Živnostníci v padesátých letech

Celá živnost, kterou jsme provozovali, byla psána na maminku. Tatínek dojížděl do textilní továrny do Brněnce a do všech dotazníků o povolání otce jsme psali- plánovač. V době druhé světové války majitel této továrny zaměstnával uprchlíky, většinou Židy, kteří by jinak určitě skončili v nějakém koncentračním táboře. Tím je zachránil před jistou smrtí. Tohoto příběhu si později povšiml i Hollywood a známý režisér Steven Spielberg (Čelisti, Jurdský park) natočil v roce 1993 film, Schindlerův seznam.

Pár let po válce se dalo ještě soukromě podnikat, takže u nás doma byla „výroba ručně malovaných dekorativních předmětů“, tak zněl oficiální název. Šlo o malovaní polštářů.

Jedna velká místnost v domě byla vyhrazena pro tuto činnost. Maminka pracovala a přitom řídila chod domácnosti přes dveře z dílny. Pro nás děti tam byla spousta zajímavých věcí. Dodnes bych uměla popsat přesný postup malování na látkách, od začátku až do konce.

Základem všeho byly kvalitní látky, které se jezdily nakupovat do Brna. Byl to povětšinou satén mnoha barev, ze kterého se pak šily polštáře, z nichž horní strana byla krásně vymalovaná. Měli jsme různé vzory, které se předkládaly zákazníkovi k výběru. Byli to většinou Slováci z okolí Banské Bystrice a Banské Šťiavnice- tam si totiž na takové ozdůbky svých parádních pokojů potrpěli. Náš obchodní zástupce na Slovensku pan Link to asi uměl, protože objednávek bylo docela dost. Jednou za rok přijel udělat vyúčtování, a to byl pro nás s bráchou svátek.Viseli jsme mu na rtech, když jednal s tatínkem, a čekali, až otevře aktovku a vyloví dva balíčky karamelek. Nikdy nezklamal.

Museli jsme ale také v dílně pomáhat.Tatínek balil hotové výrobky do úhledných podlouhlých balíčků, my na ně psali adresy, naskládali do síťové tašky a odvezli na poštu. Nejraději jsem se však dívala na malířky, které měly v kornoutcích bílou barvu a jemnými tahy vyplňovaly předtištěné kontury na látce. Barvy se pak zasypávaly jemnými, barevnými perličkami. Když byla přední strana polštáře kompletně hotová včetně olejových maleb obličejů Japonek, panenek a zvířátek, ušila maminka na stroji celý polštář a bylo hotovo. Někdy nás vzala s sebou na nákupy do Brna. Chodili jsme na oběd do nejlepších restaurací a do divadel na nějaká odpolední představení. Přivezli jsme domů hodně dobrůtek, pro nás v tehdejší době vzácných; všelijaké suché salámy, saláty nebo vážené bonbony z cukrárny. To jsme si pak hodovali! Kdyby nebyla doba taková, jaká byla, byli bychom na tom stále dost dobře.

Později byli naši rodiče komunisty označeni jako „vykořisťovatelé“, a to jen proto, že měli pár zaměstnanců. Já ale mohu potvrdit i po tolika létech, že v dílně vládla krásná a kamarádská atmosféra a naše maminka se snažila všem vyhovět. Ještě později se však rodičů nikdo nezastal, panoval všeobecný strach. A někteří, možná i pod tlakem, vypovídali proti nim.

Postupně se živnostníci rušili a v roce 1958 jsme se i my zapojili do provozoven Místního národního výboru. Tím nadlouho skončila éra malých podnikatelů, aby se znovu obnovila až začátkem let devadesátých. Nás už se to samozřejmě netýkalo, protože všichni byli úplně a navždy někde jinde.