Živé sny

 Například dnešní sen, V neznámé krajina, v neznámé zemi stojí starý dům. Něco jako staré hospody na Hořejší nebo u Šroubků. V Hostivici.  Je tu se mnou parta. Mezi nimiž jsou i spolužáci. Vnímám je jako kolektiv, jediný koho poznávám konkrétně, je Jarda Bolehovský. Pokoje jsou řečeno s mojí  milou mámou,  ošoupnuté. Co tam děláme, nevím. To co si ze  sna  pamatuji  jsou trable s ubytováním. Někde jsem se zdržel a na uvolnění pokoje čeká postarší pán a paní. Mám takové množství krámů, že se mi nedaří je  dostat  do kufru, zmatkují,  manželé  mne uklidňují. Vracím se ještě. Zapomněl jsem na stojku pod lampou dvě figurky, je to pěticentrová  tanečnice a stejně velký sedící  čertík. Ten je velkou kopijí  čerta , kterého jsem vyrobil  na Wrightovskou  výstavu jako létající bytost. Konečně jsem před budovou se všemi, sedím na kufru vedle a on kritizuje můj umělý chrup a poukazuje na svůj dokonalý. Pamatuji se, že říkám , že se někde musí projevit  velko pekař  proti venkovskému trafikantovi. Vyhlížíme ale jako  před mnoha léty, po maturitě  a umělý chrup tenkrát?
 
 Přemýšlím, co má tento nesmysl společného s  mým  snovým seriálem. Přece ta budova. sešlá vápenná omítka, pár schodů  ke dvou křídlím dveřím, za nimi temná chodba, ale to je přece ve větším provedení  hospoda  U Šroubků v době kdy tam šenkoval můj děda Zábranský. Vnitřek  té snové hospody se zdál mnohem větší, než odpovídalo vnějším rozměrům. Chodby uvnitř i na obvodu připomínající spíše klášter, než hospodu. Zajímavé je, že si nepamatuji, ani u těch dnešních snů, příliš na děje, které se ve snu odehrávaly, ale na prostředí naprosto přesně.

Krátce po tátově smrti nebylo noci, abych s nesmírnou úlevou s ním mluvil a potrhoval si, bohužel, ve snu, že žije, abych zase po procitnutí musel prožívat jednu z nejtěžších ran v životě. Uvědomuji si, že ani u maminky to tolik nebolelo. Jednak její blížící se devadesátka a být s ní dlouhou dobu až k smrti, ale táta odešel skoro v polovině jejího věku a já byl  dlouho od rodiny pryč. Dodnes si častěji říkám- to by tatá věděl. Nezeptal jsem se v čas.

Druhá kulisy mých snů. Klesající silnice, navazující na další usek  v  opačném směru, obě oddělené železným litinovým ploten světlezelené „vyšisované“ barvy. Pod nimi na stráni město – nápadně podobné centru Mělníka. Tam na té dolní větvi silnice jsem v Mělníku jednou přejel psa, v reálu, ne ve snu – ale třináctiletý kluk mu nadával, že neposlouchal. Psovi nic nebylo, měl poráněnou zadné plapku. Společně s klukem jsme ho ošetřili z lékárničky auta a já je potom odvezl oba domů. Že by to byl tak silný zážitek? Ba ne, jednak jsem tu partii vídal už před tím a já měl vždycky dojem, že to souvisí s něčím daleko starším. Poprvéjsem to pocítil něco jako obráceně „de ja vu“, něco co jsem někdy viděl, ale kdy? Přeci nebudu věřit na druhý život, nebo převtělování, nebo co vlastně.

To „ deja vu“ jsem zařil dvakrát. Poprvé to bylo na moji první cestě za hranice na veletrh do Vídně. Stravovali jsme se v malé hospodě těsně u  chrámu svatého  Štěpána. Něco jako Vikárka v Praze. Nijak přepychový podnkl, ale útulny aseptický  čistý nepříliš drahý. Potřeboval jsem odejít  na záchod a umýt si obličej a ruce po dlouhém putování po veletrhu i po šoku z života ve Vídni., kam jsme posílali před nedávnem brambory jako vděk za vítězství jejich manšaftu na mistrovství světa v hokeji, někdy v roce 1947. Zachránilo nám titul mistra světa. Vyšel jsem z lokálu a přesně jsem věděl kde je záchod, kde leží kuchyně, věděl jsem , že na konci chodbičky jsou dvéře na titěrný dvoreček, něhož je vidět věž od Štěpána.
Druhý zážitek byl z Londýna. Užíval jsem každé volné chvilky k toulkám po městě brzy i po předměstí. Vystoupil jsem na stanici metra  Swiss  Cogate a obdivoval velkoměstský venkov. Přišel jsem do jedné ulice a věděl, že na konci je  mělká prohlubeň, porostlá trávníkem spíše neanglickým. Uproszřed stál malý kostelík, zrovna tak neanglický, spíše jak by ho namaloval Disney  grotesek, přesně tak, jak jsem ve spánku vídal.

Hledal jsem nějaké realistické vysvětlení. Myslím, že na tom skutečně není nic  psychotronického jenom mix z četby, filmů, obrazů a fantazie, které stačí  malý podnět , aby se reálný obraz i přes obtížnost shodoval z  představou, který  ten vjemový maglajz uložil v mysli a jak se jeví ve snu.

 S tím trochu souvisí i jiná moje „vloha“. Od dětských let  dovedu ve fantazii vyvolat ze skvrny na zdi, stínu, louže, velmi realistický obličej, který mění výraz až do strašidelné grimasy. Dokonce jsem se těch ksichtů v dětství bál. Padá to na vrub mého odevždy slabého zraku a fantazie. Škoda, že to není provázeno schopnostízachitit ty chiméry perem či štětcem. Tak svět přichází perem či štětcem. Tak svět přichází o druhého Goyu.

Město které bývá dějištěm mých snů se polohou podobá Roudnici, ale tím veškerá podoba končí. Na vyvýšeném návrší stojí vysoké městské domy. Místo řeky je tu široká ulice s obchody a restauracemi, divadlem a biografy. Za ní se  terén  opět zvedá, na něm vilová čtvrť, podél ní cesta. Po té často  ve snu  chodívám, ta část města se podobá pražské Cibulce, ale v obráceném dardu, ne na severním svahu, ale na jižním. To město má i starou čtvrť, velmi romantickou, něco jako Židovské město, ale jak mohlo vypadat dnes, rekonstruované a čisté. Vůbec se mi nevejde do toho půdorysu, jak jsem ho popsal. Je to samostatný útvar, jen se někdy vyskytuje ve spojení s tím snovým.

Jěště několik  „snových krajin“ se mi ta život podařilo shromáždit. Smělé stavby z gotického neomítnutého zdiva, chodby s vysokým stropem, jejich zákruty, velké –bez lidí.. Bez nábytku, bez stopy života – tak tohle způsobila Litovická tvrz spolu s fantazií a zájmem o historii.

Moje snová příroda – to je ale spíš anglický park, nebo přestavy o divočině v Americe. Les stromy v zástrupu na rezavé mrtvé půdě – to jsem nikdy za „přírodu“ nepovažoval. U nás snad jen předhůří Tater splňovalo moje představy. Také údolí Kačáku mělo místy takové prvky.Přiznávám,že to byla hlavně zásluha Foglara a jeho hochů od Bobří řeky, ale to bylo také vybájené. Také romantické trampské obrázky Marak Čermáka jsem patří.

Putoval jsem ve snu z velkou partou například podél nějaké řeky, nebyla to Berounka byla celou délůkou zarostlá lesem, ale ke končila ta pouť někde u Žlokovic, na terasách Berounky, ještě než  je  chatami zasvinili Kladeňáci. Tak se do snů mísila realita, naštěstí vždy pozitivně, neměl jsem tísnivé sny, snads jako huberťák,když jsem šel po lidnaté ulici a na sobě jsem měl krátkou košilku ať jsem tahal jak chtěl, nedosáhla  kam jsem  usiloval.

Odjakživa jsem byl realista, dovedlo mne to bezvěrectví, k přijetí  radikálních  socialistických učení. Proto  jsem moje sny nepovažoval  za nějaké potlačené představy Freud mi byl cizí.Někdy mne napadlo, že duchovnější pohledna sny by bylo možno vydávat za pozůstatky předcházejícího života – to jsem ale rychle vyloučil- orientální představy o převtělování mne neoslovily. Takže  nezbývá, než brát sny a podvědomé jevy z mojí zkušenosti  - inu jako sny. Ještě k mému bezvěrectví. Pozoruji na sklonku života zoufalou snaha  filosofů i církví, dostat Boha do realií dnešního světa. Trochu mi to připomíná moje zmatky, než jsem  zpola přestal o těchto problémech  přemýšlet  a z druhé poloviny konstatoval,že se  pokouším porozumět věcem, pro které nejsem smyslově i rozumově vybaven.. Jak jinak chápat nekonečný rozpínající se vesmír. Všechny věci které se  vzpírají mému smyslovému vybavení. (Toník Tejnor říkal, že nejsem ateista, ale polyteista). Pozoruji, trochu pobavené zmatky u lidí, kteří by měli mít jasno. Řekne-li papež benediktin, že nárok na spasení mají i lidé, pokud žijí a dodržují zásady církve, ze stanoviska zcela nedávných církevních otců je to hereze jako hrom. Jestli se  pochybuje o pravověří pátera Halíka, je to znánka toho, že zašel dále , než jsou církevní dogmatici tolerovat.
 
                                                                                                                                                                                               Ing Jiří Pergl
 
Jiří psal tyto řádky  v prosinci 1914, tři měsíce před smrtí. Naďa.