Můj první mobil

Můj první mobil
 Dneska je to už jenom úsměvná vzpomínka, ale přesto se nedá zapomenout, jak jsme s mužem nechtěli přijmout vynález, kterému se říkalo mobil. Tvrdošíjně jsme ho odmítali, i když nás naši synové nutili, abychom si ho také pořídili.
 
„Víte, kolik let to trvalo, než nám Telecom vyřídil naši žádost o zavedení telefonu?
 Proč bychom se právě teď na stará kolena měli vzdát toho takřka vymodleného přístroje, když už nemusíme strkat prst do očíslovaného otvůrku a otáčet kolečkem, když chceme vytočit číslo volaného?  Také jsme se dočkali modernizace. Náš nový aparát už nemá kolečko, ale tlačítka,“ zdůvodňovali jsme synům naši nechuť k mobilu. To ovšem pro kluky nebyl důvod, aby nás přestali otravovat s mobilem.
 
Marně nám vysvětlovali, že mobil je od slova mobilní, nikoliv stabilní, aby ležel doma na kredenci a my bychom si vyšlápli třeba do lesa na houby. Nepřesvědčili nás.
Až se stalo, že s mobilem jsem se seznamovala už jenom já, když jsem ve svých osmašedesáti letech ovdověla.
Uznala jsem nutnost spojení „aťjsemkdejsem“ a synové „aťjsoukdejsou“. A tak jsem do ruky dostala první mobil.
Nejstarší syn měl se mnou trpělivost, když mi ukazoval zacházení s mobilem. Já jsem si na mobilovou výuku opatřila notýsek, zelenou a červenou pastelku, abych si namalovala zelené a červené sluchátko a zapsala, které mám zmáčknout jako první, abych to do druhého dne zapomněla.
Prostřední syn se se mnou nepáral. „Maminko, až pochopíš filozofii čtyř tlačítek, budeš rozumět mobilu.“
Nejmladšímu synovi se matky sželelo a trpělivě mě vyzkoušel z toho, co už jsem měla znát.
Výuky se znovu ujal nejstarší syn a přidal výuku ve psaní esemesek, jejich odesílání a přijímání.
Prostřední opět prohlásil, že filozofie čtyř tlačítek mi stále ještě není jasná a dokud nepochopím funkci dialogových tlačítek, nemá cenu, aby se mnou ztrácel čas
A tak to šlo stále dokola, kluci si mě při výuce, jak zacházet s mobilem, předávali jak horký brambor.
 
To už jsem se naštvala a začala si psát vlastní poznámky.
1/Chci volat. Já. Zmáčknu zelené sluchátko nebo nějaké tlačítko a rozsvítí se mobil
2/ Zmáčknu obrázek otevřené knížky a začínající písmenko jména toho, komu chci volat
3/Čekám /chviličku/
4/Mohu mluvit, ale nesmím se vykecávat. Stojí to koruny.
5/Domluvím a zmáčknu červené tlačítko. Vždycky!
6/Chci vypnout mobil, to když jdu k doktorovi nebo chci spát. Tak zmáčknu červené tlačítko a držím dlouho, dlouho, až mi naskočí obrázek kocourka.
 
Když synové objevili moje poznámky, jak budu ovládat a rozumět mobilu, měli ze mne legraci.
PS. Dneska už i ve svých osmdesáti zcela běžně ovládám mobil, ukládám čísla do paměti, umím nastavit budík, změnit čas, spočítat na kalkulačce o kolik zaplatím méně, když je 23% sleva, jenom hrát hry neumím, protože ty mě nebaví. Ale hlavně umím vypnout mobil. To držím červené tlačítko až do „kocoura“ a nikdo se na mě co? No přece nedovolá….
 
Poznámka: tenkrát v prvních letech 21. století byl mobil v rukou „starších lidí, důchodců“ něco výjimečného. Dneska bychom byli výjimeční „my starší“ bez mobilu v kapse