NEJSEM ŽÁDNÉ BÉČKO

Teprve když člověk stárne, vlastně pardon - žena zraje, začne dávat do souvislosti události vlastního života.Vzpomínky mi v mysli rázují jako vojáci; vzpomínky, na které jsem léta nepomyslela, protože byly za filtrem současných událostí. Běžné denní starosti, zaměstnání, domácnost, děti, přátelé, koníčky. Bylo toho moc a stále všechno v poklusu.

V době středoškolských studií, jednoho chladného rána, tři nejvěrnější žačky doprovázejí svého milého třídního profesora k vlaku. Odchází ze školy na jiné místo a před rozloučením řekne větu, kterou si dost často připomínám.„Žijte tak, abyste si nikdy nemusely říci jako jedna z postav v opeře Leoše Janáčka Její pastorkyňa: „Já jsem si ten život představovala jinak.“
Dnes po létech bych už tedy měla vědět, o co jde, měla bych mít vyřešenou politickou i náboženskou otázku a postoj k životu jako takovému. Dost věcí jsem zažila, hodně se opakuje, ale stejně mě nakonec dostane nějaká prkotina.Nepochopitelné!

Najednou je ti šest a „hasíš“ si to do první třídy. Vidím svoji modrou aktovku, čítanku, na jejíchž prvních stránkách jsou portréty K. Gottwalda a J. V. Stalina - a krásnou, mladou, asi úplně začínající soudružku učitelku. Byla absolventkou poúnorové Pedagogické školy a také to tak vypadalo. Neustále se soutěžilo, kdo lépe, kdo rychleji, a byly nám dávány za vzor děti ze SSSR. V pololetí už jsem tak perfektně četla, že jsem dostala za odměnu vlastní knihu paní učitelky s názvem „Odvážná školačka“. To byla výhra! Byla jsem na to patřičně hrdá, protože ona byla opravdu přísná a jen tak nikoho nepochválila.
Náš život na venkově byl zajímavý, ale porovnání s dnešními prvňáčky úplně, úplně jiný.
Silnice nebyly asfaltované. Na okrajích byl jemný písek a to byl zdroj našich zábav Provoz byl minimální a před nějakým tím autobusem, který jel jednou za dvě hodiny, jsme stačili uhnout. No, dnes si nechat děti hrát na okraji vozovky. Nemožné.
 Zimy byly v našem domě dost nepříjemné. Topilo se v kamnech, klubkách, takže v jedné místnosti bylo přetopeno,občas zakouřeno a všude na chodbách, v koupelně i záchodě, vlezlá zima. Každá rodina měla příděl uhlí na rok a s tím se muselo vystačit.V kůlně na dvorku byly zásoby dřeva a dost brzy jsme my děti uměly zacházet se sekyrou, protože bylo potřeba naštípat třísky na podpal. Jak mě se nechtělo v zimě vylézat ze zahřáté postele! Někdy jsem tak trochu obalamutila maminku, když jsem po ránu tvrdila, že mě strašně škrábe v krku a potřebovala bych se vyležet, že ani nemá cenu chodit k doktorovi, že si dám jen obklad na krk a bude to dobrý.Zavrtala jsem se do peřin, spala, četla a užívala si pohody.Byla to mezi námi taková hra. Maminka určitě věděla, že to s tou nemocí není tak zlé, ale tvářila se, že mi věří, a  já se nechala tak krásně rozmazlovat. Stejně to bylo naposledy! Pak už jsem se v životě jen já starala o druhé. Nu, třeba to ještě někdy přijde, až se na stáří zase vrátím do dětství. Cha!
Naše rodina byla v té době  na tom finančně dost dobře. Firma vydělávala a je zajímavé, že komunisté tyto menší podnikatele nechali dost dlouho na pokoji. To až pak později přitvrdili a život se nám trochu změnil.
.Pro mléko jsme musely my děti k Řehůřkům. Paní Marie byla maminčina kamarádka a pracovala jen doma. Když jsem otevřela dveře do jejich domu, nasála zvláštní vůni mléka, hnoje a zvířat, nebylo to, ač by se zdálo, nepříjemné. U nich bylo stále uklizeno, dvůr vymetený, v kuchyni vše jako ze škatulky a všichni byli spokojení. Mohli sice soukromě hospodařit, ale také museli něco odevzdávat státu. Každý večer se zemědělci scházeli před tvrzí, kde byla sběrna mléka, které se slévalo do velkých konví a odváželo do mlékáren.
 
Občas jsem chodila nakupovat do obchodu.
 Stojím frontu, až na mě přijde řada, vychrlím název mouky, který jsem si opakovala celou cestu. Paní prodavačka vezme papírový sáček, lopatku a jde k příslušnému zásobníku. Pak nabírá, odnáší na váhu, zase nabírá, a až opravdu má kilo mouky, napíše na sáček jaká to je, a ptá se, co dál.
Maso se vozilo jedenkrát za týden a to jsem vystála frontu za maminku, která přiběhla na poslední chvíli. Jak jsem stála a nudila se, musela jsem poslouchat, co kupují ženské přede mnou. Později se mi to hodilo a dost dobře jsem věděla, že na polévku je hrudí, co je to plecko nebo pravá roštěná.

Dnes se stále mluví, že se snižuje fyzická zdatnost u dětí, protože sedí u televize a počítačů. Ne tak my. O těchto věcech jsme neměli ani ponětí, takže jsme se museli zabavit sami. Před naším domem pod silnicí byl krásný plácek a tam se všichni scházeli. Celé odpoledne, dlouho do večera jsme vydrželi hrát všelijaké hry nebo lézt po stromech. Na to jsem byla fakt přebornice.
 No a náš organizovaný pohyb, to byl Sokol.Mladší a starší žáci, dorostenci, ženy i muži. Pravidelně se cvičilo dvakrát týdně a nic to nestálo. Prošla jsem všemi ženskými kategoriemi a s přibývajícím věkem se naučila nejen kázni, ale cvičení na kladině, hrazdě, koni, kruzích a šplhat na laně, to nebyl pro mě vůbec žádný problém. Zvládali jsme prvky gymnastiky, most nebo hvězda nebylo také nic těžkého. Jednou za rok se pořádalo sokolské cvičení. To byla událost! Nejvíce mě fascinovali staří sokolové, kteří oblékli svoje kroje a vykračovali si při rázném pochodu.
Tak třeba pan Barvík byl zvláštní figurka. Měli vedle sokolovny ve svém domku krámek, kde se prodávalo všelicos; takové užitkové zboží. Líbil se mi zvonek, který zaklinkal, když jsem vešla do obchodu. Úslužný, nenápadný, drobný mužíček se zastřiženou bradkou, ale když se oblékl do kroje, to byl pan Někdo. Zakladatel a náčelník Sokola! Vyzařovala z něho taková důstojnost a já měla před ním velkou úctu. Snad pamatoval ještě Miroslava Tyrše a zúčastňoval se v Praze slavných sokolských sletů.
 Ještě se vrátím k hodinám cvičení. V létě to bylo dobré. Ale v zimě! V rohu tělocvičny byla velká kamna, ve kterých se topilo. Absolutně nemohla vyhřát celou tělocvičnu a tepleji tam měly až dorostenky, které nastupovaly po nás. Nás muselo hřát mládí.
V neděli se tato tělocvična proměnila v kinosál. Narovnaly se řady sedadel, spustilo se filmové plátno a my byli zase úplně někde jinde. Kino byla krásná záležitost. Již v pondělí odpoledne jsem se běžela podívat, jestli je vyměněný plakát, který anoncoval příští neděli. Důkladně jsem si ho pročetla a těšila se, jak si užiji nový film.
Lístky do kina prodával pan Boček, který ve všední den pracoval jako cestář, přehazoval štěrk, upravoval silnice a v neděli se změnil v prodavače a uvaděče v jedné osobě. Do prvních řad byl lístek za korunu, za dvě doprostřed a tři koruny stál do posledních řad. Příchod do sálu byl veselý. Vítala nás hudba a to stále stejná. Buď Třešňové květy jako padlý sníh nebo ústřední melodie z filmu Most přes řeku Kwai. To jsem ovšem tenkrát nevěděla, ale vrylo se mi to dost hluboko do paměti. Krmili nás válečnými a sovětskými filmy, někdy to byl i náš český, dosti budovatelský, a když se náhodou jednou za čas promítal film západní provenience, musel dokonale ukazovat, jak je to tam všechno špatné. Bída a pokleslá morálka. Moje maminka se jednou rozčílila, když mě nechtěli vpustit do sálu, protože film byl přístupný až od patnácti let. Křičela na pana Bočka, že když se střílí, tak to vidět můžeme, ale když je tam nějaká pusa- je to zakázané!
 Pustil mě. 
Hodně jsme také poslouchali rádio. Sobotní odpoledne byla vyhrazena pro mládež a nedělní pohádku, tu jsem si nemohla nechat ujít. Večer se pak zapínalo rádio proto, abychom si poslechli nějakou operetu. Bylo to krásně udělané, chvíli mluvené, chvíli zpívané, taková prababička dnešních muzikálů. Árie z operet, jako je Vinobraní, Netopýr, Mamselle Nitouche, zná z mé generace snad každý. 
. Mám ráda tajemno. Chodila jsem na návštěvu ke své kamarádce, která jezdila do naší vesnice k babičce. Byli to zvláštní lidé a teprve teď vím proč. S Jarkou nám bylo dovoleno trávit čas v jejich zahradě. To nebyla zahrada dnešních dnů, volných prostorů a zelených trávníků. Byla to tajemná zarostlá zákoutí, cestičky vysypané pískem, které vedly odněkud někam, plno keřů, jezírek a besídka zarostlá břečtanem. Tento labyrint mě hrozně fascinoval a připadala jsem si jako Alenka v říši divů.
Z ničehonic se otevřelo do zahrady okno a prostorem se začaly linout tóny nějaké operní árie.  Jarčin dědeček, pan Špůrek, byl totiž známý brněnský operní pěvec a jeho nejlepší rolí byl Vodník v Rusalce od Antonína Dvořáka.
Asi jezdil na večerní vystoupení do Brna, vzdáleného třicet kilometrů, autobusem; prostě Mistr sedl do autobusu, odzpíval v divadle, a „půlnočním“ byl už nazpět ve svém tajemném domě.


Říká se: „Co se v mládí naučíš, v stáří jako když najdeš.“ Tak hledám a hledám, hvězdu ani most už neudělám, na strom bych móóžná ještě vylezla a to ostatní už jsem v životě stačila uplatnit. Teď už hledám jen klid a pohodu, ale to je věřte mi, taky pořádně vyčerpávající.