Léto jak má být

Nezdá se vám, že v posledních létech jsou letní měsíce opravdu letní a krásně si je užíváme. Jenže rychle uletí, a zase se navrátí ty smutné, šedivé dny. Jen musíme doufat, že nenastane další lockdown. To slovo je prosím z angličtiny a já vlastně nevím, proč je používáme, když v naší řeči to je naprosto jasné. Uzamčení, uzávěra, karanténa.
Věřím, že snad už ne.
Vrátím se ale honem rychle do dětství, protože krásné vzpomínky jsou bohatství, které si uchováváme celý život.

Letní den. Jasno a horko. Na obzoru se rýsují zalesněné vrcholy a nad prašnou silnicí před domem se tetelí horký vzduch.
Sedím na schodech u domu v oblečení, ve kterém jsem absolvovala Celostátní spartakiádu v Praze. Modré trenýrky s gumičkou a žluté spartakiádní tričko. Přemýšlím, že už se vážně musím zvednout a jít zalít těch pár květin, které ještě zůstaly. Dostala jsem úkol od maminky.
Z dálky slyším výskot, šplouchání, a už se těším, jak se ponořím do krásné hlubiny, kterou jsme si vytvořili v potoce. Byla to dřina. Zahradit potok deskami, vyhrabat, zpevnit, zasypat kamínky. Výsledek však stojí za to. V krásném stínu olší si užíváme koupele. Voda je docela studená, ale krásně osvěžující. Na prázdninách je také nejlepší, že nemusím chodit brzy spát. V posteli na mě čekají Robinson Crusoe, Vinnetou nebo kapitán Nemo.
Celé dva měsíce. To zní jako věčnost! Rodiče nás však nenechají jen lenošit, ale musíme si vydělat na kapesné. Tak třeba stavění panáků na poli. Ve starých filmech je to ještě někde vidět; poseklo se obilí, svázalo do snopů a ty se pak stavěly tak zajímavě, až z toho opravdu byl krásný panák. Obilí na poli vyschlo a vozilo se na mlácení. Na státním statku jsme pak pracovali na sýpce; na půdách jsme přehazovali obilí a pro nás to byla víceméně zábava.
Bratr pomáhal mlátit obilí u soukromníků. Byla to šílená práce; stát u mlátičky, házet snopy nahoru, v prachu a hluku. Nejvíce se prý těšil na svačinu. Dostal velký krajíc chleba silně namazaný sádlem se škvarky a hrnek výborného mléka. To byla pochoutka a odměna!
Já jezdila o prázdninách do pionýrského tábora. Dnes na to vzpomínám ráda, ale tehdy mi bylo občas smutno, a i nějaká slzička ukápla. Pobyt trval tři týdny a člověk se musel umět nějak prosadit a získat kamarády.
Tábor v Hodoníně u Kunštátu mám v živé paměti. Pár let po válce ještě nesl stopy bývalého zajateckého tábora. Každé ráno a večer se slavnostně vztyčovala a sundávala táborová vlajka. To nešlo odbýt jen tak. Pionýrský kroj s rudým šátkem na krku, ten byl naprostou nezbytností.
Druhý tábor byl v Osové Bytýšce, opět třítýdenní. Bydleli jsme na místním zámku, spali v komnatách a obědvali v zámeckých jídelnách. Krásně se tak devastovaly naše kulturní památky. Chtěla jsem se hrozně zalíbit vedoucí našeho oddílu, studentce Pedagogické fakulty. Podařilo se mi to, až když jsem vyhrála první místo v recitaci za náš oddíl. Nebyl to pro mne žádný problém! Báseň Jana Nerudy jsem perfektně znala z hodin českého jazyka. Takových soutěží jsem zažila ještě hodně a byla to průprava pro můj velký koníček. Divadlo.
Prázdniny. Těch bylo! Byly krásné s našimi malými dětmi u moře, na horách, na chalupě.
Založila jsem chalupářské album, a každý rok tam přidávám pár prázdninových fotografií. Dnes už i naše dospělá vnoučata si s chutí prohlíží fotografie z prázdnin, které tam s námi trávili.

Ať chci nebo nechci, stejně nejraději píši o dětství.
Někdo nerad vzpomíná a tvrdí, že je lepší žít jen přítomností. Není to můj případ, a když jsem někde četla, že vzpomínání na hezké věci je očistou duše i srdce, tak to opravdu ráda souhlasím.