Dubček r.1968

1968

První doba po vystoupení Dubčeka byla trochu rozpačitá. Začali se probouzet jak radikálové, kteří očekávali od reformy strany nápravu křivd skutečných či domnělých, ale i odpůrci jakých kolik  změn. Domnívám se, že daleko cennější bylo, že kteří očekávali návrat  rozumu a podstivosti do politiky i do života. Uvědomoval jsem si ohromnou zodpovědnost partaje za to co bude dál.

Po Vaškovi Kratochvílovi byl předsedou Karel Kočí. Byl to stejný případ  jakých bylo na závodě více, že se s prohlášeného kverulanta stal funkcionář. Byl to třeba Ervín Grafner byli o i  jiní. Karel Kočí byl dělník z Kovony. Nebyl žádný přemysl. Ale nebyl ani blb. „Vládl“ opatrně a v rozhodujících chvílích které nastaly v prvních měsících roku 1968 zcela zklamal a dokonce se ani v závodě neobjevoval. Trávil jsem valnou část dne na CZV, Kde se řešily problény, které byly po léta zasety a tabu. Nebyl jsem velký přítel rezolucí, které putovaly ihned do sněmovny, hned na sovětské  vyslanectví a bůhví kam ještě. Reorganizovaly jsme systém stranického a otevřeli jsme ho i nestranické veřejnosti na závodě. Byl to sled přednášek lidí z vedení strany. Odborů i vysokých škol. Přednášel u nás rektor vysoké školy stranické Hýbl, tajemník pražské organizace Šimon, Ing. Hermach, ekonom Kouba, odpůrce Šika, nejvíce v žaludku „ zdravého jádra“( to je pojem z církevního práva), jak si  ne originálně říkali odpůrci reforem ležel Smrkovský, kterého skadalizovali jako „muže dvou tváří“. Jeho přednáška naplnila zrcadlovou síň k prasknutí. Nebylo to ale k srovnání, jak bylo nabito v jídelně při přednášce ing. Šika. To byli ti představitelé druhého centra ve straně, jak se čte v mé výpovědi (či lépe  výhazovu). To už jsem byl na CZV  úplně sám.
 
 Věděli jsme s Toníkem Zárubou od samého začátku, že to nemůže dobře skončit. (já byl ve skrytu duše přece jen optimista). Ve hře byla vedoucí úloha strany. O jejimž odstranění se vedly dikuse. To budilo šílený strach všech, kteří stranu dojili. Oleje do ohně přiléval velvyslanec SSSR Červoněnko, jehož lživá hlášení a z kontextu vytržené  novinové články, které jsem viděl v kopii, museli působit v Moskvě brozivě.
 
A skutečně to přišlo. Porobudil mě doma nezvyklý hluk, jako když někdo vleče po ulici řetězy. Když jsem se probral, ještě než jsem je viděl, bylo jasné, že jsou tu. Probudil jsem rodinu. Sedl jsem do auta a jel do fabriky. Od sloupu k  Bílému beránku silnice ucpaná  tanky.. Dalo se projet až na jeden, který stál uprostřed. Dostal jsem histerický záchvat a začal na ně řvát. Kupodivu tank srovnali a já se přes Stodůlky dostal do fabariky. Tady bylo pozdvižení. Kdo se do fabriky dostal přinesl náruč novin, které stačily redakce v rekordním čase. Následující dny mám v mysli jako horečnou vidinu. Potvrdilo se, že český národ je velký, když je v průseru.

Brzy se rozjela nestydatá propaganda, zbraně milice na stranické škole byly vydávány za zbraně kontrarevoluce. Zoufale hledali spojence. Moc jich nenacházeli. Mám ještě balík anonymů, které jsem dostával po té, co jsme s redaktory Zemanem a Hrábkovou (manželkou Jiřího Rumla, matka Jana) domluvili rozhlasové relace. Je to směs ubohosti a sprostoty.
 
Reformátoři podporováni drtivou většinou osazenstva závodu se drželi dlouho. To byla doba kdy se nikdo neodvážil veřejně vystoupit proti reformám. Dokonce se ustanovil závodní výbor. Byl jsem pověřen jeho vedením. Měl jsem dávno připravený  program,  stokrát prohovořeným s každým kdo o to stál. Ani jsem si neškrtl!

Postupně vystrkovali růžky Sochorové, Graftneři, Benové, Tučkové, karieristi a mstitelé. Odboráři Láďa Pacovský a Lahoda mi nabízeli podporu, zasadně jsem jí zamítl, protože to bylo jen prodlužování agonie. Po prověrkách jsem ze strany vylétl a nabídnul Pospíšilovi, že odejdu a napsal výpověď. Karel Malík ji nepřijal, že o mně je rozhodnuto. A bylo – okamžitě zrušení pracovního poměru podle paragrafu 53.

 Poslední měsíce jsem se ve fabrice cítil jako na vídrholci. Pospíšil mi sice dal trafiku u učebních pomůcek, pro propagační jsem s Jiřím Válkem , reřizeren krátkého filmu napsal scénář na náborový film,nakreslil pro něj desítky obrázků motorů a létadel, ale cítil jsem,že je to provizorium.

 Spolu se mnou vylétli Franta Stojespal a Roman Vítek. Stojespana si vzal tajemník strany národně socialistické, Flayberk a  a Franta odešli do Výzkumného ústavu motorových vozidel.  Vítek  odmítal  místa pod úroveň vzdělání se zákoníkem práce a nakonec jezdil v Horoměřicích traktorem a střídal se s akademikem profesorem Dr.  ing. Otou Wichtrlem DrSc, suspendovaným ředitelem Výzkumného ústavu makromolekulární chemie a vynálezcem měkkých  kontaktních čoček (mimochodem Wichterle požádal o vystěhovalecký pas když se ho ptali kam, Wichterle odpověděl do – SSSR. Měli pěnu u huby a začali vyhrožovat, aby si z nich nedělal srandu, Wichterle se vytasil s dopisem předsedy  akademie SSSR, kde mu píše, že se dozvěděl, že má potíže a nabídl mu místo ředitele podobného ústavu, který Wichterle vydupal ze země v Praze.

 Přešlo léto 1970 a já stále byl bez práce a bez vyhlídky, že něco seženu lepšího, než manuál bez kvalifikace.     
Přišel za mnou Jirka Válek, režisér toho propagačního filmu, k němuž jsem smím psal scénař. Pracoval pro přidruženou výrobu JZD Blatnice na Slovensku na vývoji plastických fotografii. Nabidl mi spolupráci a místo v jejich přidružené výrobě. Natírali elektrárnu v Mělníku a já dělal mistra jejich partě. Když jsem dostal první výplatu, mysleli doma, že je to na čtvrt roku. Za vysoce odpovědnou práci v Motorletu jsem bral třetinu! Později se to zhoršilo, ale pořád to bylo víc než ve fabrice. Ta práce s Válkem na plastických fotografiích se nepovedla a já na dlouhých jedenáct let se potloukal po severočeských chemických závodech, později jako natěrač, když se soudruhům zdálo, že dělat mistra z kádrových důvodů nemohu. Načas jsem se vrátil ke kostrukční práci, když firma začala šopovat a pod zinek konstrukce tryskaly pískem. Ten jednak musel být absolutně suchý, za druhé ho byla potřeba moca  dal se použít jen jednou. Pecí na sušení jsem kostruoval a následně vyrobil plnýcj 12 – od prosté vany po rotační pec jak v cementárně. Všechny měli naftové topení a já uplatníl vědomosti o hořácích a zístal rozsáhlé znalosti o písku a jeho sušení.

Ještě jako mistr jsem byl pro peníze na vejplatu v Turčanských Teplicích, kde  firma sídlila, seděl jsem ve vinárně, což byl jediný podnik, kde se dalo jíst a koukat na televizi někdo začal křičet Ů Pán Pergl veˇhovoria a vás“ Skutečně. Pořad byl o lotrovi jménem Berger a jeho partě co vytloukala putyky. O mne říkali, že z Marxe jsem znal jen kapitál. Bez důkazů, beze světků, prostě propagandistické pindy. Nebylo to po prvé, hned po mém odchodu vyšel v Rudém právu „ Začínají znovu a lépe“...

Skončilo krátké ředitelování Toníka Záruby, ani nebyl jmenován. Janák se domníval, že uhájí pozici. Neuhájil na jeho pozici dosedl Tuček neúspěšný agent StB, odvolaný na základě sexualního průšvihu v Bernu.

Měl poměr s pišmarkou tz Kovony dcerou odboráře Říhy, kluci ze zkušebny ho fotografovali, jak kráčí do Foji, ale pokračuje nahoru do garáží, kde měl dvě spojené a zařízené jako šmajchlkabinet. Nabízeli mi tu fotku, měl bych jí prý použít k skandalizaci Tučka. Nebyl a není to můj styl a nadto přinesl prohlášení své manželky, že jí poměr s tou banou nevadí! Tak se  ve vedení fabriky usadili hoši kolem Tučka a Malíla.Já vůl ještě než jsem na posled odešel z fabriky jsem obcházel cechy a varoval předsedy ZO, aby z partaje neutíkali, že na jejich místo příjdou daleko horší.

To co prováděli Jakeš s Husákem, to nemělo v dějinách politiky nejen u nás obdoby. Filosof Karel Kosík, který byl i po listopadu řekl, že až někdo bude pátrat po tom, proč reformisté s ohromnou podporou lidí v partaji i mimo ní, tak snadno vyklidili pozice a dali hlavu na špalek, bude stát přes zamotanou otázkou a těžko na ní odpoví.. Nazval to zrada vzdělanců a asi má pravdu. Nechali volné ruce dobrodruhům a zase vynechali ze hry prosté lidi. Ti se cítili opuštění a neměli sílu k odporu. Celé disidentské hnutí zase bylo převážně dílo herců studentů, novinářů a uspělo proto, že lidi dole byli otráveni a partaj, jak řekl  Jakeš byla jako kůl v plotě.
                                                                                                                                                                                                        Jiří Pergl