Vyrůstal jsem ve vsi

Pokus o historickou studii našeho pomýšlení.
Vyrůstal jsem ve vsi, která ve dvacátých létech, devatenáctého století  zcela  změnila  velikost, vzhled i charakter. Ze zemědělské vsi z počátku století, kde hlavní zdroj obživy pro  bezzemky  bylo zaměstnání  ve  velkostatku  „na panském“, jak se říkalo dlouho i v nové republice, nový obyvatelé byli převážně dělníci a malí zřízenci. Stavěli si nejprimitivnější typy domků a pronajímali  byty, pravidelně o jedné místnosti mladým dvojicím, kteří  na stavbu vlastního domu nemohli pomyslet. Dvacátá léta nepamatuji, ale podle vyprávění, porovnáním  se  situaci, kterou jsem už zažil, byli lidé  ve vesnici sice vesměs velmi chudí, ale netrpěli hlad a chodili slušně oblečeni. Nejchudším patřili rodiny nádeníků ze statku, cihláři, dva  flašinetáři, rodiny bez otce, výjimečně děti „ožralků“ nebo notorických povalečů.

I tato vrstva byla diferencovaná, nejlépe to bylo znát na struktuře zaměstnanců dvora. Koňáci  byli nad  voláky, šafář už byl pán a správce polobůh. Diference byla i mezi  lépe situovanými. U zaměstnanců dráhy a pošty, kteří tvořili mezi novými obyvateli výraznou většinu, to bylo znát i  podle  hvězdiček na límci. Vyučení dělníci měli svoje sebevědomí. Zvláště  strojníci. Pozoruhodně  silná byla i skupina živnostníků. Vyslovení „páni“ až na malé  výjimky  byli v Hostivici. Pan přednosta na dráze, pan  pošmistr, vrchní od četníků, pan  řídící,  úředníci na draze vedoucí záložny to byla elita., která se scházela v nejlepší hospodě U Neradů, kde se v kuchyni mastily i hazardní hry za  tiché účasti pana vrchního strážmistra, obět byli sedláci, kteří se pouštěli do her s nimi.
Politický vývoj přesně odpovídal sociálnímu složení.  Vyhranění politické přesvědčení neplynulo u elity z filozofických  nebo socialistických znalostí, či z přesvědčení, ale z příslušností právě k té elitě, výhody pocit najedeností  na jedné straně a pocit ohrožení od proletářů na straně druhé  je hnal dohromady. Byli to potomci staročechů, nebo snad  úpadkových mladočechů. Sdružovali se převážně v Národně demokratické straně, jejich geru byl Kramář, (bolševickožrout i z hmotných důvodů, jeho žena , ruská velkokněžna přišla  v Rusku mě hromný majetek). Sedláci a i chalupníci měli zase agrární stranu- tedy Republikánskou stranu českého venkova, která ideály  Alfonze Šťastného z Padřova dávno opustila a využívala  mocenského postavení nejsilnější strany ve státe. Získala i menší rolníky , kterým  poskytovala různé výhody v podnicích  které ovládala (příklad:  říkalo se „ten se má jako prispolácké prase). Aniž by mnoho lidí vědělo proč. Prispol byla jedna z mnoha organizací agrární strany, která se zabývala prodejem a nákupem zemědělských výrobků, také masa. Dávali sedlákům  kvalitní podsvinčata aby je vykrmili. K tomu jim dali  dostatek  toho  nejlepšího krmiva. Sedlák nejenže vykrmil  znamenitě  jateční vepře , ale z toho co mu Pripol k tomu dal , vykrmil i svoje prase.). Pan správce pod  ztrátou zaměstnání i zemědělské dělníky  ke vstupu do agrární strany a v Litovicích bylo běžné, že ve volbách měli  „agraláši“ míň hlasů, než matričních členů- za plentou byl volič sám.
 
Příliv nových obyvatel (nesrovnatelně větší v  Litovicích než v Hostivici), převážně z řad dělníků a zřízenců způsobil i růst dělnických i levicových stran. Sociální  demogracie byla založena vlivem dělníků dojíždějících do, Prahy,už na začátku 20. Století Hlavní základna byla v Staňkově továrně, spolkové místnosti byly v hospodě U koruny (Na Hořejší). Zdá se, že Staněk a Ponec nebyly ani nějak velké sociální otřesy, snad  Staněk  ještě pamatoval dělnická léta (byl z generace gründerů – zakladatelů jak jim  říkal Marx, kteří chodily do hospoda se svými dělníky).
 
K agrárníkům a sociálním demogratům ještě připočteme lidovce. Potom staré černožluté klerikální strany se po válce snažili ze všech sil budit zdání „státotvorné“ strany lidově se jim říkalo „studení“. U nich byla část zemědělských dělníků za statku, také lidé, kteří netatřili k elitě ani k proletářům, pár živnostníků, z části věřící katolíci ze všech sociálních vrstev. Sídlo měli v hospodě u Šroubků (u Marty). Byli vedle sokolů nejaktivnější v kulturním životě obce. V Litovicích neměli šanci. Měli i tělovýchovnou trucorganizaci – Orla. Hráli ochotnické divadlo a zvali kočovné společnosti stejného zaměření, které hrály kusy o svatých a podobné.

Od sociálních demogratů se průběhem času  odloučili  dvě skupiny lidí - nejprve to byli  „národní dělníci“, kterým vadil hlavně
socdemácký internacialismus. Měli vůdce Klofáče,  který  razil heslo.
„K lidu níž, s lidem výš“ což bylo od něho trochu nafoukané, protože on mohl těžko níž, pocházel z bídných poměrů. Později to změnili ideologové  nársoc na „Sloužím lidu a povznáším ho“.
 
                                                                                         Ing. Jiří Pergl