Jak jsme se učili my, neznajíc internet, ba i televizi.V dnešní době nepochopitelné,ale bylo to tak.
ŠKOLA- čas malin nezralých
ždy, když nás čeká něco nového, neznámého, máme tak trochu strach, trochu se těšíme a čekáme, jak to dopadne. Většinou dobře, protože mladý člověk se dokáže rychle orientovat v novém prostředí.
To všechno jsem prožívala, když jsem v roce 1957 poprvé kráčela do lysické školy, která stojí na kopci zvaný Ján. Odtud se dobře šlapalo na jednu stranu do Drnovic a na druhou dolů do Lysic.
Lysice byly už městys se svým známým zámkem, zámeckou oborou, tenisovými kurty, kulturními domy, obchody a koupalištěm. To samo o sobě už vypovídá o lepších možnostech využívání volného času.
Ale já zatím teprve pochoduji s aktovkou dva kilometry do školy, poznávat nové spolužáky a vydobýt si místo na slunci.
Budova školy byla honosná a impozantní, zasazená v krásném prostředí lysické obory a tehdy vlastně téměř a naprosto nová. Navrhl ji známý brněnský architekt Bohuslav Fuchs, který je autorem řady brněnských staveb, z nichž nejznámější je třeba Zemanova kavárna na Kolišti nebo Palác někdejší státní banky na náměstí Svobody.
V roce 1947 byl položen základní kámen a slavnostně byla škola otevřena v červnu 1951.
Dívat se na ni chodili ze široka daleka, protože v té době neměla konkurenci. Ani teď nevím, že by se nějaká nová škola stavěla. Všechno jsou to opravované, staré budovy, ale říká se, že mají tradici.
Krásné, slunné, prosklené třídy, dobře vybavené, a k tomu veškeré okolní zázemí; kabinety, školní kinosál, dílny, knihovna, tělocvičny, šatny, jídelna, školní družina a na každém patře fontánky na pití. Tak tím vším jsme se tenkrát rádi chlubili.
O přestávkách bylo „stěhování národů.“ Rychle všechno sbalit a přemístit se do jiné třídy. Nechodili učitelé za námi, ale my za nimi. Takže třeba hodina kreslení. V kreslírně byly zvláštní lavice, které se daly přizpůsobit jako v ateliéru. Pan učitel Gebrián nás přijímal v této své třídě a příští hodinu už tam seděli jiní. Dnes možná běžná praxe, ale tenkrát ne. Někdy, dříve než jsme začali kreslit, nám dával pan učitel ponaučení do života. Mládí je ovšem nepoučitelné. Mladí si myslí, že u nich to bude přece všechno úplně jinak. Nějaké to semínko však zaseto bylo a dnes bych si tak ráda to filozofické rozjímání poslechla.
Všechno mě bavilo, učení i zájmové kroužky. Pěvecký, s kterým jsme vyhrávali soutěže, anebo zdravotnický, kde jsem se naučila poskytovat první pomoc a obvázat kde co. Měla jsem pak kladná hodnocení, když jsem se hlásila na střední zdravotnickou školu.
Jen ta matematika! Pro mě noční můra. Nedá se moc naučit. Buď to člověku matematicky myslí, nebo ne. Co jsem se napočítala příkladů za asistence mého tatínka, který právě s matematikou neměl problémy. Ale nakonec to vždycky dobře dopadlo. Pomohly i spolužačky, třeba Zdena P., se kterou jsem seděla, občas při písemce napověděla. Ona ta Zdena pak celý život učila matematiku.
Dobře jí tak!
Brzy jsem si tedy získávala přátele prostřednictvím všech těch zájmových kroužků i z jiných tříd a nebyl problém nahlédnout i do některých rodin v Lysicích. Jednou mě na návštěvu pozvala Bára. Usadily jsme se v obývacím pokoji a za chvíli její babička přinesla podnos s čajovou soupravou. Podala nám čaj v šálcích z tenoučkého porcelánu, cukr jsme nabíraly kleštičkami a na talířku voněl citron. To mě tenkrát naprosto dostalo. Tajně se šuškalo o jejím otci, který byl ve vězení z nějakých politických důvodů.
Téměř všichni, až na nějaké vyjímky, jsme byli pionýři. Museli jsme i do vyučování nosit červený pionýrský šátek. Já občas zapomínala, ale když jsem ho měla, bylo to dobré, alespoň netáhlo na krk. Pravidelně jím musel být ozdoben předseda třídy Vláďa, jehož otec ve škole učil. Já jsem byla chvíli tajně do něho zamilovaná, ale on to samozřejmě ani v nejmenším netušil.
Třídu tvořily děti lysické a okolní dojíždějící. Pro nás „drnovčáky“ nebyl problém se zúčastnit i jakýchkoli mimoškolních akcí. Buď nám jel nějaký autobus, nebo i večer jsme šlapali přes kopec. Horší to měli spolužáci z hor. Na druhou stranu od Lysic do lesů a kopců byly vesnice již blíže k Českomoravské vysočině, a tak tam zažívali daleko větší zimy a hlavně spěchali vždycky rychle domů. Museli pomáhat v hospodářství.
Ale zpět k vyučovacím předmětům. Tehdy ještě většinu učitelského sboru tvořili muži. Dokázali si zjednat pořádek, sice každý jiným způsobem, ale žáci měli respekt. Na pana učitele Opluštila nemůže nikdo zapomenout, protože tak perfektní základ českého pravopisu a literatury by nám nemohl dát nikdo. Ještě dnes umím vyjmenovat spojky podřadicí, jako když bičem mrská. Také učitel Šafránek, učitel dějepisu, vyprávěl tak poutavě a se zaujetím, že zlomil ukazovátko, kterým si podepíral břicho mezi dvěma prvními lavicemi. On tu někdy fádní látku uměl okořenit svými zážitky. Když se probírala druhá světová válka, nikdo jsme ani nedutali.
Pan učitel Kudláček měl také zvláštní výchovu neposlušných žáků. Vyvolal je k tabuli a tahal za velmi krátké vlasy u uší a kluci rostli a rostli až do stropu.
A ještě jeden příklad, který znám z vyprávění, ale věrohodného. Je to záležitost veskrze demokratická.
Pan učitel Topinka používal kombinovanou výchovnou metodu:
KOMENSKÝ- FRIŠTENSKÝ.
Pro mladší generaci. Komenský- to by byla ostuda, kdybyste neznali,
Frištenský- československý zápasník, mistr sportu. Před začátkem vyučování stál u tabule zástup dětí, které se chtěly omluvit. Neměly úkoly, nestačily se naučit (byla vypnutá elektrika) nebo chyběly v minulé hodině a neznají tedy novou látku.
Každý z nich dostal otázku: „Ručně nebo stručně?“ Většina si vybrala první část, tedy ručně. Znamenalo to ukazovátkem pořádně přes prsty. Stále lepší varianta, než doma vysvětlovat rodičům poznámku v žákovské knížce.
Většina učitelů samozřejmě tuto metodu nepoužívala a psali raději poznámky.
I když jsem docela zodpovědný člověk, narozený ve znamení Kozoroha, stejně jsem jednu poznámku dostala. Asi jsem to tenkrát zavinila já, když jsem při přesouvání se do jiných tříd vyprovokovala spolužačku Zdeňku průpovídkou, týkající se nějakého jejího nápadníka. Začaly jsme se „ pošťuchovat,“ a to se přestalo líbit soudružce učitelce, mající na chodbě dozor.
Zdeňka K. dostala zápis do žákovské knížky:„Škrtila kamarádku a ta křičela na chodbě.“
A já měla toto znění: „Křičela na chodbě, protože ji kamarádka škrtila.“
No, já nevím, co se dělá při škrcení, ale já řvala. Kdybychom se tenkrát přenesli strojem času do současnosti, asi by to nějaký spolužák rychle nafotil na mobil a večer bychom byli v televizi.
Fuj, to jsem si oddechla, že to bylo v jiném století!
Proč jsem milovala ruštinu? Byl to tenkrát jediný cizí jazyk, kterému se učilo. Vonělo to dálkami. To mi pomohlo i o pár let později, kdy jsem navštívila několik ruských federativních republik: Azerbajdžán, Arménii, Tádžikistán anebo Moskvu. Zde jsem strávila celý měsíc a poznávala skvosty starého umění v Treťjakovské galerii nebo vyzdobeném moskevském metru. To, že jsem viděla Lenina, mohu prý všem radit. Mladé generaci to nic neřekne, ale kdysi letěl slogan: „Neraď, neviděl jsi Lenina.“ Ruštinu jsem uplatnila perfektně, a to díky paní učitelce Novákové, která vůbec sehrála v mém životě docela klíčovou úlohu, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla, když jsme sepisovali dopis v ruštině pro nějakou dívenku ze Stalingradu, se kterou jsem si pak dlouho dopisovala.
Mou velikou zálibou byly knihy. V té době jsem četla opravdu všechno, co mi přišlo pod ruku. Byl to široký rejstřík od klasiky až po braky typu červené knihovny nebo rodokapsů. To, jak sám název napovídá, byly romány do kapsy. Většinou popisovaly přikrášlený život kovbojů v Americe. Příběh naprosto banální. Nějakému drsnému svalovci se připletou do života krásná Mary nebo Susie, parta bídáků, která krade dobytek, a náš hrdina vše hravě vyřeší. Spravedlnost vždycky zvítězí, a ne jako ve skutečném životě, kdy na sebe nechá někdy velmi dlouho čekat.
Měla jsem i svoje posluchače. Asi jsem uměla docela poutavě vyprávět a to mi zůstalo dodnes. Když přečtu knihu, která mě zaujme, nejraději bych o ní všem povyprávěla. Tehdy na mě vždycky čekalo několik spolužaček, šly jsme pěkně pěšky z kopce dolů do Drnovic a já líčila obsah nějaké knížky. Moje věrné posluchačky na mě vždycky klidně počkaly, jen aby se dověděly, jak příběh pokračuje dále.
Asi v sedmé třídě jsme začaly s kamarádkou vést „ jiskřičky“. To byli prvňáci, kteří se rozdělili do skupinek, a s jednou takovou jsme po vyučování pracovaly. Byly jsme jejich vedoucí, třináctileté dívenky, a moc nás to bavilo. Vymýšlely jsme pro ně zajímavý program, vedly si o tom deník, popisovaly naše aktivity, obohacovaly malůvkami a byly za to chváleny. Hodně jsme s nimi chodily do přírody a pořádaly různé soutěže. Nikdo se nemůže divit, že moje zájmy, jako byla literatura, divadlo, hra na klavír nebo zpěv, mě tak nějak naváděly pro budoucí práci s mládeží, tedy na studia pedagogiky.
Ale ouha! Co můj kádrový profil. Ten byl v té době velmi důležitý. Moji rodiče byli živnostníci, dnes by se řeklo podnikatelé. Tedy žádný dělnický původ. Chyba!
Ještě jsem se nezmínila o nejlepším a nejoblíbenějším předmětu a tím byl tělocvik. Takové prima uvolnění. Neměla jsem problémy, když jsem od malička cvičila v Sokole.
SPARTAKIÁDA. Kdo dnes ví, co to bylo. Konala se jednou za pět let v Praze a předcházela jí velká příprava. Byla to masová záležitost a dva roky dopředu se nacvičovala předem stanovená cvičení pro všechny věkové kategorie a celou republiku. Vrcholem bylo vystoupení v Praze na Strahovském stadioně. V tělocviku jsme začali nacvičovat všichni, ale jen někteří byli vybráni na místní a okresní spartakiády a jen ti opravdu nejlepší se dostali až do Prahy. Podařilo se mi to a v červnu 1960 nás několik děvčat odjíždělo směr Praha. Jako starší žákyně jsme měly krásné cvičení s červenými míčky v síťce a byl to nádherný a nezapomenutelný zážitek. Dnes se sice spartakiáda kritizuje a trochu podceňuje, ale ten plný stadion a já jeho součástí- úžasné!
Na konci školního roku už stejně bylo všechno trochu volnější. Krásné počasí, známky téměř napsané a doba školních výletů. V osmé třídě to bylo nádherné, několikadenní putování po Krkonoších. Třída A jela jeden den před námi a sešli jsme se všichni až na Luční boudě. To už jsme měli za sebou pár pořádných kilometrů z Jánských lázní a Černé hory. Večer pak společný večírek za přítomnosti učitelů, různé hry, zpívání při klavíru, žádný alkohol ani cigarety. My šli druhý den na Sněžku a „áčkaři “ se chystali na odjezd domů.
Druhý výlet, který mám v paměti, byl až v deváté třídě. To už nám bylo patnáct a my se loučili se školou. Jeseníky byly nádherné a i pan třídní učitel Kudláček nás začal brát skoro jako dospělé, když nám dovolil si dát na jedné horské chatě kávu.
Dnes, když se každých pět let pravidelně setkáváme se spolužáky, rádi na to vzpomínáme. Vůbec ta setkání jsou bezvadná. Nejprve jsme si ukazovali fotografie z našich svateb, později fota našich dětí, ještě později svatby našich dětí a pak děti našich dětí. A kolotoč se točí dál. Co nám ještě zbývá? Začneme se starat taky trochu o sebe, radovat se ze života, bilancovat a rozdávat moudro, které jsme za celý život nastřádali.
Ještě se musím zmínit o jedné osobě. Je to můj životní dluh, protože jsem neměla a nestihla tu možnost poděkovat. Uvědomuji si až o tolik let později, jak dovedou v životě zapracovat náhody.
Ředitel školy vlád l pevnou rukou, žáci i učitelé měli před ním respekt a zlobící kluci strach.
Nikdo si už dnes vůbec nedovede představit, že o tom, zda člověk bude studovat, či ne, nerozhodují rodiče společně s dítětem, ale také nějaká Rada národního výboru.
Moje studium na střední škole bylo zamítnuto. Pár lidí, komunistická buňka, rozhodovala o mém osudu. Dcera bývalých živnostníků nemá nárok se dále vzdělávat. O tom všem jsem samozřejmě nevěděla a těšila se na studium.
Na scénu však přichází soudruh ředitel Novák. Nelituje času a váží cestu do Drnovic na další zasedání Rady místního národního výboru. Nevím, jakými argumenty toho dosáhl, ale moje studium bylo dodatečně doporučeno.
Jakým směrem by se ubíral můj život, kdyby se to nestalo?
Určitě bych si v budoucnosti udělala maturitu. To vím. Nebylo by to asi ve zdravotnictví a tak bych nepoznala tolik báječných lidí, kteří prošli mým životem.
Na závěr, opravdový závěr, ještě jedna příhoda, tak trochu tragikomická.
Vystudovaná zdravotní sestra přijímá pacienta, který v minulosti nedoporučil její studia na zdravotnické škole a teď je tak moc rád, že se o něho někdo v jeho nemoci postará.
On ví, že ona ví, ale nic není vyřčeno. Je to prostě pacient, který ji potřebuje.
Ať počítám, jak počítám, letos uplyne od této doby, času malin nezralých, neskutečných padesát let.
Já bych tak řekla třicet! Ale padesát?