Přišla za mnou vnučka.

Ztráta a nálezy.

Přišla za mnou vnučka: „Dědo mám problém. Děvče, těch já mám, spíše bych ti je mohl předat, ale ty se ho  potřebuješ  zbavit,ne?“

„Přesně tak – mám napsat něco o tom, co nám dněční doba dala a co vzala, přitom mi bylo v listopadu deset. Řada věcí se mi zdá samozřejmá a dovídám se někdy s údivem, že to tak  vždy nebylo. V každém případě se neobejdu minimálně bez studia starých novin, nebo tě uhranout o pomoc. Na to první nemám čas , kdybych  to měla dělat poctivě. Takže zbývá naděje, že mi o tom něco povíš.

„I já jsem o tom  moc přemýšlel a zatím jsem k žádnému definitivnímu konci nedošel, protože na vážné srovnání je moc brzy. Myslím ale, že v porovnání v obecné rovině občana ve společnosti vyzní jednoznačně pro dnešní dobu. Jedná se ale o tolik vrstev, je tu tolik individuálních představ a tolik to závisí na mentalitě jednotlivce i na  „náladách“  veřejnosti. Řeknu ti k čemu jsem došel.

Představuji si to asi takhle. Každý jednotlivec, každá rodina, obec a nakonec i stát žije v jakémsi prostoru, má svůj vymezený rámec, vlastně nakonec i stát žije v jakémsi prostoru, má svůj vymezený rámec, vlastně rámce dva – ten jeden je pomyslný, protože v celku nezjistitelný, ten který říká, jaké možnosti jedinec či jednotka má. Je  vymezen  jednak jimi neovlivnitelnými okolnostmi (celosvětová, případně celostátní politická a ekonomická situace), také tím v jaké hmotné i intelektuální situaci se bez vlastní zásluhy lidé nalézají (postavení a hmotná situace rodiny, rodinné prostředí, výchova, potom jistě i tím jakou ctí.
Žádost mají sami ze sebe něco udělat, co považují za cíl svého života i co jim přináší pocit uspokojení či štěstí.

Jejich druhý rámec jhe skutečný a zahrnuje to, co opravdu jsou. Překryji se tyto  rámce, uvidíme, že možnosti v životě jedince společnosti i státu jsou buď a) tím rámcem potlačeny, nebo b) mu právě vyhovují anebo c)poskytuje ten rámec volné pole pro osobní cíle.

Jak ty tvoje stránky souvisejí s dobou totality?
 
Tenkrát ten první rámec byl velmi omezený, takže ho ten druhý, konkrétní, osobní snadno vyplnil. Překryl-li jej , byl to obyčejně malér. To pak končilo buď r, či resignací na charakter a minimálně ochotu přihlížet k nespravedlnostem, či dokonce se jich dopouštět nebo střetem  stěmi kdo stanovili hranice rámce prvního většinou se  „stranou a vládou“, stal se velmi snadno nepřítelem.
 
Můžeš mi to nějak přiblížit třeba na příkladech?
 
Hranice nebyla holubník, jak s oblibou říkával  Husák.  Kdo to nevzal na vědomí, byl nepřítel – ať volil odchod z  republiky z jakýkoliv důvodů. Kdo nechtěl  přijmout marxismus, i když mu šlo o dialog a ne změnu režimu- byl nepřítel .Kdo nepřijal teorie socialistického realismu v literatuře, výtvarném umění, hudbu - byl nepřítel. Komu byly okovu plánovaného hospodářství těsné, nedovoleně podnikal. I když to bylo ve prospěch lidí- byl nepřítel. Mohl bych jmenovat  další a další. Týkalo se to  celého rozsahu činnosti společnosti.
 
Prosím Tě, jak ro chtěli uhlídat?
 
Takové množství nepřátel si vyžadovalo, aby  tu byla  organizovaná síla, která u vnitřního nepřítele,  jak se říkalo, „ rozdrtí“. A tak se drtili jednotlivci rodiny i celé organizace. Fizlovství, donašečství, žalobníčkování prostoupilo celou společnost. Bylo součástí popisu práce všech, kdo zrovna nejezdili v JZD s voly, i když možná i tam. Důsledek? Loajalita na pohled, posměch a kletby doma, nebo mezi přáteli. Faleš, podvod krádež povýšena na nutnost. Kdo nekradl, okrádal rodinu.

To přece nebyl marxismus. „Mladý Marx“- což bylo vše, co by z teoretika marxismu nevyhovovalo vládnout straně – byl v klatbě. Vždyť  říkal, že jeho jediná jistota je v tom, že o všem pochybuje. Bylo, ale vůbec možné ho v praxi uskutečnit?
 
Jak na to reagovali lidé, kteří nabylai zrovna přesvědčení komunisté?
 
Nejen nestraníci, pomalu všichni. Vládci „stranovlády“ byli mistři v nasírání (ale dědo) lidi. Nesmyslné fermany, tuhá pracovní disciplina na kádrových odděleních, mistrovské flákání u strojů, periodicky se vyskytující totální nedostatky – toaletního papíru, masa, dámských vložek, jídelních příborů, nábytku, textilii, staviv, kovových výrobků všeho druhu (nemluvě o automobilech) a bůhví čeho ještě rozčilovalo lidi tím více, čím halasnější byla  propaganda, chválící režim. Potom mnohde praskaly sklady ve švech neprodejných nebo nepoužitelných výrobků. Nedostatky se léčily černou ekonomikou. Za velké peníze, korupce kvetla. Ze známostí  „pod pultem“ se sehnalo všechno. Kvetlo melouchářství – tedy řemeslo bez oprávnění, materiál se kradl ve fabrikách, část pracovní doby padla na černotu. Tak režim přicházel o daně o pracovní sílu, o materiál, zákazník o možnost vadný výrobek nebo službu reklamovat. Velkým ústupkem byl pokus o „šedou ekonomiku“. Vznikala družstva, řízená národním výborem –říkali jim lidé  „Drumel“ – to bylo družstvo melouchářů.
 
 Dalo se obec v takové atmosféře žít?
 
Lidé nebyli docela bezbranní. Říkalo se, že „lid“ nadšeně buduje socialismus, ale lidi na to kaškou. Po umrtvujících padesátých létech se rozvinula jakási druhá vrstva života – vznikala pozoruhodná díla filmová, kvetlo výtvarné umění, vyrojilo se množství malých divadel, vycházela díla mladých  spisovatelů – to vše na ostré hraně  soužití s režimem, spíše proti němu.. Ti co se octli zta touto hranou, byli kritizováni nebo i zavírání. ( Jazzová sekce. Plastic  People of Universum spisovatelé, filosofové).
 
Já vím-to potom vyvrcholilo v šedesátém osmém. 
 
V podstatě  šlo o reformu KSČ. Trochu po vzoru eurokomunismu, který se začal rozmáhat v západních zemích, dosud věrných Moskvě. TOTO HNUTÍ V ROZPORU S Moskvou požadovalo skutečnou demokratizaci komunistických stran bez diktáti Kominformy. Lidé vnímali odstoupení presidenta Novotného zvolení Dubčeka prvním tajemníkem KSČ, dialog strany s odpůrci jaklo uvolnění tuhých pout.
 
Mělo to nějaký vliv na život lidí?
 
Obrovský, netušený. Náš vnější rámec se neuvěřitelně zvětčil, téměř volný výjezd do zahraničí, hlásání nemarxistických názorů bez represí, uvolnění nesmyslného připoutání lidí k podnikům, vedoucí k přezaměstnanosti a tlačící mzdy na zlomek ohodnocení stajné peáce i v ekonomicky srovnatelných zemích ve světě, konec kádrových mezí pro studium a kariéru.
 
BYLO MOŽNÉ TO DOTÁHNOUT DO KONCE?
 
Máš pravdu, nebylo. Ohrožovalo to samu podstatu sovětské moci., která byla vlastně  pokračováním  carské dobyvačné politiky a neměla nic  společného se socialismem, kromě frází. Sovětská okupace v srpnu 1968 (z hlediska  sovětské moci  byla pochopitelná – hodnotili hodnotili „pražské jaro“ jako znemravňující příklad pro vlastní nespokojence, kterých přibývalo), zahájila osudný proces kterému říkali „normalizace“. Moci ve straně přes počáteční odpor se zmocnilo „zdravé jádro“ strany. Mnozí reformátoři strany složili zbraně a buď se stáhli z veřejného života, nebo dokonce si sypali popel na hlavu a uznali svoje chyby“Karel Kosík, filosof a tehdy  neužívané sloco „politolog“, že až bude jednou historikstát před úkolem  vysvětlit,proč se reformátoři tak snadno vzdali, bude mít nesnadnou úlohu.
 
Jaké to mělo následky?
 
Hrozné. Sotva jsme okusili trochu svobody, přišla tvrdá reakce, lidé kteřží to nesnesli se bouřili Mnozí se stali disidenty, takže vytvořili tábor složený z idealistů, kteří komunismus a socialismus odmítali z přesvědčení, z lidí kterým komunismus a socialismus odmítali z přesvědčení, z lidu, kterým komunismus zasáhl do života a připravil je o vliv, postavení či majetek a konečně z reformních komunistů, kteří usilovali o ostatními zavrhovanou třetí cestu, mezi socialismem a kapitalismem- o „ socialismus s lidskou tváří“. Nepochopitelná byla rezignace většiny lidí, jejichž nadšení zroku1968 vyprchalo z obavy z následků reformních postojů. Represe byly kruté i když ve srovnání s padesátými léty a tehdejšími procesy nesrovnatelně  fysicky mírnější. Nemusely být takové při pevnějším postoji stranické i občanské společnosti. Strach před následky zvyšovat postup proti kverulantům. Deseti tisíce lidí byly zbaveny zaměstnání, následky nesly i rodinní příslušníci, zvláště děti. Důslekem bylo nedýchatelné ovzduší, které zvyšovalo izolaci Kč –
„ jako kůl v plotě“ se podle  vlastních slov cítil Milouš Jakeš – hlavní  činitel normalizačního úsilí.
 
JAK SE TO PROJEVILO NA ŽIVOTĚ PROSTÝCH LIDÍ.
 
Život neuvěřitelně zešedivěl. Lidi se opět báli mluvit. Ovšem lidi, kteří žili bez ambicí, rozdíl mnoho nevnímali a ti, co ambice měli? Bylo to ideální prostředí jak vyměnit čest za postavení a výhody. To bylo podhoubí,  něhož  vyrostli stovky a tisíce spolupracovníků StB.  Mnoho utrpěla  kulturní fronta, normalizace a zákazy ji zahnaly do bytů a rodin, ale  existovala dál. Pracovali i disident. Navázali staky s Poláky, informovali zahraničí. Ostrou zbraní proti režimu byl „Samizdat“  - ilegální tiskoviny, vydávané několika editory nejrůznějších názorových skupin. Sjednotili se kolem „Charty 77“ – prohlášení které se pokoušelo vyvolat dialog mezi disidenty a vládní mocí. Režim se dopustil (po kolikáté) hrubé chyby, že obsah Charty zatajil a požadoval od veřejnosti, její odsouzení, aniž většina věděla, co odsuzuje. Připravovali se seznami  „ lidí nepřátelských režimu“, měli být pro ně internační tábory. To bylo moc i pro Brežněva. Zasáhl a sepsul autory nápadu, ne pro myšlenku samu, ale že ji nelze provádět před zraky Evropy. – Sibiř byla daleko.
 
 Vždyť ale v Sovětském svazu nastoupil Gorbačov?
 
  Situace od ostatních zemí „tábora socialismu nezměmil ani nástup Gorbačova a jeho politika Glasnosit a vyhlášení reforem Perestrojky, které jakoby byly inspirovány rokem 1968 v Československu. Zatím v Československu byly relikty brežněvismu největší z celého socialistického tábora.
 
Bylo možné, aby v Československu růstal ostrov stalinismu?   
 
Nebylo. Situace se stala natolik neudržitelnou, že stačil první otřes aby se moc „strany a vlády“ zhroutila jako domeček z karet. Studentské demonstrace 17 listopadu 1989 vedly k celému procesu, kterému se  začalo říkat Sametová revoluce.  
 
To už je doba, kterou dobře pamatuji i když jsem všemu nerozuměla    
 
Opět došlokpostupnému, velmi rychlému růstu vnějšího rámce života. Někde až příliš rychlému. Disproporce mezi možnosti a schopnostmi jednotlivců ( ať už pocházely z nedostatku peněz, neznalosti jazyků, společenské neobratnosti, neschopnosti přizpůsobit se změně poměrů, zklamání v  vlastních  představ   o uspořádání  veřejných věcí po pádu režimu) nesmírně narostly.
  Vedly k hlubokému rozčarování i u předních disidentů Karel Kryl, Huťka , Petr Cibulka, částečně i Václav Havel a jeho spojenci ve věci, občanské poučnosti“ či „ nepolitické politiky“). Vyskytovali se pochybnosti přílišné „sametovosti“ převratu a beztrestnosti komunistických předáků, informátorů agentů a příslušníků StB. Docházelo i k srovnávání poměrů před a po.    
 
Ale já mám právě porovnávat ta dvě období…
 
Mnohá rozčarování  ale vycházela zt hlediska jisté formy „vězeňského syndromu“, jak o něm mluvil Havel. Ve vězení existuje jakýsi zvrácený pořádek, který zbavuje vězně nutnosti řešit nepředvídaní situace. Takže po propuštění se vězeň cítí bezradný – nemá denní řád, nenosí mu jídlo, V takové situaci se octla  část národa, zvláště vrstvy z nejnižším vzděláním, které pozbyly existenční jistoty. Návyk a neschopnost se o sebe postarat ve společnosti zbavené tvrdých pravidel mnohé lidi fglustrovaly.
 
 Takže podle tebe…
 
Střízlivý pohled na vývoj po Listopadu ukáže obrovský objem práce při návratu k civilizované společnosti
Uvolnění cen, restituční procesy, návrat k normám, právního státu, privatizace  průmyslu a obchodu, rehabilitace neprávem odsouzeným, návrat na světové trhy, vybudování bankovnictví fungující bursy a reforma policie a armády. Mnohé není ještě hotovo. Při mnohém došlo k závažným chybám, které popuzují veřejnost. .Nárůst zločinnosti, mnohdy jen zdánlivý, protože minulý  režim většinu případů tajil, pokud mu propagandisticky nesloužily. Přeceňování politických sporů a jednání zákonodárných sborů, protože se zapomnělo na první republiku a srovnává se  situace ve sněmovně za  totality, kdy rozhodování se dělo jinde.
Situaci stěžuje i poloha republiky v Evropě a nabízejí se srovnání se ztráty, které se  rozvíjely svobodně. Odírání občanů státem, vedlo k směšně nízkým mzdám ve srovnání se světem. Prostředky tak získané se utrácely na armádu, na policii, na representační a propagandistické účely, v nejlepším případě na výstavbu těžkého průmyslu, nebo panelových domů, o kterých se vědělo předem, že budou v průběhu let těžkým břemenem.
Jsou lidé a zájmové skupiny, které nevidí, že zanedbávání technologického pokroku, vměšování strany  do  rozhodovacího procesu v  prvoprůmyslu, strojírenství, chemii, nakonec i v preferovaném zemědělství přineslo zaostávání, ne-li v kvalitě, výrobků, tedy určitě v produktivitě. Požadavky na platy neodpovídající možnostem  a výsledkům  práce,  zneklidňují společnost hrozbami i uskutečněnými stávkami. Přezaměstnanost ve veřejném sektoru je uměle jimi udržována.
 Neochota stěhovat se  za práci a vykonavat práci, která se nabízí, zvyšuje  nezaměstnanost..
Ale děvče, teď by si měla nastoupit ty a vysvětlit mi některé věci, kterým, protože jsem zatížen minulostí, mnohdy nechápu. Třeba to, že veřejný zájem se považuje málem za  relikt socialismu, že se přehání (domnívám se) zdůrazňování lidských práv tam, kde je to sporné –  to jsou ty případy nepřiměřené obrany, to je neochota dohledat a zabavit ukradené, špinavé  a vytunelované peníze, majetek za ně pořízený, to jsou proklamace o ignorování komunistů a zastřené úsilí o získání jejich podpory. A další a další.
 
                                                                                                                                                                                               Ing. Jiří Pergl