Můj milý tatínek

Zemřel ve svých osmdesáti sedmi. Co jsme mu mohli všichni závidět, byla jeho energie a životní elán i v posledních létech. Stále cestoval, učil němčinu, naučil se pracovat s počítačem, díval se dopředu, plánoval, a hlavně- nechtěl se stýkat se starými lidmi a povídat si o nemocech. Pohyboval se ve společnosti podstatně mladších a ti ho zřejmě nabíjeli energií.

Posuňme se však zpět na začátek dvacátého století, do roku 1917, kdy se narodil. Ve světě zuřila první světová válka. Jeho matka byla již postarší rodička, třicetidevítiletá  a své poslední dítě moc milovala. Otec, který se pak vrátil z fronty, asi také, ale neuměl to příliš dát najevo, byl zahleděný sám do sebe, a ani si dítěte moc nevšímal. Nedávno jsem četla zajímavý román anglického spisovatele Sebastiana Faulkese a byla jsem naprosto zděšena. Popisuje tam detaily zákopové války tak působivě a přesvědčivě, že z toho až mrazí.
 
Tatínek se mi později svěřil, že trpěl otcovým nezájmem, ale jak se říká: „ Všechno zlé je pro něco dobré.“ Naučil se brzy být samostatným a spoléhat jen sám na sebe.
 
Ve škole byl výborný žák a všechno mu šlo dobře. Jednou dostali za úkol napsat, jak bude vypadat jejich městečko, kde bydleli, v roce 2000.
 
To bylo v době jeho školní docházky tak něco strašně vzdáleného! Navymýšlel si prý spoustu věcí, popustil uzdu fantazii jako Jules Verne, a když opravdu ten rok přišel a on se toho ještě dožil, nic tak převratného se zase nestalo. Dost věcí bylo stejných jako tehdy.

Po skončení 1. světové války se začal tvořit samostatný československý demokratický stát a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že za dvacet let přijde další světová válka a bude ještě horší.
No, ale my jsme zatím mezi válkami a doba byla zajímavá.

T. G. Masaryka všichni milovali a věřili, že bude dobře. Tatínek odchází ve svých patnácti letech do města a navštěvuje čtvrtou měšťanku. Bydlí u své sestry Berty, která si tam společně se svým manželem postavila dům. Čtvrtá měšťanka, to už bylo něco jako maturita a dalo se s tímto vzděláním pracovat i někde v kanceláři.
On ale chce něco více a sbírá zkušenosti v obchodním oddělení Baťovy továrny ve Zlíně. Poté, ještě před válkou, se ocitá v Německu.

Prodával boty, bydlel u hodných lidí a pak i později měl Němce i jejich kulturu rád.

Když se s maminkou vzali, hledali nějaké bydlení. Maminčin strýc měl přátele, kteří byli oba učitelé a postavili si domek nedaleko Brna. Později odešli za prací do Brna a dům pronajali mladým manželům na dobu, než si pořídí něco vlastního.
Bylo mi asi třináct let, když k tomu mělo dojít. Krásná vilka v Boskovicích měla být naše, ale bohužel okolnosti tomu zabránily.Tenkrát nesměl nikdo mít více než ostatní, i když se o to zasloužil svou pílí a pracovitostí.    
Jako děti jsme tatínka neviděly tak často. Ráno odjížděl do práce brzy a vracel se večer. Pak ještě vyřizoval faktury a dodělával v dílně práci, která byla třeba.     
                               
V neděli po obědě odjížděl z domu soudcovat nějaký fotbalový zápas na okrese. Byl docela dobrý a známý rozhodčí. Vím, že měl funkci předsedy Okresní sekce kopané. Delší vzdálenosti zvládal na Jawě 25O a později skútru, na který jsem byla dost pyšná. Sedla jsem si na zadní sedadlo, lehce se přidržovala řidiče, nohy hozené bokem (to byla móda), žádná helma, lehký šátek vlál na hlavě, prostě elegance.

Byl tak dobrý rozhodčí, že později začal „ pískat“ první ligu. Netrvalo to však dlouho. Rodinné události tomu zabránily. To bychom byli „v balíku“, být to v dnešní době, co?

Jak už jsem se zmiňovala, tehdy se moc necestovalo. Lidé neměli osobní auta, takže byli odkázáni jen na nějaké ty organizované zájezdy, většinou jedno- až dvoudenní výlety po vlastech českých. Naši jezdili také na podnikové rekreace. Byli v Krkonoších anebo třeba v Mariánských Lázních.

Když začal tatínek pracovat v boskovické Minervě, továrně na šicí stroje, organizoval různé víkendové zájezdy pro zaměstnance a později využil své znalosti němčiny a pořádal i zájezdy do NDR. Měl tam hodně přátel, kteří začali jezdit i k nám do rodiny. Bratrovi zařídil pobyt v táboře u Baltského moře, kde měl možnost zdokonalit se v němčině, kterou si vybral na gymnáziu jako nepovinný cizí jazyk.

Dnešní otcové se zřejmě celkově více věnují svým ratolestem; společně tráví víkendy na horách, v létě jsou u moře, děti s nimi slaví svoje narozeniny, jezdí se na chalupy a ty vztahy jsou více kamarádské než dříve. Já měla ale už tenkrát pocit, že jsme taková moderní rodina a žijeme trochu jinak než ostatní děti . Už jen to, že moji spolužáci museli svým rodičům vykat!
Náš tatínek nikdy nepoužíval sprostá a vulgární slova. Přímo to nesnášel a my děti jsme se podle toho musely chovat. Už jen výraz: SRANDA. Tak to ne! Jen LEGRACE, to ano. Ovlivnilo mě to natolik, že jsem skutečně slova obhroublá málo užívala a ani moje děti mě nikdy neslyšely takto mluvit. Jen nedávno, ve vypjaté situaci, jsem trochu ulítla. To se pak moje dcera opravdu divila! (v šatně před vystoupením v Dejvickém divadle).

Byla -li jsem nachlazená, ohřála se na kamnech voda ve velkém, černém hrnci, nakapala se tam nějaká lesní esence, maminka přes nás přehodila deku, vdechovali jsme horkou páru a vyhřívali si dutiny. Používali jsme tedy aromaterapii, inhalaci i horské slunce.

Později, při mém pobytu na internátě, mi tatínek občas psal krásné a vtipné dopisy a ty jsem pak četla nahlas celému osazenstvu našeho pokoje. Dost mi takového tatínka záviděli!
Jednou jsem měla ve škole konferovat, dnes se říká moderovat, zábavný vánoční program roku 1961. Napsal mi senzační a veselé povídání mezi jednotlivé vstupy a já slavila velký úspěch.
Moje mladší sestra se mi před nedávnem svěřila, že nic takového nezažila, trochu se před ním styděla a měla respekt; byla třetí dítě a ta doba, kdy vyrůstala, nebyla zrovna pro nikoho z nás nejlehčí. Potom ovšem měli spolu hezký vztah, často se navštěvovali, a na závěr jeho života se mu moc věnovala. Myslím, že jsme všichni pro tatínka udělali to, co bylo v našich silách, a tak, jak se na děti sluší a patří.