Střípky z maminčina dětství

Když mi máma vypráví o svém dětství, poslouchám se zaujetím a někdy mi přijde líto, že jsem v té době nevyrůstala i já. Často její dětství a vše s tím spojené porovnáváme s mým a s dnešní dobou. Myslím, že jejich vzpomínky jsou o něco bohatší a zážitků prožili více než my.

Maminka veškerý svůj volný čas věnovala svým koníčkům a zájmovým kroužkům. Chodila do tehdejšího Pionýra, tanečního kroužku, filmového klubu a do Lidušky. Scházeli se s vrstevníky v knihovně a vlastně permanentně pobývali venku. Nebýt tehdejší organizace Pionýr, tak by neměla z čeho čerpat ani ve svém současném zaměstnání, při práci s dětmi. S Pionýrem se zúčastňovala všemožných výletů a závodů v různých disciplínách, ale také se učili mezi sebou komunikovat slušně a umět za sebe vést zodpovědnost.

Jeden její vyprávěný zážitek mi velmi často připomíná. Na všechno se v té době stávala fronta, využívalo se známostí a mnohdy byl nadlidský výkon získat zboží, které máme dnes zcela běžně dostupné. Jeden rok v osmdesátých letech údajně vyhořely papírny, tedy přesněji podnik, kde se vyráběl toaletní papír. V tehdejší Narpě byl nákup papíru na příděl a když zrovna dovezli zboží, šli povinně do fronty všichni členové jejich Pionýrského oddílu, protože pan vedoucí přeci potřeboval, co nejvíce. Po příchodu domů ovšem poslali mámu i její rodiče vystát frontu. Jak přišla na mámu řada, paní prodavačka vztyčila ukazováček a řekla: ,,Ty ne, ty už jsi tady byla, musí vyjít na všechny." Máma se rozplakala, protože věděla, že doma za to nebude pochválená. Ještě chvíli čekala venku před prodejnou a nakonec paní prodavačka prokázala lítosti a máma mohla s nákupem a hrdostí odejít domů.

Takových zážitků mají moji rodiče více. Hrávali venku hry na silnici, různé míčové hry mezi domy, využívali ke hraní popelnicové nádoby, klepače, dělali si bunkry v lese a často se svým rodičům celé odpoledne neozvali. Nikdo je nehledal, nikdo o ně neměl strach, nic jim vlastně ani nehrozilo. Nebezpečí bylo daleko. Bylo to běžné. Moje maminka však měla přísného a rázného otce a musela bývat do tmy doma. Tiše záviděla kamarádům, kteří domů nemuseli. Za oknem smutně koukala, jak přátelé vesele a rozjíveně stále řádili venku.

Dnes se rodičům chvilku neozvu a mobil mám zasypaný telefonáty. Za vším hledají neštěstí a nebezpečí, ale jejich strach je poměrně pochopitelný. Na zmírnění strachu o své děti však už v nynější době existují aplikace v mobilu na sledování aktuální polohy a jsou dnes běžné. I přes všechny tyto moderní vymoženosti si občas přeji probudit se v době bez mobilů, bez aplikací, bez aut, bez počítačů. Třeba právě v té době, kdy maminka prožívala svoje dětství. Poté bych taktéž vyprávěla svým dětem třeba o příhodách z Pionýra.