to požádali ženské z okolí Malvazinek, byl oheň na střeše – a přitom ty baby měly nevyvratitelné důkazy.
 Mám bohužel i obavu, jestli ti, kterým jsme fandili v šedesátém osmém byli o tolik lepší, než ta stará parta. Když jsem se pokoušel přesvědčit Věnka Šilhána, že je důležité nespoléhat jen na vysoké školy a kumštýře a jítv do fabrik,, byl velmi nevrlý a nepustil mne do diskuse.

Byl to zmatek. Bohužel podlehl Vašek Kratochvíl. Jestli to byl výsledek těžké trudnomyslnosti, že neviděl přijíždějící lokomotivu, nebo sebevražedný úmysl, těžko říci,. V každém případě spolupůsobilo odhalení tolika svinstev,
 
Já a Stb
 
Prvně jsem se setkal s tímto „orgánem“ už jako  organizátor přechodu vývoje z VZLÚ do fabriky. Představil mi ho Pepík Havelka a byl to kluk zelený. Ani se moc nezajímal o jednotlivé lidi. Chtěl vědět, jak probíhá začlenění do továrny a jak to přijímají pracovníci, jaká je nálada.  Pak jsem byl svědkem toho, jak Míla Mareda si velice energicky stěžoval na to, že procovníci Stb nutí lidi k spolupráci nečistými metodami, jednalo se totiž o jednu dělnici odněkud z nářadny, mimochodem krasavici (Míla byl velkým obdivovatelem půvabů něžného pokolení).  Pak se mlivilo o jednom konstruktérovi, který se chlubil, že s nimi spolupracuje.

Přímým objektem zájmu jsem se stal až když jsem za Žáka, začal s Bergrem. Nedůvěřovali Oldovi Bernhardovi a dokonce mne později žádali, abych se pokusil zjistit, zda nemá u Ackermannové „konto“. To bylo jak pro čerta kropáč, nejhorší zločin. Řekl jsem to na rovinu Hiekemu a ten se mohl potrhat smíchy, stará paní a konto! Naprosto to vyloučil, že je to idiotská myšlenka, že on ví o každém halíři. Namísto toho zelenáče mne předhodili dvěma zralejším. Tem inteligentnější si říkal Doubek, druhý Fridrich. Docela určitě to byla krycí jména. S těmi docházelo leckdy k trapasům, když se lidi hádali, že ten či onen se jmenují docela jinak.

Zajímal je Berger i ostatní účastníci těch kšeftů. Musel jsem psát podrobná hlášení (to ostatně každý pracovník zbrojního průmysla, dokonce hlásit i náhodný styk s cizincem, což vedlo někdy k humorným historkám a bylo zneužito ěasto k  výsměchu) a oni požadovali, abych je podepisoval krycím jménem Perla, bůhví proč. Například po mně chtěli, abych jim napsal, jak se seznámit s Bergerem. To bylo poprvé, kdy jsem to Bergerovi řekl a sesmolili jsme to dohromady. Moc jsme se nasmáli. Berger totiž znal z Londýna jejich šéfa, který tam kdysi vedl konzulární oddělení a věděl, kde pracuje, protože hoch se s tím chlubil. Také později nabídl Bergerovi přímo spolupráci. Ten sice přímo neodmítl,ale říkal, že neví, jak prospět, nemá dost informací.

Panovalo přesvědčení že československá rozvědka (vojácí měli a mají svou a upřímně se s civily nenávidějí a někdy si dělají i schválnosti) je velice výkonná. Pamatuji několik případů, kdy to nebylo docela tak. Třeba jeden důstojník švýcarské armáday se chtěl oženit s Češkou, tak mu řekli, že chtějí protislužbu. špioni byli nadšení. Dodal jim popisy zbraní, příručky, návody, seznamy důstojníků, výcvikové předpisy, dislokaci jednotek.Prasklo to a byl z toho pytel ostudy, protože to všecno je ve Švýcarsku a mnohde jinde v Evropě možno koupit v knihkupectví. Mladík musel z vojny a našim nezbylo, než holku pustit, protože jim fandilo celé Švýcarsko. Nebo případ zabavené lodi se zbraněmi, které stálo posty mnoha lidem na hlavní správě zahraničního obchodu. Loď suveréního státu může vézt i zbraně, ale chytráci je deklarovali jako  trubky a to se netrpí.
Před jedním z úkolů mne dokonce uvedli k náměstkovi ministra vnitra Jindřichu Kotálovi. Dával mi cenné rady pro kočku. Můžu si začít i s ženskými, když jim o tom řeknu. Nabízel mi ochranu a já ho proboha prosil, aby to nedělal. Neměl jsem chuť starat se ještěo trubce. Kromě toho - kdyby mne chytli sólo, vždycky bych mohl říci, že je to pro prachy, s ochrankou bych to asi tvrdit nemohl a byl by to mezinárodní průšvih.

Když skončily ty kšefty, propustili mne milostivě - z čeho vlastně? Nikdy jsem nic nepodepisoval a doma, jak sami řekli jsem byl nepoužitelný. Že jsem s nimi spolupracoval? Houby, oni spolupracovali proti mé vůli se mnou  a mnohdy zdržovali. Přesto figuruji na seznamu řečeném Cibulkově. Jsme tam všichni, včetně paní Ackermannové, Bernharda, Knitla, Svobody. Nejsou tam velké ryby - Třeba Muřický, Jiřík, Skočdopole a jiní.Je mi to jedno, obhajovat se nebudu - to má vždycky opačný efekt.
Jedna historka: Večeřeli jsme v lokáli, který se jmenuval Hungarian Czarda v Soho, vykřičené čtvrti Londýna já, Knitl a Berger.  Po večeři jsme při odchodu narazili na Adinu Mandlovou. Berger se omluvil a Adina nás zbalila a odvezla sportovní Cortinou do svého domu ve Finchley. Povídalo se, vzpomínalo. Adina měla utkvělou myšlenku, že ji lidé doma spojují s K.H.Frankem a myjí ji za jeho milenku. Nedala si říci, že se to sice povídá o Lídě Baarové a Goebbelsovi, ale o ní není nic slyšet. Dokonce jsem jí říkal, že jsem četl protokol výslechu Franka. On na otázku jaký měl vztah k paní Tůmové (tak se tehdy Adina jmenovala, se ptal kdo má paní Tůmová být, že ji nezná. Připadalo mi, že závidí Baarové. Ptala se Pepíka Knitla, co má dělat, Pepík jí poradil, aby napsala, už nevím na které ministerstvo, jestli kultury, či vnitra, kde si bude stěžovat na ty řeči. Co od toho očekával  nevím. Začal jí diktovat dopis,ale tak blbě koncipovaný, že jsem žasl, že to Adina baští. Bylo to v době, kdy jsem se seznámil s Otou Ornestem a měl jsem celkem slušný přehled o divadelním životě . Líba kdysi chtěla studovat DAMU, ale po válce měly přednost herečky, které už byly v souborech, takže se tam nedostala.  PO létech vydala Adina knihu životních osudů  Teď už se všemu jenom směji a k mému překvapení jsem se tam i Pepíkem Knytlem našel. Jako nastrčený fízl Prahy, který zná kupodivu dobře  divadelní poměry. Dostal svoje i Knytl, protože tem dopis ji připadal jako ponížená suplika k vrchnosti. Dokonce píše, že to oznámila „Frankovi“ (asi ne K.H., ale pracovníkovi MI5, britské rozvědky. Inu fízlovalo se i na druhém konci. O bratru Adiny tvrdí Frolík v knize Špion vypovídá, že to byl nejodpornější udavač, jakého Stb kdy měla. Naproti tomu tam nenapsala, že jsem jí slíbil, že přednesu její stížnost na člověka, který se jí pokoušel získat za jejího pobytu v Praze k spolupráci (zkoušela v městských divadlech titulní roli ve hře Haló Dolly a byla to podle Ornesta katastrofa). Věrně jsem to plnil, do doby, kdy jsem k projednání té věci nebyl pozván - právě k tomu, na kterého si Adina stěžovala.

Jak byli soudruzi Stb při vší nebezpečnosti neinformovaní a hloupí“ Měl jsem malér, že jsem německému novináři.. kterého jsem doprovázel po leteckých závodech dal (či prodal) výkres motoru AI 25. šlo o šikovnou montáž z turbovrtulového motoru. který pro Sovětčíky konstruovala německá konstrukční kancelář.  Měl generátor plynů, kterého udělali  AI 25 (u nás se mu říkalo Titan, nebyl to titan výkonem, ale použitím tohoto kovu – dohánět nízkou váhu kovem, který je skoro tak drahý jako stříbro, je spíše ukázka konstruktérské nemohoucnosti. Ten motor, z kterého byl AI 25 odvozen byl publikován  Šikovný novinář s technickým nadáním ten generátor plynů vyproparoval. Já  s tím neměl naprosto nic společného, a dokázal jsem to.
Nemohu se ani po létech zbavit dojmu, že Bergera zdědila britská rozvědka po Moravcovi a že Angličani přesně věděli o všech případech. Dělá se to – protože se pustí maličkost a ta je dovede k větší věci. Berger se jednou podřekl, že vyslýchal po maďarských událostech uprchlíky. Neohrozilo ho, ani když Knytl po srpnu 68 emigroval a vykecal úplně všecko, na něj, na nás.

První doba po vystoupení Dubčeka byla trochu rozpačitá. Začali  se probouzet jak radikálové, kteří očekávali od reformy strany nápravu křivd skutečných, či domnělých, ale i odpůrci jakýchkoli změn. Domnívám se, že daleko cennější bylo, že se ozývali  lidé, kteří očekávali návrat  rozumu a poctivosti do politiky i do života. Uvědomoval jsem si ohromnou zodpovědnost partaje za to,co bude dál.

Po Vaškovi Kratochvílovi byl předsedou Karel Kočí. Byl to stejný případ, jakých bylo na závodě více, totiž, že se s prohlášeného kverulanta stal funkcionář. Byl to třeba Ervín Grafnetr, byli i jiní.
Karel Kočí byl dělník z Kovony Nebyl žádný Přemysl, ale nebyl ani blb. „Vládl“   opatrně a v rozhodujících chvílích, které nastaly v prvních měsících roku 1968 zcela zklamal a dokonce se v závodě ani neobjevoval. Trávil jsem valnou část dne na CZV, kde se řešily problémy., které byly po léta zasuty a tabu. Nebyl jsem velký přítel rezolucí. které putovaly hned do sněmovny, hned na sovětské vyslanectví a bůhví kam ještě. Reorganizovali jsme systém stranického školení a otevřeli jsme ho i nestranické veřejnosti na závodě. Byl to sled přednášek lidí z vedení strany, odborů i vysokých škol. Přednášel u nás rektor vysoké školy stranické Hýbl, tajemník pražské organizace Šimon, ing Hermach ekonom Kouba, odpůrce Šika, nejvíce v žaludku „zdravého jádra“ (to je pojem z církevního práva),,  jak si ne originálně říkali odpůrci reforem ležel Smrkovský, kterého skandalizovali jako „muže dvou tváří“. Jeho přednáška naplnila zrcadlovou síň k prasknutí. Nebylo to ale k srovnání, jak bylo nabito v jídelně při přednášce ing. Šika. To byli ti představitelé druhého centra ve straně, jak se čte v mé výpovědi (či lépe výhazovu). To už jsem byl na CZV úplně sám. Věděli jsme s Toníkem Zárubou od samého začátku, že to nemůže dobře skončit (já byl ve skrytu duše přece jen trochu optimista). Ve hře byla vedoucí úloha strany, o jejímž odstranění se vedly diskuse. Oleje do ohně přiléval velvyslanec SSSR Červoněnko, jehož lživá hlášení a z kontextu vytržené novinové články, které jsem viděl v kopii, museli působit v Moskvě hrozivě.

A skutečně to přišlo. Probudil mě doma nezvyklý hluk, jako když někdo vleče po ulici řetězy. Když jsem se probral, ještě než jsem je viděl, bylo jasné, že jsoü tu.Probudil jsem rodinu. Sedl jsem do auta a jel do fabriky. Od Sloupu k Bílému beránku silnice ucpaná tanky. Dalo se projet, až na jeden, který stál uprostřed. Dostal jsem histerický záchvat a začal na ně řvát. Kupodivu tank srovnali a já se přes Stodůlky dostal do fabriky  Tady bylo pozdvižení. Kdo se do fabriky dostal, přinesl náruč novin, které stačily redakce připravit v rekordním čase. Následující dny mám v mysli jako horečnatou vidinu. Potvrdilo se, že český národ je velký, když je v průseru.

Brzy se rozjela nestydatá propaganda. zbraně milice na stranické škole byly vydávány za zbraně kontrarevoluce. zoufale hledali spojence, moc jich nenacházeli. Mám ještě balík anonymů, které jsem dostával poté, co jsme s redaktory Zemanem a Hrábkovou (manželka Jiřího Rumla, matka Jana) domluvili rozhlasové relace. Je to směs ubohosti a sprostoty.
„Reformátoři“  podporováni drtivou většinou osazenstva závodu se drželi dlouho. To byla doba, kdy se nikdo neodvážil veřejně vystoupit proti reformám. Dokonce se ustavil závodní výbor. Byl jsem pověřen jeho vedením. Měl jsem dávno připravený program, stokrát prohovořený s každým, kdo o to stál. Ani jsem si neškrt´.Postupně vystrkovali růžky Sochové, Grafnetři, Benové, Tučkové, kariéristi a mstitelé. Láďa Pacovský a Lahoda mi nabízeli podporu, zásadně jsem ji zamítl, protože by to bylo jen prodloužení agonie. Po prověrkách jsem ze strany vylétl a nabidl Pospíšilovi, že odejdu a napsal výpověď. Karel Malík ji nepřijal, že o mně je rozhodnuto. Bylo - okamžité zrušení pracovního poměru podle paragrafu 53.
Poslední měsíce jsem se ve fabrice cítil jako na vídrholci. Pospíšil mi sice dal trafiku u učebních pomůcek, pro propagační jsem s Jiřím Válkem, režisérem krátkého filmu napsal scénář na náborový film a nakreslil pro něj desítky obrázků motorů a letadel, ale cítil jsem, že je to provizorium.

Spolu se mnou vylétli Franta Stojaspal a Roman Vítek. O Stojaspala se vzal tajemník strany národně socialistické Flayberk a Franta odešel do výzkumáku motorových vozidel, Vítek odmítal místa pod úroveň vzdělání v souladu se zákoníkem práce a nakonec jezdil v Horoměřicích s traktorem a střídal se akademikem profesorem Dr.ing. Otou Wichtrlem DrSc, suspendovaným ředitelem Výzkumného ústavu makromolekulární chemie a vynálezcem měkkých kontaktních čoček.(mimochodem: Wichterle požádal o vystěhovalecký pas, když se ho ptali kam, Wichterle odpověděl – do SSSR.. Měli pěnu u huby a začali vyhrožovat, aby si z nich nedělal srandu. Wichterla se vytasil z dopisem předsedy akademie SSSR, kde mu píše, že se dověděl, že má potíže a nabídl mu místo ředitele podobného ústavu, který Wichterle vydupal ze země v Praze.
Přešlo léto 1970 a já byl bez práce a bez vyhlídky, že něco seženu lepšího, než manuál bez kvalifikace.
Přišel za mnou Jirka Válek, režisér toho propagačního filmu, s kterým jsem psal scénář. Pracoval pro JZD Blatnica na Slovensku s nabídkou na spolupráci a místo v jejich přidružené výrobě. Natírali elektrárnu v Mělníku a já dělal mistra jejich partě. Když jsem dostal první výplatu, myslel jsem že je to na čtvrt roku. Za vysoce odpovědnou kvalifikovanou práci v Motorletu jsem bral třetinu!  Později se to zhoršilo, ale pořád to bylo víc než ve fabrice. Ta práce s Válkem na plastických fotografiích se nepovedla a já na dlouhých jedenáct let se potloukal po severočeských chemických závodech,  později  jako natěrač, když se soudruhům zdálo, že dělat mistra z kádrových důvodů nemohu. Načas jsem se vrátil ke konstrukční práci, když firma začala šopovat a pod zinek se konstrukce tryskaly pískem. Ten jednak musel být absolutně suchý, za druhé ho byla potřeba moc a dal se použít jen jednou. Pecí na sušení jsem konstruoval a následně vyrobil plných 12 – od prosté vany po rotační pec jak v cementárně. Všechny měly naftové topení a já uplatnil vědomosti o hořácích a získal rozsáhlé znalosti o písku a jeho sušení.
Ještě jako mistr jsem jednou byl pro peníze na výplatu v Turčianských Teplicích, kde firma sídlila, seděl jsem ve vinárně, což byl jediný podnik, kde se dalo jíst a koukat na televizi, někdo začal křičet „Pán Pergl, veď hovoria o vás.“ Skutečně. Pořad byl o lotrovi, jménem Berger a jeho partě, co vytloukala  putyky. O mne říkali, že z Marxe jsem znal jen kapitál. Bez důkazů, beze svědků, prostě propagandistické pindy. Nebylo to poprvé, hned po mém odchodu vyšel článek v RP „Začínají znovu a lépe“, kde mi umyli prdel dokonale.
Skončilo krátké ředitelování Toníka Záruby, ani nebyl jmenován. Janák se domníval, že uhájil pozici. Neuhájil, na jeho místo dosedl  Tuček, neúspěšný agent Stb, odvolaný na základě sexuálního průšvihu s Bernu.
Měl poměr s pišmarkou z Kovony, dcerou odboráře Říhy, kluci ze zkušeben ho fotografovali, jak kráčí jako do Foji, ale pokračuje nahoru do garáží, kde měl dvě spojené  a zařízené jako šmajchlkabinet. Nabízeli mi tu fotku, měl bych ji prý použít k skandalizaci Tučka. Nebyl a není to můj styl a nadto přinesl Tuček prohlášení své manželky, že ji poměr Tučka s tou babou nevadí ! Tak se ve vedení fabriky  usadili hoši kolem Tučka a Malíka. Já vůl, ještě než jsem naposled odešel z fabriky jsem obcházel cechy a varoval předsedy ZO, aby z partaje neutíkali, že na jejich n¨místo přijdou daleko horší. To, co prováděl Jakeš z Husákem, to nemělo v dějinách politiky nejen u nás, obdoby. Filosof Karel Kosík, který byl marxista i po Listopadu řekl, že až někdo bude pátrat po tom, proč reformisté s ohromnou podporou lidí v partaji  i mimo ní, tak snadno vyklidili pozice a dali hlavu na špalek, bude stát před zamotanou otázkou a těžko na ní odpoví. Nazval to zrada vzdělanců a asi má pravdu. Nechali volné ruce dobrodruhům a zase vynechali ze hry prosté lidi. Ti se cítili opuštění a neměli sílu k odporu. Celé disidentské hnutí zase bylo převážně dílo herců, studentů, novinářů a  uspělo proto, že lidi dole byli otrávení a partaj, jak řekl Jakeš, byla jako kůl v plotě.

Celou dobu mého vyhnanství v Ůstí nad Labem se kolem mne kroužili pánové z Stb. Snad čekali, že budu ve spojení s Bergerem, či jinými lidmi, které jsem poznal na cestách. Pak jsem se ocitl i v jiném, než Cibulkově seznamu – v seznamu osob nepřátelským straně a státu.

Z práce jsem odešel okamžitě po šedesátce. Už v Ústí jsem se začal zajímat o historii obce, abych nezblbnul ještě více. Po tátovi jsem zdědil zápisky, které nestačil zpracovat. Po listopadu 1989 jsem vylezl z ulity, umínil jsem si, že nebudu kandidovat na žádnou veřejnou funkci, jako sebekritiku za „své“tranické hříchy, Doufám, že jsem nikomu neublížil, pobouřila mne slova Tomkové, že jsem zničil Jirku. Byl mi srdečně ukradenej, proč bych ho ničil. Naopak jsem ho mockrát tahal z průserů na jeho cechu.

Ztratil jsem dokonale důvěru v uskutečnitelnost komunizmu, jak si ho představovali Rusáci. V mnohých případech to byl carizmus nabarvený na rudo. Jejich pojetí jedince a osobnosti se na hony liší od našeho. On je už Petr Veliký tahal do Evropy, ale stejně zůstali před vraty. Jenže navždy, když se bude mluvit o komunizmu, bude každý vidět Stalina, bude vyřízen bez diskuse. jako přívrženec zločinného systému.

Poučen historií, pokusil jsem se oživit starý spolek Hostivít, založený v roce 1889. Nejdřív bylo nadšení a členů se hlásilo mnoho. Postupně se ukazovalo, že spolková myšlenka podle starých zvyklostí je mrtvá. Stačili jsme vyprovokovat obnovu kapliček na poutní cestě do Hájku, zasadilo se tam 125 lipek. Oficielní hlavouni obce se na tom nepodíleli nijak.
Šrámek mne uvrtal do kroniky. Našel jsem platný zákon a zjistil, že prakse byla závislá na zrušeném předpisu z totáče a že kronikář nemusí dávat schvalovat zápisy radě. To jsem si dal.

Dělal jsem v Hostivici řadu výstav, měli docela slušný ohlas. Psal jsem do Hostivického měsíčníku a také jsem na to dojel. vsadil jsem se s Šulcem a Kučerou, že rozhýbám diskusi o obecních věcech. Napsal jsem, že Hostivice není město, že jsou to čtyři slepené vesnice, že nemá jediný atribut města a že řešení je v připojení k Praze. Diskusi jsem rozhýbal, jenže diskutéry byli obecní papaláši, kteří se hrozně urazili.

Využili k tomu právě moje kronikářství. Že nedávám k schválení zápisy, že je zapisuji pozdě, že mne tedy odvolávají. Pravil jsem, že nemají právo mne odvolávat, protože to na návrh letopisecké komise může udělat pouze městské zastupitelstvo a nikoli rada. Nastalo horečné shánění zákona o pamětních knihách obecních a dotazy u legislativců na vnitru. Ti jim potvrdili moje stanovisko. Pozvali mne tedy na zasedání a tam jsem se dověděl na sebe věcí! Zastali se mne lidé kolem Rozumka a přilili olej do ohně. Jaroslav Kratochvíl, kterému jsem předtím šlápl na kuří oko kvůli té hrůze, co postavili na Břvech, napsal Rozumkovi odpověď k zblití. Dali kroniku posoudit místním umělcům a ti ji shledali strašnou, k radě jsem se choval neurvale a na jednom zasedání rady jsem měl říci, že je jim hovno do toho, co tam píšu. Přitom na té schůzi byl Jirka Kučera a rezolutně popřel, že vůbec došlo ke sporu o kroniku a už vůbec ne k takovým výrokům. Dokonce mi dali odměnu! (Ti místní kumštýři byli Honza Turský a Marcela Kačerová) Navrhoval kroniku skartovat. Když ale napsali dopis, abych ihned kroniku odevzdal na radnici, že ji podle zákona (šlo o kroniky dopsané) nesmím mít doma, sebral jsem všechno a odnesl to starostovi na stůl a to byl konec mojí práce v Hostivici.

Ted jsem náplava“ v Unhošti a je mi tu dobře – to, co bych byl dělal v Hostivici, dělám tady.
Tak to je ta „uraženost“, jak mi ji vyčetl jeden z lidí, které považuji za nejlepší přátele.
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Dokončení montáže motoru M 701
Nahoře: Uprostřed V. Čenský, vpravo Vojáček, vlevo Fišer
 
Dole: vedle mne napravo ing.Rublič s Vladimírem
Francem, zády Janák, z profilu gen. Dvořák, šéf  týlových složek, vedle něho vpravo ing.Rada
:
Dole:uprostřed  Čenský,napravo Vojáček,nalevo Fišer, za Janákovými zády juká ing.Rada,úplně napravo gen. Dvořák