Vzpomínky na rok 1968.

Vracím se ke svým vzpomínkám po delší době, ve které se toho událo víc, než mi  bylo   milo. Domníval jsem se, že  jsem již tak daleko, že mne nemůže potkat nic, co by mně rozhodilo více, než mé minulé maléry. – jak jsem se mýlil! Ale vše po pořádku. Zatím jsem ve svém vyprávění před jedním z největších maléru mého života., který měl osudné důsledky i pro moji existenci.
 
Je těžké vylíčit atmosféru doby po kritickém vystoupení Alexandra Dubčeka v roce 1967 až do ledna 1968 a potom do soudného srpna toho roku. Byla v závodě parta mladých (politických!) lidí, kteří myšlenky pronesené Dubčekem dávno požadovali za cíl svého snažení. Pociťovali, že partaj  stojí na křižovatce a nezvolili   správnou cestu, zahyne. Zahyne tím, že ztratí poslední zbytky důvěry.lidí a bude jen nástrojem represe – četníkem, bez čehož by se celý systrem zhroutil.
 
Všechna hořkost, která v lidech byla , ze  zklamání nadějí za celá léta se  nyní se vybíjela  v odporu proti straně- jejímu aparátu. Uvnitř to vedlo k palácové revoluci,  vrcholící  vynucenou abdikací. Antonína Novotného na post presidenta i prvního tajemníka ÚV KSČ. To lidem mimo stranu nestačilo a tak volali po pluralitním systému, konci „vedoucí úlohy“. KSČ  a vznikali různé organizace typu KAN 239, které o to veřejně a za podpory velké části veřejnosi usilovaly. V této situaci – píši i o údálostech uvnitř Motorletu se podařilo přesvědčit  lidi o  poctivých úmyslech stoupenců Dubčřeka. O možnosti změn změn ke státu,který si drtivá většina národa slibovala od socialismu. Vedení KSSS v čele z Brežněvem ochotně obětovala Novotného, který měl u nich vroubek pro kritiku odstranění Chruščova. Byla ovšem hranice za kterou nehodlala  ustoupit a to vedlo po řadě jednání ke konečnému řešení. 21.srpna  1968 volili přímou intervenci a obsadili Československo vojensky. Obrovská vlna  odporu se zvedla nejen doma, ale i ve světě. Dlouhá řada  exponovaných  i zcela neangažovaných lidí odešla za hranice.  „Reformisté“, jak se jim později posměšně  a zcela neprávem pohrdavě říkalo, ještě nějaký čas vzdorovali, než se postupně a zpvu nepozorovaně  přitahoval šroub, až skončili v „normalizaci“.
 
Pro mne, jako pro desetitisíce lidí to znamenalo nejen vyloučení ze strany, ve které bych stejně nechtěl dále růstat, ale i vyhazovem z továrny a to podle paragrafu, který byl původně určen pro zločince. Naděje na  získání zaměstnání, ve kterém bych mohl uplatnit kvalifikaci byla naprosto nulová. Naštěstí jsem před vykopnutím spolupracoval na krátkém propagačním filmu o Moterletu, jehož režizér Jiří Válek měl jisté styky  se slovenskou firmou- vlastně přidruženou výrobou JZD Blatnica. Tato firma měla  na stavbě  elektrárny  MĚLNÍK II. Partu natěračů a  lešenářů. Válek mně seznámil z jejich šéfem JuDr. Vladimírem Čilem. Ten mně nábídl místo parťáka v té mělnické skupině. Pakže jsem k údivu a zklamání mých „popravčích“ šel okamžitě do zaměstnání. Na elektrárně Ing. Šín, který „vypadl“ z továrny pro jiný přestupek- měl totiž v USA bratra  (sháněl místo přes rok).
 
Když jsem přinesl první výplatu domů, rodina myslela, že je to na čtvrt roku.. Byl to téměř dvou a půl násobek toho, co jsem při ohromné odpovědnosti za vývoj a  jeho 100  lidí pobíral v Motorletu. A to byl jen zlomek toho, co dostával můj  předchůdce v této pozici. Nadto přijel ze Slovenska do Mělníka na pár dní. Natírali  jsme  technologii pro dodavatele energetického zařízení – Škoda Plzeň. To byli samí zkušení lidé, kteří měli za sebou montáže v Orientě i v Africe., - zkušení, velkorysí, kteří si dovedli poradit se šmrdly z partajních orgánů, kteří se tvářili, že stavbu řídí. Tady jsem si ověřil, že vedle oficielního penězovodu, proudí na Slovensko nemalé částky, protože jsem za práci dvou desítek lidí fakturoval pravidelně měsíčně několikamilionové částky., které mizeli v pokladně JZD i v kapsách zaměstnanců od předsedu až po natěrače. Takových patr  bylo , převážně ze Slovenska bylo na staveništi několik desítek!
 
Odstupem času jsem  pociťoval  čím dál více propuštění na obskurní papraaraf jako křivdu a vypravil jsem se do  advokátní kanceláře, abych se poradil, zda je možné s tím něco udělat. Skončil jsem u Dr. Burešové, tehdy ještě zcela neznámé právničce.Byla to krásná žena, která měla za sebou několik  vítězných případů, podobných mému. Projevila ochotu se mého případu ujmout a požádala mne o dodání materiálu, týkající se mého případu. To jsem splnil a to bylo to poslední věcí. Stalo se, že jsem se někde na elektrárně poranil, což mělo za následek odtržení sítnice na pravém oku a následkem  neustále se zhoršování vidění na pravé oko. Přitom jsem zranění vůbec nepociťoval, byl to asi náraz do hlavy při střetu s trubkou. Na staveništi kotelny.
 
Ujmuli se mne  na II  oční klinice na Karlově náměstí, kde byla  paní profesorka Kadlecová přednostou(!). Operovala mne s docentkou Votočkovou. Daly mi oko do pořádku, až na to , že  svaly, které ovládají pohyb a  akomodaci čočky ušily tak, že jsem viděl na obě oči jinak. A obrysy se pro ukrutné šilhání, daleko za normálním rozsahem pohybu oka se nespojovaly. Pár týdnů po operaci první jsem je doslova donutil, že provedli další chirurgický zákrok a svaly „přežily“ Nepomohlo to zcela, ale vidění se upravilo natolik , že zmizely dva obrazy., pouze  při veliké únavě očí se opět rozdělovaly.
 
Mezi tím  za moji nepřítomnosti ke dvěma stáním ve věci mého odvolání proti výhazovu. Byl jsem v rozporu s Dr. Burešovouá o strategii sporu – onba postavila  celou věc jako požadavek na peněžní náhradu, já jsem chtěl, aby soud nařídil změnit důvod výpovědi  te okamžitého zrušení pracovního poměru na  výpověď oboustrannou dohodou. Na tom bych byl  získal jen pouze obnos za poslední dovolenou, kterou jsem musel vrátit. – ani o něj mi nešlo. Bylo by to  mělo význam jen při hledání zaměstnání, ačkoli skryté nitky kádrových vztahů by stejně působili proti mnbe.. Dr. Burešová později jako politička prohlásila, že „osmašedesátníky“ stejně hájila s nechutí, protože jim přála, co si nadrobili. Dnes je zklamaná politická důchodkyně, která si představovala vývoj společnosti jinak – ostatně není sama. Tenkrát si viditelně oddychla, když jsem odstoupil od žaloby. „Vymáchali“ ji totiž v Rudém právu jako advokátku pravičáků a bylo po odvaze. Doklady o celém  sporu máma bylo by škoda, kdyby se ztratily- ukazuji jasně charakter lidí , které fabrika donutila svědčit proti mně.
  Po mém uzdravení jsem se na krátký čas  vrátil na elektrárnu. Zažil jsem tam ještě nechutnou arbitráž mezi mým zaměstnavatelem – to už nebylo JZD Blatnice, ale podnik s podivným názvem AZ Expres, který patřil sportovnímu klubu v Turčanských Teplicích, s novým ředitelem, kterým byl bratr Vláda Ján Čilo. Jednalo se o penále za  arbitráž dopadla pro  Vláda i  Jana  dobře. Škodovka  navrhla  mimo soudní vyrovnání. – domnívám se , že Čílové pohrozili vyzrazením nějakých prasečin ekonomického rázu., Bohuš se Škodováci polekali. Vlado zavření stejně neušel,  přefakturoval a přestože peníze vrátil , neušel odsouzení natvrdo. Během jeho trestu spáchala jeho  devatenáctiletá dcera sebevraždu a jeho nepustili na pohřeb i když před tím měl „dovolenou“ z lapáku. Pak se ale zapletl do nějakého sporu s dozorci a pro  „vzpouru“ měl přísnější režim. Oba bratři si postavili honosné domy, Jano v TUrčanských Teplicích velkou vilu dost problematického vzhletu., kterou mohl zachránit  hodnou fasádou. – od na ní nabil drátěného Janošíka.  Vlado  postavil v překrásném prostředí  horského údolí v Blatnici. Okal  na podezdívce, která byla rozsáhlejší, než sama stavba. Okal byl stavěn poměrně obratněji, než Okály v Hostivici, protože  se architekt (či Vlado sám) nebál upravit terén tak, , že terasa před francouzským oknem byla položena  na terénní vlně., plynule napojení na okolí     a tedy stavba  nebyla vysazena na podezdívce zcela nelogicky, jako u tak mnohých domů tohoto typu.
 
Ještě  jednu „epochu“ mého vztahu z JZD Blatnice a AZ Expresu bych chtěl zmínit. Jiří Válek přišel z  nápadem vydat pohlednice s plastickým efektem, které začaly pronikat i do republiky. Byly  obvykle japonského původu a byly založeny na principu válcových mikročoček nad obrazem. Skládajícím se z několika řádků pod každou čočkou, snímaných z různých úhlů. Oči četly rozdílně nasnímané proužky a skládaly se do plastického obrazu. Ten se dokonce natáčel, jak  se  pohlednice vůči očím pohybovala. Vtip byl  jednak ve vytvoření dostatečné jemné mřížky čoček, jednak umístění nejméně tří řádek obrazu pod každou čočku. Válek dokázal přesvědčit nejen Čila, ale i předsedu JZD,  že je to zlatý důl a tak začal s pokusy. Získal pro fotografickou stránku tehdy začínajícího kameramana z Barrandova Františka ……..Ten měl na  Smíchově ateliér, ve kterém se pokusy dělaly. Naráželi  jsme  na překonatelné překážky. Například nebylo možno  v republice  vytisknout dostatečně hustou síť obrázkových proužků, které by se vešly pod válcovou čočku – ani v nejmodernější v té době tiskárně v Martině. Musel ba se  tedy volit  fotografický způsob., což bylo drahé a pracné. Další problém  - jak dostat vyhovující  síť válcových čoček. To podle výsledků pokusů se mělo zdařit jedině při výrobě folie ze základního materiálu., snad v Napájedlích – hotová plochá  folie totiž vzdorovala pokusům  o další formování. Dopadlo to tak, že si Franta na vrub JZD zařidil temnou komoru Válek vyinkasoval  na pokusy 60.000 a já? Nic. Válka JZD honilo a nedohonilo – smlouva byla sepsána tak šikovně, že zahrnovala i neúspěch. Zatím vznikl AZ Expres a Jano Čilo se seznámil  bůhví jak  s Luďkem Kotíkem zaměstnancem kamerového oddělení Krátkého filmu, kde jeho tatík Josef dělal ředitele. Ten Janovi slíbil, že udělá  co slíbil Válek. Na Barrandově se dělaly nějaké poutače na podobném principu, takže nějaké zkušenosti měl.. On i jeho  manželka  byli členy uměleckého svazu fotografů. Mně Kotík  „převzal“ k mému nalému nadšení. Znal jsem jeho i jeho otce, protože pan Kotík senior, otec Josefa a děd Luďka měl v Litovicích obchod textilem. Pepík byl zrzavý vzteklý parchant, který se se všemi pral, Luďek jako školák byl také pěkný miláček. S  oblibou  mojí mamince zahazoval valoun, kterým přidržovala vzorové výtisky novin. Párkrát jsem ho prohnal. Vzpomněl si na to. Pokusy se moc nevedly ani jemu. Jak se dostal ze spáru  Čila nevím, ale dodnes jsou vidět pohlednice s trochu omezeným plastickým efektem se jména obou manželů Kotíkových.  Ještě důkaz o malosti světa. Otec Františka Ulricha byl majitelem firmy, která zastupovala v Praze švýcarskou firmu EMACK. Znali se přirozeně a paní Ackermannovou a když v roce  1948 spadla klec se stryky se Švýcarskem pro československé občany, zamýšlel se pan Ulrich přesídlit do Zurichu. Přímluvou paní Ackermannové se podařilo dostat výjezdní povolení, ale … a to bylo typické pro režim –bez malého Franty! AStak zůstali, jejich znárodněnou firmu provozoval formálně Emack přímo a pan Ulrich byl odstraněn z oboru.
 
Jiří Pergl