Májové zamyšlení..

Vzpomínám si na dobu před rokem 1989 kdy mnozí vůbec neměli šanci veřejně svou víru vyznávat v místě svého bydliště a jezdili i několik desítek kilometrů jinam, do jiných farností. A což teprve veřejné nošení modlitební knížky.. V té době jsem se dostala já osobně se zájezdem do Lužického Srbska. Zde jsem viděla při nedělní bohoslužbě tak lidi veřejně chodit, ať už to byla mládež nebo starší občané. Ano, zde jsem viděla několik dní ten pravý život Dolní Lužice a večer při posezení s přáteli z této oblasti i cestopisný snímek, který nám ukázal život Srbů během celého roku, jejich řeč, zvyky, obyčeje, oslavy svátků, vlastenecké cítění a veřejně vyznávanou víru v Boha, kterou jsem v této podobě znala jen ze svého dětství prožitého v krásné vesnici Drahanské vrchoviny. Moje dětství v křesťanské rodině, večerní májové pobožnosti, zahajující je malé družičky s bílými věnečky ve vlasech se svými básničkami.. To byla oslava nejkrásnějšího měsíce roku - pro mládež byly samozřejmě i četné májové veselice.. Kolik dětí nosilo v té době na zádech své sourozence a nebylo jim břemenem.. A já právě v tomto období měsíce lásky si musím připomenout tato slova: Někdo nepozná velkou lásku žádnou, Někdo ji pozná, ztratí a vrátí se mu pozdě.. Ale kdo má lásku k Bohu, Neztratí ji nikdy..