Ital v Praze

„Tati, kdy jsi poprvé jel do Prahy?“
„No to bylo poprvé v roce ´88, bylo mi tuším nějakých devatenáct let.“
„A vzpomínáš si na to?“
„Jistě! Vyjížděli jsme z Vídně já a moje přítelkyně o půl sedmé večer z maličkého nádraží, které dnes už není. Když jsme pak dorazili do Československa, tak hranice byla opravdu velmi střežená. Jelikož jsme byli na cestě ve vlaku, ve kterém – aniž bychom o tom věděli – právě byla i jedna velmi střežená disidentka, tak prohledali vlak od hlavy až k patě.“
„A o jakého disidenta se jednalo?“
„Byla to Lída, tu přeci znáš! No každopádně vstoupili do vlaku pohraniční strážníci a všechno důkladně prohledali: rozebrali zavazadla, odmontovali sedačky...bylo to zkrátka šokující! Já jako Ital jsem na takovéto věci vůbec nebyl zvyklý.
No a pak jsme jeli dál. Přijeli jsme do Prahy přibližně o půlnoci a byl tam s námi i další Ital, který neustále řval, že chce dělat američana a že má spustu peněz, které si může dovolit utratit – to v Československu v těch letech vše stálo málo pro Itala. Lída ho tak zaslala do jednoho z nejdražších pražských hotelů a mě s mojí přítelkyní vzala s sebou s tím, že jsme prej ještě děti.“
„A co jste pak v Praze dělali?“
„V následujících dnech jsme se prošli Prahou a zároveň jsme se poptali místních ohledně studia na FAMU, nebot' jsem o to měl zájem. Praha byla pro mě výjimečným objevem, jakožto nádherné ale zcela poničené město, které se málem rozpadávalo na trosky! Byla šedá, ale zároveň i překrásná. Lidé byli velmi zdvořilí, s cizinci pak obzvlášt' společenští – ne, že by z nás chtěli dostat peníze nebo tak něco, jen si s námi chtěli popovídat. No a zažili jsme celkově spoustu dobrodružství.“
„Co návrat, byl klidnější?“
„Návrat byl zcela klidný, nic zvláštního. Ale následně si policie stoprocentě obstarala nějaké informace o mně. To proto, že jsem si s Lídou i nadále telefonoval.“
„Takže i vaše dopisy byly pravděpodobně kontrolovány, vid'?“
„Určitě. Dopiy mi kolikrát přišly již otevřené.“